Trávení je proces, který štěpí potravu na součásti, které mohou být vstřebány a použity tělem k uvolnění energie, která je využita pro veškeré procesy probíhající v lidském těle (svalový pohyb, růst těla, hojení ran, růst zárodku a plodu v děloze apod.).
Trávení živin je závislé na účinku tzv. enzymů (katalyzátorů chemické reakce). Enzymy jsou součástí trávicích štáv, produkovaných jak samotnou trávicí trubicí, tak orgány napojenými na trávicí rouru.
Enzymatické zpracování potravy začíná již v ústní dutině. Při žvýkání potravy začne sekrece slinných žláz a jimi uvolněný enzym ptyalin začne štěpit některé z cukrů na menší molekuly známé jako maltóza a glukóza.
Potrava pak putuje dolů jícnem a do žaludku, kde se do přijaté potravy přidají další látky a chemické sloučeniny – hlen, kyselina chlorovodíková a enzym pepsin. Ptyalin zde ukončí činnost, ale začíná nová řada chemických reakcí, spuštěna nervovými impulsy. Množství uvolněné žaludeční šťávy je řízeno jak nervovými impulsy, tak i samotnou přítomností potravy a sekrecí hormonů.
Hormon gastrin stimuluje žaludeční buňky k uvolnění kyseliny chlorovodíkové a pepsinu, V žaludku jsou štěpeny bílkoviny na tzv. peptidy. Hlen vylučovaný žaludeční sliznicí ji chrání před poškozením kyselinou chlorovodíkovou. Když kyselost (acidita) žaludku dosáhne určité hodnoty, produkce gastrinu ustává.
Obsah opouštějící žaludek, zvaný trávenina (chymus), pak vstoupí do dvanáctníku (duodenum), první části tenkého střeva. Dvanáctník tvoří velké množství hlenu, který jej chrání před poškozením žaludeční kyselinou nebo před některými enzymy. Do dvanáctníku přitékají také trávicí šťávy ze slinivky břišní (pankreas) a značné množství žluče, která je tvořena v játrech (hepar) a pak skladována ve žlučníku (vesica fellea).
Produkci pankreatických šťáv spouští dva hormony. Hormon sekretin stimuluje produkci velkého množství zásaditých (alkalických) šťáv, které neutralizují kyselý, částečně natrávený obsah ze žaludku. Obsahem pankreatických šťáv jsou pankreatické enzymy: enzymy štěpící peptidy (štěpné produkty bílkovin) se nazývají trypsin a chymotrypsin, enzym štěpící cukry se nazývá amyláza, a enzym štěpící tuky na menší molekuly monoglyceridů a volných mastných kyselin se nazývá lipáza. Produkce pankreatických enzymů je odpovědí na uvolnění druhého hormonu, pankreozyminu. Do dvanáctníku je ze žlučníku uvolněna také žluč, která je pro svůj obsah žlučových kyselin nezbytná pro vstřebávání tuků ve střevě: žlučové kyseliny hrají v tomto procesu úlohu detergenčního činidla.
Natrávená potrava pak pokračuje postupně do dalších částí tenkého střeva, lačníku (jejunum) a kyčelníku (ileum), kde probíhají konečné fáze chemické přeměny živin a jejich vstřebávání (resorpce) do krevního oběhu. Nejvíce potravy se vstřebává v ileu. Resorpce tenkým střevem je umožněna zvětšením povrchu sliznice střeva, a to několika způsoby: příčnými střevními řasami, miliony prstovitých výběžků sliznice (klky), mezi nimiž se nalézají tzv. Lieberkühnovy krypty, a konečně drobnými výběžky střevních buněk – tzv. mikroklky, tvořícími tzv. kartáčový lem střevní sliznice. Celková plocha tenkého střeva se tak zvětší na velikost asi 100 m2.
Každý klk obsahuje vlásečnici (kapiláru) a drobounkou slepou koncovou větev lymfatického systému známou jako chylózní véna, důležitou pro vstřebávání tuků. Když natrávená potrava přijde do kontaktu s klkem, glycerol, mastné kyseliny a v tucích rozpuštěné vitaminy vstoupí do chylózních vén, jimi vstoupí do lymfatického systému, a dále pak pokračují do krevního oběhu. Aminokyseliny (konečné štěpné produkty bílkovin) a monosacharidy (konečné štěpné produkty cukrů), a dále vitaminy rozpustné ve vodě a důležité minerály, například vápník, železo a jód, jsou v klcích vstřebány přímo do kapilár krevního oběhu. Tyto kapiláry vedou do jaterní portální žíly, která dopravuje potravu přímo do jater. Játra pak odfiltrují z krve některé látky pro vlastní potřebu a uskladnění, a ostatní látky pokračují v cirkulaci krví celým tělem.
Jednou z úloh trávicího systému je rozštěpení škrobovitých uhlovodanů (cukrů), obsažených například v bramborách a chlebu, na jednotlivé molekuly cukru. Škroby jsou jedinými polysacharidy, které jsou člověkem ve velkém rozsahu tráveny. Tento proces začíná v ústní dutině, kde je ve slinách obsažený enzym štěpící škrob zvaný amyláza. V žaludku je štěpení zastaveno. Trávení škrobů pokračuje ve dvanáctníku působením enzymu amylázy obsaženého v pankreatické šťávě. Konečným štěpným produktem škrobu jsou disacharidy (obsahují dvě molekuly glukózy). Ty jsou pak dále štěpeny enzymy obsaženými ve sliznici ilea na jednotlivé molekuly cukrů (monosacharidy), které jedině jsou schopné být vstřebány sliznicí do krevního oběhu. Veškeré monosacharidy jsou pak v játrech přeměněny na glukózu.
Tělo zajišťuje trvale potřebnou hladinu cukru v krvi, a to uvolňováním nebo naopak zadržováním zásob glukózy v játrech. Glukóza je skladována ve formě sloučeniny zvané glykogen, jehož struktura odpovídá řídkému pletivu molekul glukózy. Glykogen je také uložen ve svalech. Jakmile je glukóza uvolněna do krve, je vychytávána a zužitkována tkáňovými buňkami. K této činnosti je zcela nezbytný hormon inzulín. Inzulín je stejně jako amyláza také vytvářen v pankreatu, ale ve speciálních ostrůvcích tkáně zvaných Langerhansovy ostrůvky. Ale na rozdíl od amylázy, která je vylučována do střeva, je inzulín uvolňován přímo do krve. Když pronikne glukóza dovnitř buněk, je spalována s kyslíkem, čímž vzniká energie. Kysličník uhličitý a voda jsou odpadní produkty tohoto procesu. Kysličník uhličitý je přenášen krví do plic, kde je vyloučen zpět do vzduchu, zatímco voda zůstává v těle, kde se připojí k jejím normálním zásobám, které tvoří až 70 % tělesné váhy.
Stejně jako játra uchovávají glukózu ve formě glykogenu, tak také energie získaná spálením glukózy musí být uchována v každé buňce, aby se mohla po částech využívat k energetickému krytí chemických reakcí nezbytných pro buňku. Buňky skladují energii vytvářením vysokoenergetických fosfátových sloučenin, které jsou snadno štěpitelné za uvolnění energie. Fosfátové sloučeniny (adenosintrifosfát neboli ATP) fungují jako baterie, které mohou být využity, a pak znovu nabity poskytnutím malého množství energie, kterého je k tomu třeba. Energie k znovunabití pochází ze spálení glukózy.
Zásoby glykogenu skladujícího glukózu nejsou v těle příliš veliké, a jestliže rychle klesají například v důsledku hladovění, je třeba získat jiné zdroje energie. Tělo řeší tento problém dvěma způsoby: Za prvé může získat glukózu rozkladem bílkovin – hlavních stavebních součástí těla. Za druhé může začít spalovat ve tkáních tuky místo glukózy. Tuky jsou právě tak dobrým zdrojem energie jako glukóza, ale jejich spálením vznikají zvláštní odpadní látky zvané ketony.
Glukóza je tak důležitým palivem pro lidské tělo, že musí být trvale zajištěna její hladina v krvi v přesně určeném rozmezí. Dlouhodobě vysoká hladina glukózy v krvi způsobuje onemocnění cukrovkou (diabetes mellitus). Jestliže hladina glukózy klesne příliš nízko, mozek nemůže správně fungovat a výsledkem je ztráta vědomí – stav je známý jako hypoglykemické koma. Krevní hladina glukózy v našich tělech je udržována konstantní balancováním účinku inzulínu (který snižuje krevní glukózu tím, že zvyšuje průnik glukózy do buněk) s celou škálou jiných hormonů, které všechny zvyšují hladinu krevní glukózy jejím uvolňováním z jater. Nejdůležitější z těchto hormonů jsou adrenalin a kortizon, pocházející oba z nadledvin. Růstový hormon pocházející z hypofýzy v mozku má také tendenci zvyšovat množství glukózy v krvi.
Emailu
Zaregistrovat se