Zánět (obecně)

Zánět

MUDr. Karel Nouza. DrSc.

Zánět je jedinečným a fylogeneticky nejstarším typem obranné a reparační reakce, kterou organismus odpovídá na poškození nejrůznějšími noxami. Úkolem zánětlivé reakce je destrukce a odstranění poškozujícího agens, lokalizace zánětlivých dějů na místo poškození, podpora specifické imunitní odpovědi a regenerace poškozené tkáně.

První ucelenou představu o významu zánětu (a klíčovém postavení fagocytózy v něm) vytvořil před více než 100 lety I. I. Mečnikov. Už dávno před ním byl ovšem zánět dobře znám a patologičtí anatomové určili jeho hlavní znaky: tumor, dolor, rubor a calor (a později přiřazený functio laesa), jež jsou u viditelných forem platné dodnes.

Zánět se uplatňuje už na fylogeneticky nejnižších živočišných úrovních. Základním rysem takového primitivního zánětu je ohraničování poškozené nebo infikované tkáně a likvidace ložiska i za cenu poškození v oblasti a v okolí. Demarkačním zánětem a tvorbou granulomů reaguje v řadě situací i lidský organismus: ohraničuje cizí těleso, porušenou a ischemickou oblast, tuberkulózní ložisko, shluky plísní nebo larvy parazitů. V procesu vývoje byl primitivní zánět obohacen o mnohé typy buněk či rozsáhlé spektrum humorálních faktorů.

Zánětlivé procesy - ať „nespecifické“, rozvíjející se jako odpověď těla fyzikální nebo chemické noxy, sterilní poranění, poškození a degeneraci tkáně, nebo „specifické“, rozvíjející se jako odpověď na napadení těla patogenními mikroorganismy - zahrnují široký soubor vrozených i získaných, obranných, regulačních a (v určitém rozsahu) i poškozujících mechanismů. Projevy zánětu nalezneme kolem neživého tělesa, ve dnovém ložisku, ve zhoubném nádoru i v orgánovém štěpu. Postupně byly vymezeny různé typy zánětů. Podle klinického obrazu se rozlišují místní a celkové, akutní a chronické záněty, podle povahy vyvolávající noxy sterilní a infekční záněty, mnoho typů zánětů lze definovat na základě analýzy morfologických obrazů.

Fyziologický zánět probíhá v rozsahu i tempu odpovídajícím vyvolávající noxe. Pokud však je poškození rozsáhlé nebo působení noxy přetrvává (jako je tomu např. při infekci některými viry a nitrobuněčnými bakteriemi), nebo pokud nejsou jednotlivé fáze zánětu přesně časově, místně a kvantitativně sladěny, může dojít k patologickému zánětu s nadměrným tkáňovým poškozením, s přechodem do chronicity, imunoregulační poruchou a rozvojem imunopatologického (např. autoimunitního) procesu. Nejvážnější hrozbu představuje generalizace zánětlivých dějů s rozvojem šoku a multiorgánovým selháním.

Fáze cévní odpovědi

Vzniká bezprostředně po poškození tkáně a trvá až několik hodin. Úvodní krátkodobá vazokonstrikce vyvolaná neuromediátory je následována vazodilatací se zvýšením permeability cévní stěny. Vazodilatace je způsobena histaminem, serotoninem a bradykininem. Následkem je únik krevní plazmy a jejích bílkovin včetně fibrinogenu do iritersticia či rozvoj edému, stupňovaného blokádou mízních kanálků. Současně se zvyšuje viskozita krve a zpomaluje její tok. To spolu s aktivací koagulačního systému a vystupňováním agregace trombocytů vede k tvorbě mikrotrombů na periferii cévního řečiště. Cévní změny usnadňují i výstup krevních leukocytů do zánětlivého ložiska.

Fáze buněčné odpovědi

V ohnisku akutní zánětlivé reakce se obvykle nejdříve projeví aktivita místních granulocytů, později se zapojují i monocyty a makrofágy, žírné buňky a elementy cévních stěn a pojiva. Působením prozánětových chemotaktických mediátorů (např. histaminu, trombinu, C5a, LTB4) a zánětlivých cytokinů (IL-1, IL-6, IL-8, TNF) dochází v leukocytech (především granulocytech) i v endotelových buňkách k aktivaci a k expresi adhezních molekul. Ty umožňují leukocytům zachytit se na stěnách cév a pod vlivem chemotaxinů proniknout per diapedezim do zánětem postiženého intersticia. Vedle granulocytů pronikají do ložiska i monocyty, lymocyty a trombocyty; ty vytvářejí četné enzymy a protimikrobní látky.

Zánětlivé působky

Aktivované fagocyty či další buňky uvolňují obsah svých lyzosomů, jsou spuštěny obě cesty komplementového systému. V postižené oblasti stoupají hladiny řady zánětotvorných působků, degradačních acidních enzymů či látek, koagulačních faktorů a dalších mediátorů (často i faktorů časné či pozdní „přecitlivělosti“).

Po krátkodobé vazokonstrikci se v oblasti zvyšuje prokrvení, které spolu s blokádou mízních kanálků vede k edému. Přilákány chemotaktickými látkami pronikají z okolí či vystupují z rychle dilatovaných cév granulocyty, lymfocyty či trombocyty či později monocyty; pasívně jsou strhávány erytrocyty, je vystupňována proliferace fibroblastů. Z fibrinogenu vzniká fibrinová síť, v cévách stoupá viskozita krve a vznikají malé tromby. Zvyšuje se také tvorba prostanoidů, interferonu, lymfokinů či později i protilátek (jejichž interakce s antigeny vede ke vzniku imunitních komplexů, představujících další mohutný zánětotvorný podnět).

Zvláštní postavení zaujímají prozánětlivé působky z žírných buněk a bazofilních leukocytů, řazené pod „alergické“ faktory časné přecitlivělosti. Patří sem histamin, heparin, pomalu reagující anafylaktické substance (leukotrieny), serotonin a další látky. I při buněčných imunitních reakcích (např. alotransplantační reakci) a reakcích pozdní přecitlivělosti jsou vedle specifických lymfokinů vytvářeny a uvolňovány četné nespecifické „prozánětlivé“ působky.

Imunitní komplexy (IK)

IK jsou složeny z antigenů exogenního i endogenního původu a protilátek. Představují významnou složku prozánětlivých imunitních mechanismů. IK vznikají i za fyziologických okolností, jsou však průběžně pohlcovány a rozkládány buňkami mononukleárového fagocytárního systému. Při dlouhodobém a nadměrném vzniku IK je fagocyty nestačí odstraňovat: IK pak přetrvávají v krvi a tvoří větší shluky, jež se zadržují při prostupu stěnami cév a tkáněmi. Deponované IK jsou zánětotvorné: aktivují komplement a další mediátory zánětu a koagulační mechanismy. Pokračující proces vede k další novotvorbě IK a roztočení bludného kruhu ústícího do vzniku imunokomplexových chorob.

Příkladem může být SLE, revmatoidní artritida, nodózní polyarteriitida a další vaskulitidy, glomerulonefritidy a d.

Adhezní molekuly

Při akutních i chronických zánětech se jako zákonité a nezastupitelné složky aktivace buněk mediátory (histaminem, trombinem, leukotriény, TNF-alfa, IL-1, IL-6, IL-8 a dalšími) objevují na jejich površích adhezní molekuly. Ty mimo jiné umožňují adhezi krevních neutrofilů a monocytů na cévní endotelie, na niž navazuje jejich prostup cévní stěnou do zánětlivého ložiska - klíčový mechanismus každého zánětlivého procesu.

V zánětu se vedle aktivit imunitních nástrojů uplatňují i aktivity centrálního a periferního nervového systému (např neuropeptidy) ‚ hormonového systému, koagulačního, antikoagulačního, kininového a dalších systémů. Důležité jsou „malé peptidy“, štěpy lipidů (prostaglandiny, troboxan, leukotreny) i některé složky sacharidového metabolismu. Významné jsou i reaktivní (a toxické) kyslíkové a dusíkové intermediální produkty.

Kapitoly

Zánět (pokračování)

MUDr. Karel Nouza, DrSc.

Využití PAF v klinice

Sledováni změn v koncentracích proteinů akutní fáze u nemocných má přes chybění diagnostické specifičnosti velký význam v průkazu zánětlivého onemocnění a jeho intenzity. V některých případech pomáhá i určit prognózu.

C-reaktivní protein (CRP) je sledován nejčastěji. Jeho hodnoty u zdravých mužů nepřesahují 2-5 mg/L, u zdravých žen 2-4 mg/L, ale ani hodnoty do 10 mg/L (pozorované při místních zánětech a malých traumatech) nebyly dlouho považovány za diagnosticky významné. Hodnoty vyšší než 100 mg/L provázejí v 80-85 % bakteriální infekce.

Výjimkou z pravidla, že hodnoty CRP stoupají s aktivitou zánětlivého onemocnění, je systémový lupus erytematodes. Je známo že CRP zde stoupá pouze při serozitidě nebo synovitidě a v přítomnosti bakteriální infekce.

Kyselý alfa1-glykoprotein (orosomukoid) je v krvi dospělých zdravých osob přítomen v koncentraci 0,5-1,30 g/L. Vysoké koncentrace se prokazují při akutních i chronických zánětech, perinatálních sepsích, pooperačních stavech, revmatoidní artritidě a malignitách. Naopak snížen je při jaterních lézích a chronických hepatitidách.

Alfa1-antitrypsin (fyziologické hodnoty se pohybují mezi 1,0-3,0 g/L). Zvýšení dobře koreluje s aktivitou RA, alkoholové cirhózy a nádorového procesu. Beze změny je u bronchitid a infarktu, genetický defekt je provázen plicním emfyzémem.

Alfa1-antichymotrypsin chrání především sliznice. Jeho koncentrace ve slinách a slzách je totožná se sérovou (0,3-0,6 g/L). Při zánětech a poškození tkání rychle a prudce stoupá, podobně jako u malignit. Zde je jeho pokles znakem úspěšné léčby.

Plazmatický amyloid A většinou koreluje s CRP. V průběhu zánětu zasahuje do metabolismu cholesterolu, podporuje chemotaxi a adhezi fagocytů. Fyziologické hodnoty se pohybují mezi 3 až 10 mg/L. Nápadně zvýšen je u RA (medián 73 mg/L, maximum až 1500 mg/L).

Fyziologické koncentrace haptoglobinu kolísají mezi 0,2-1,9 g/L. Zvýšení i snížení koreluje se změnami orozomukoidu.

Ceruloplazmin (fyziologické hodnoty 0,30-0,60 g/L) je zvýšen při zánětech, infarktu, malignitách, cholestáze a hypotyreóze. Snížení provází Wilsonovu chorobu, nefrotický syndrom, exudativní enteropatii a malnutrici.

Koncentrace fibrinogenu kolísá mezi 2,0-4,5 g/L. Nejvýrazněji se zvyšuje při RA a malignitách.

V průběhu zánětlivé reakce jsou prokazovány i zvýšené plazmatické koncentrace některých cytokinů (např. IL-6) a jejich receptorů, složek komplementového systému, kininového systému (zahrnujícího nejznámější vazodilatační a algický bradykinin), koagulačního a fibrinolytického systému, a lipidových prostanoidů (prostaglandiny, tromboxany a leukotrieny).

C-reaktivní protein zůstává z faktorů akutní fáze nejvýznamnějším. Umožňuje upřesnit diagnózu, diferenciální diagnostiku a prognózu mnoha chronických zánětů, infekcí a malignit. Osvědčuje se např. u pyelonefriitidy dětí s infekcí močového systému, při určování jednotlivých fází IgA nefropatie, u nemocných s nekontrolovaným diabetem II. typu či u nemocných na gerontologických odděleních. Na účast infekce je např. třeba soudit u pacientů se SIRS, je-li CRP vyšší než 170 mg/L

Nový „boom“ zažívá CRP v poslední době. Zájem byl vyvolán pozorováním, že i hodnoty CRP jen mírně přesahujících normu lze pokládat za prediktivní ukazatel pozdější koronární příhody u nemocných s anginou pectoris a dokonce i ve velkých souborech zdravých lékařů a nemocných. Ukazuje to na přítomnost zánětu (případně infekce) v koronárních tepnách?

V předchozích studiích z 80. a 90. let a následných z poslední doby bylo zjištěno, že zvýšená koncentrace CRP naznačuje až 3x vyšší riziko koronární příhody a až 2x vyšší riziko ischemické mozkové příhody. Vysoké CRP u osob postižených infarktem navíc signalizuje (i po odhlédnutí od ostatních rizikových faktorů) nepříznivou prognózu: nemocní, kteří zemřeli brzy na městnavé srdeční selhání, měli nejvyšší koncentrace CRP. Dnes umožňuje stupeň zvýšení CRP stanovit nejen riziko infarktu u jednotlivých nemocných, ale i riziko dětí a příbuzných prvního stupně jedinců s IM.

Zvýšení CRP se stalo spolu s vyšším cholesterolem, patogeneticky významnými lipidy a hyperaktivací imunity (určovanou obvykle dle aktivace komplementu) základním ukazatelem stupně arteriosklerózy a rizik jejích komplikací. CRP proto podle mnohých autorů představuje nadějný terč preventivních a léčebných zásahů. K hlavním z nich patří aspirin a pravastatin, zkoušejí se i preparáty systémové enzymoterapie.

Chemokiny

V těle zvířat a člověka existuje řada dalších bílkovinných neprotilátkových složek schopných omezovat průnik mikroorganismů do těla, tlumit jejich množení či uvolňování toxinů nebo je i usmrcovat. Vedle sekrečních produktů neutrofilů, eozinofilů a makrofágů sem patří např. inhibitory chřipkových myxovirů, inaktivátor enterovirů a další.

K důležitým složkám zánětu patří „nadrodina“ chemokinů. Jsou to malé peptidy (8 až 10 kD, 90 až 130 AK zbytků), vznikající v lymfoidních i nelymfoidních tkáních. Účastní se adheze, chemotaxe, proliferace, diferenciace a aktivace leukocytů a regulují jejich cílený vstup do lymfoidních tkání a pohyb v nich.

Po vazbě chemokinů na specifické receptory, prostupující hadovitě sedmkrát buněčnou membránou, dochází k aktivaci heterotrimerních G proteinů a ke spuštění přenosové kaskády směřující do jádra. V leukocytech pak dochází k dramatickým změnám tvaru i funkčních vlastností (např. pohyblivosti, fagocytózy a cidní aktivity), podmíněných reorganizací cytoskeletu, polymerizací aktinu a vysokou expresí integrinů s vystupňováním adhezivnosti. Prudce vzrůstá tvorba kyslíkových radikálů (makrofágy), proteáz (neutrofily), histaminu (bazofily) a cytotoxických proteinů (eozinofily).

V současnosti je definováno více než 50 chemokinů a více než 15 jejich receptorů. Řadí se buď do CC skupiny (se sousedícími cysteiny), do níž patří např. RANTES, MIP-1 a eotaxiny, nebo do CXC skupiny (s cysteiny oddělenými jinou AK), do níž patří IL-8, GCP-2, BCA-1 a další.

Chemokiny jsou vytvářeny hlavně aktivovanými elementy MFS, ale také fibroblasty, endoteliemi a megakaryocyty (tvorba je charakteristická pro jednotlivé typy buněk) a působí především na zánětotvorné polymorfonukleární neutrofily, rovněž však na monocyty, lymfocyty, endotelie a epitelie.

Jednotlivé typy leukocytů a jejich vývojové fáze vyjadřují různé svébytné chemokinové receptory, z nichž každý může vázat několik rozličných chemokinů. Stav ovšem není nahodilý. Podle spektra chemokinových receptorů lze např. rozlišit subsety pomocných T lymfocytů: Th1 buňky vyjadřují CCR5 a CXCR3, Th2 buňky CCR3 a CCR4.

V poslední době se stupňuje zájem o účast a úlohy chemokinů v zánětlivých a imunopatologických medicínských procesech. Jako příklady lze uvést imunokomplexová onemocnění ledvin a alotransplantační reakce, zánětlivá postiženi plic, diabetes mellitus I typu (zde jsou zmnoženy především stromální faktor 1 a CCR5-delta 2), chronické střevní záněty (Crohnova choroba, ulcerózní kolitida), záněty zubní pulpy a pedodontitida, demyelinizační procesy (EAE jako model MS), ale i Alzheimerova choroba a arterioskleróza věnčitých tepen. Zajímavé je také zjištění, že chemokin IL-8 se uplatňuje v rezistenci některých nemocných hepatitidou C na léčbu interferonem. Zcela recentně byla prokázána významná úloha osteopontinu v patogeneze mnohotné sklerózy.

Uvažuje se i o terapeutickém ovlivňování nadměrně zmnožených chemokinů. Mezi účinné působky patří NSA, glukokortikoidy, inhibitory fosfodiesterázy a kombinace proteináz. Byly objeveny a v experimentu jsou testovány i antagonisté chemokinových receptorů. Např. CCR-1 je blokován deriváty xanten-9-karboxamidu 1a.

Zánět (pokračování)

MUDr. Karel Nouza, DrSc.

Podprahové zánětlivé děje probíhají v kůži, sliznicích i v tkáních a orgánech neustále. I zřejmé místní záněty ovšem zůstanou v převážné většině případů ve svém rozsahu i intenzitě omezeny. Jestliže však je podnět příliš výrazný nebo je místní obrana nedokonalá či úplně selže, zánět se šíří do okolí, mízní cestou do oblastních i vzdálenějších uzlin, krevní cestou do jater, sleziny, plic a dalších orgánů a tkání. „Celkový zánět“ představuje závažný stav provázený horečkou, leukocytózou, koagulopatií, rozvratem metabolismu, kachexií a fyzickou i psychickou alterací. Významně se tu uplatňují interleukin-l, TNF-alfa, interleukin-6, interferony a mnohé další faktory. Ty vyvolávají v jaterních buňkách tvorbu proteinů „akutní fáze“: C-reaktivního proteinu, amyloidového proteinu, alfa-l antiproteázy (antitrypsinu), fibrinogenu, proteinu vázajícího manózu, složek komplementu a dalších. V pozdní fázi zánětu se uplatňuje TGF-beta a růstové faktory, zodpovědné za fibrotizaci a sklerotizaci.

Základní složkou zánětů je IL-1

„Předchůdce“ IL-1, mobilizujícího všechny obranné reakce organismu, lze prokázat u ještěrek, ryb i u některých bezobratlých. Faktor byl přesně určen koncem 70. let. Hlavními producenty IL-1 jsou elementy MFS, menší množství tvoří T- a B-lymfocyty, epitelové a endotelové buňky a fibroblasty. Zásah IL-1 v organismu je mnohostranný. Stupňuje proliferaci, diferenciaci a funkční aktivity T a B-lymfocytů, NK-buněk a monocytů. V mozku podněcuje vznik pyrogenních faktorů, krvetvorný systém odpovídá leukocytózou. Různou měrou jsou aktivovány endotelové a epitelové buňky, elementy synovie, svalstva, kostí a chrupavek, fibroblasty a řada dalších buněk.

V chronických zánětlivých ložiscích převládají aktivované makrofágy, plazmatické buňky a lymfocyty. Časté jsou i epiteloidní buňky, nadprodukce růstových cytokinů výrazně stimuluje tvorbu fibroblastů a mezibuněčné hmoty. Nověji se velký význam připisuje zvláštním shlukům aktivovaných endotelových buněk (připomínajícím fyziologický „vysoký endotel“) v oblastní cévní sítě. Na těchto elementech jsou nadměrně vyjádřeny některé muciny (GlyCAM-1, MAdCAM-l a CD34), umožňující extrémní extravazaci imunitních buněk.

Chronické záněty infekční i imunopatologické povahy představují významný medicínský problém. Infekční vznikají v situacích, kdy organismus nedokáže likvidovat či eliminovat agresivní mikroorganismy, imunopatologické provázejí autoimunitní nebo imunokomplexové procesy. Klinické obrazy chronických zánětů jsou určovány jednak povahou vyvolávajících nox, jednak typem postižené tkáně. Mnoho záleží na genetické výbavě nemocného, jeho stáří a zdravotním stavu, rozhodující je kvalita imunitní reaktivity.

Nedostatečnost zánětlivé odpovědi jako celku nebo některé z jejích důležitých složek podmiňují některé vrozené a získané imunitní defekty.

Příkladem vrozeného defektu je LAD (deficience adhezivnosti leukocytů), jejíž příčinou je chybění významného integrinu CD18. Postižení jedinci trpí po narození omfalitidou a později opakovanými bakteriálními infekcemi. Imunoglobuliny i imunocyty jsou při tom v mezích normy, granulocyty dokonce zvýšeny, s čímž kontrastuje jejich absence v zánětlivých bakteriálních lézích.

Schopnost odpovídat zánětlivou reakcí snižuje pronikavé záření, tepelné trauma, imunosupresívní látky i vysoké dávky glukokortikoidů.

Nadměrná aktivita zánětlivých dějů spoluvytváří obrazy většiny imunopatologických onemocnění. Omezení jejich choroboplodných účinků je proto od nepaměti terčem léčebných zásahů.

Optimálním, ale jen nesnadno realizovatelným postupem je odstranění nebo likvidace vyvolávají noxy. V případě infekčních procesů je to účinná antibiotická léčba, protivirové a protiparazitární prostředky, vakcinace a imunitní produkty, např.monoklonální protilátky. Při autoimunitních onemocněních se intenzivně studují možnosti znovunavození chybějící nebo ztracené autotolerance.

K „čistě imunologickým“ protizánětlivým postupům patří snahy o omezení nadměrné extravazace leukocytů. U pokusných zvířat se např. osvědčily monoklonální protilátky proti LFA-1 nebo ICAM-1. V klinické studii u pacientů ve vypuzovací krizi ledvinových aloštěpů však bylo k dosažení efektu nutné podávat současně obě protilátky.

Tradičkortikosteroidy (KS) vyvolávají lýzi lymfocytů a jejich přesun z krve do kostní dřeně, sníženy jsou hlavně počty T buněk a jejich aktivace i produkce cytokinů. Do jisté míry jsou inhibovány i funkce malých a velkých fagocytů a jejich cidní aktivita (s výrazným poklesem exprese MHC znaků II. třídy a produkce IL-1). Uplatňuje se i omezení vzniku chemotaktických látek a stabilizace lyzosomových membrán imunocytů.

Pro závažné vedlejší účinky celkově podávaných KS se prosazuje tendence používat nejnižší účinné dávky a trvání léčby (kde možno) zkracovat. Přednost dostává místní aplikace (např. u alergických kožních chorob) nebo inhalační léčba (u bronchiálního astmatu).

Z Hippokratovy léčby vrbovou kůrou se postupně přešlo na salicyláty, před více než stoletím byly objeveny „zázračně všestranné“ účinky aspirinu. Velkého rozšíření pak doznaly nesteroidní protizánětlivé látky (NSA), v revmatologii pak i „chorobu modifikující“ léky - zlato, penicilamin, sulfasalazin, antimetabolity MTX a AZP, nověji cyklosporin A, tacrolimus, minocyklin a další. NSA mají ovšem závažné vedlejší účinky, zvláště v GIT. To iniciovalo intenzivní výzkum, ústící do objevu dvou forem terčové molekuly zásahu aspirinu cyklooxygenázy - „fyziologického“ COX-1 a „zánětotvorného“ COX-2. Naděje (žel ne plně opodstatněné) jsou spatřovány v lécích inhibujících selektivně pouze COX-2 (např. Aulin, Celebrex, Mesulid, Vioxx).

V poslední době se pro své „zánět optimalizující“ (nikoli nevybíravě potlačující) působení a příznivý vliv na chronický zánět - především kladné reologické, antiedémové i antifibrotické efekty-, prosazuje do prevence a léčby chronických zánětů systémová (orální) léčba kombinacemi proteolytických enzymů (preparáty Wobenzym a Phlogenzym).

Mechanismy operující v zánětu

Bílkoviny akutní fáze

Studie faktorů zánětu má svůj počátek v roce 1930, kdy byl objeven v plazmě nemocných s pneumokokovou pneumonií protein reagující s polysacharidem pneumokoků C (CRP). Časná fáze systémové zánětlivé reakce byla později nazvána „odpovědí akutní fáze“, třebaže vysoké koncentrace CRP jsou prokazovány nejen při akutních, ale i chronických zánětech.

K rozvoji akutní fáze (AF) vedou nejčastěji infekce, záněty, úrazy, operace, popáleniny, infarkty tkání a pokročilá nádorová onemocnění. Méně významné změny jsou pozorovány při velké fyzické zátěži, přehřátí a po psychickém stresu.

Odpovědi akutní fáze zahrnují změny řady proteinů, většinou vytvářených v játrech. Některé jsou prokazovány ve zvýšených koncentracích (o 25% a více), jiné jsou proti normě sníženy.

Produkce proteinů AF (PAF) je spouštěna řadou cytokinů vytvářených převážně aktivovanými buňkami monocyto-makrofágové řady. Uplatňují se zvláště IL-6, ale i IL-1beta, TNF-alfa, IFN-gamma, TGF-beta a IL-8. Stimulační efekt cytokinů na produkci PAF je podporován glukokortikoidy, zatímco inzulín ji spíše tlumí.

Pro názor, že změny plazmatických koncentrací PAF jsou pro organismus prospěšné, svědčí jejich účast ve fyziologickém zánětu, hojení a adaptaci na škodlivé podněty. Vzestup PAF není však vždy přínosný. K nežádoucím změnám dochází např. v neuroendokrinním systému (horečka, spavost, nechutenství, zvýšení CRH, ACTH, kortizolu, argininu, vazopresinu a katecholaminů), v krvetvorbě (anémie, leukocytóza, trombocytóza), a v metabolismu (negativní dusíková bilance, útlum glukoneogeneze, aktivace i útlum enzymatických dějů, snížení koncentrací zinku a železa, zvýšení koncentrací mědi, retinolu a glutathionu, osteoporóza, zvýšení lipolýzy v tukové tkáni, kachexie, rozvoj amyloidózy). Nejvýraznější negativní působení PAF se projevuje při septickém šoku.

Související

Zánět (obecně)
Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.


Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události