Lidská ústní dutina obsahuje jazyk a zuby. Vpředu je ohraničena rty, zatímco vzadu se napojuje na hltan, společný prostor dýchacího i zažívacího traktu, a je proto zapojena do procesu trávení i dýchání. Ústní dutina se také významně podílí na tvorbě řeči.
Zevní součástí úst jsou rty, důležité pro vzhled celého obličeje. Rty jsou tvořeny svalovými vlákny roztroušeně promíchanými s elastickou tkání a jsou hojně inervovány, což dává rtům jejich extrémní citlivost.
Rty pokrývá modifikovaná kůže, jejíž struktura se částečně blíží stavbě sliznice vystýlající ústní dutinu. Kůže na rtech na rozdíl od pravé kůže nemá chloupky, potní žlázy ani mazové žlázy.
Ústa jsou vystlána sliznicí, ve které jsou žlázky produkující mírně lepkavou, čirou tekutinu zvanou hlen. Trvalá sekrece těchto žlázek udržuje vnitřek úst stále vlhký za vydatné pomoci slinných žláz. Sliznice pokrývající vnitřní povrch ústní dutiny je vystavena velkému mechanickému opotřebení (obroušení, popřípadě i natržení), ale má značnou schopnost regenerace.
Nahoře je ústní dutina ohraničena tzv. patrem . V přední části je tvrdé patro, tvořené kostí – spodní částí horní čelisti (maxila) a patrovou kostí. Vzadu za tvrdým patrem je tzv. měkké patro, vybíhající dolů a dozadu v čípek (uvula).
Tvrdé patro umožňuje, aby jazyk tlačil proti jeho pevnému povrchu, a tím se potrava promíchala a změkčila. Měkkost měkkého patra je nezbytná, protože umožňuje jeho pohyb vpřed, když je polykána potrava, což zabrání zatlačení potravy do nosu, jehož průchody ústí do nosohltanu. Skutečná funkce uvuly je záhadou, ale existují názory, že tvoří účinnou ucpávku vzduchového průchodu při polykání potravy, a tím zabraňuje dušení.
Jazyk má tvar jakéhosi trojúhelníku – je široký při bazi a zašpičatělý téměř do hrotu na svém vrcholu. Při své bazi či kořenu je jazyk připojen k dolní čelisti (mandibula) a ke kosti zvané jazylka (os hyoideum). Po jejích stranách je kořen jazyka připojen ke stěnám hltanu. Na dolní ploše je jazyk spojen se spodinou ústní dutiny tenkým proužkem tkáně, zvaným uzdička (frenulum). Špička jazyka je volně pohyblivá, schopná vysunutí z úst ven, ale když člověk nejí nebo nemluví, leží jazyk v ústech se špičkou opřenou o přední zuby.
Pohyby jazyka jsou určeny svaly, ze kterých se skládá, a na něž je připojen, a tímto způsobem je jazyk fixován na svém místě v ústech.
Jazyk sám obsahuje svalová vlákna běžící jak podélně, tak i ze strany na stranu, a ty mohou způsobit jeho určitý pohyb, ale hlavní pohyby jazyka jsou umožněny řadou svalů připojujících jazyk k okolním strukturám – čelistem i strukturám na krku. Například sval zvaný musculus styloglossus je zodpovědný za pohyb jazyka nahoru a dozadu, zatímco zpět dolů do normální pozice jej vrátí jiný sval – musculus hypoglossus.
Při jídle je jednou z hlavních funkcí jazyka nabízet potravu zubům ke žvýkání a formování změklé potravy do koule rozžvýkaného obsahu (sousto – bolus) připraveného ke spolknutí. Toho jazyk dosáhne řadou vlnivých pohybů a pohybů nahoru a dolů. Když je úloha splněna (popřípadě dříve, pokud člověk hltá), jazyk zatlačí rozžvýkané sousto do hltanu, odkud vstoupí do jícnu a je spolknuto do žaludku.
Denně je vytvořeno 1,7 litrů (3 pinty) slin – vodového sekretu skládajícího se z hlenu a tekutiny. Sliny obsahují enzym amylázu – ptyalin, který pomáhá trávení, a chemikálii zvanou lysozym, který působí jako dezinfekční činidlo a pomáhá chránit ústa před infekcí. Sliny proto působí mírně asepticky.
Sliny jsou tvořeny třemi páry žláz uložených na tváři a krku: příušní žlázy (glandulae parotis), podčelistní žlázy (glandulae submandibularis) a podjazykové žlázy (glandulae sublingualis). V okolí ústní dutiny je rozptýleno také mnoho menších žláz. Každá slinná žláza se skládá z lalůčků (aciny) a rozvětvených kanálků, které jsou shluknuté k sobě a vystlány sekrečními buňkami, které vyměšováním iontů modifikují konečné složení slin. Funkce sekrečních buněk se liší mezi jednotlivými žlázami a proto také tekutina, kterou žlázy vylučují, je rozdílná.
Příušní žlázy jsou největšími slinnými žlázami: leží v úhlu čelisti a sahají až k úrovni lícní kosti těsně před ucho. Sliny z příušních žláz se vyprazdňují vývody, které běží přímo ze žláz dopředu na sliznici tváří. Ve srovnání s jinými slinnými žlázami produkují příušní žlázy sliny, které jsou vodové a obsahují zvýšené množství ptyalinu.
Ačkoliv jsou příušní žlázy největšími slinnými žlázami, produkují pouze asi čtvrtinu celkového objemu slin.
Podčelistní žlázy, jak jejich název napovídá, leží pod dolní čelistí pod zadními zuby, a podjazykové žlázy leží pod jazykem na spodině úst. Oba tyto páry žláz vyprazdňují svůj obsah na spodině ústní dutiny na odpovídající stranu jazykové uzdičky (viz. výše). Podjazykové žlázy většinou vylučují velmi lepkavé sliny s velkým množstvím hlenu. Podčelistní žlázy produkují sliny, ve kterých tvoří asi polovinu obsahu hlen a polovinu tekutina obsahující ptyalin.
Sekrece podčelistních žláz tvoří podstatnou část celkového objemu slin vyloučených do úst v kterémkoliv časovém úseku.
Hlavní funkcí slin je pomáhat v procesu trávení. Udržují ústa vlhká a příjemná, když jíme, pomáhají zvlhčovat suchou potravu, což umožní její mnohem snazší rozžvýkání a spolknutí. Hlen ve slinách obaluje rozžvýkanou potravu a působí jako mazadlo, a tím nám pomáhá polykat. Enzym ptyalin vyloučený do slin začíná první fázi trávení uhlovodanů. Začíná štěpit škrobovité potraviny na jednodušší cukry, ale jeho činnost je zastavena kyselinou v žaludku. Jestliže je však dobře rozžvýkaný kus potravy příliš veliký, nemusí někdy kyselina proniknout dovnitř do spolknutého sousta, a tam pak štěpení škrobu ptyalinem pokračuje i v žaludku
Sliny nám také umožní vnímat chuť jídla a pití. Vnímání chuti je umožněno mnoha tisíci chuťových pohárků, které jsou hlavně ve sliznici jazyka. Tyto chuťové pohárky však mohou reagovat jen na chuťové látky obsažené v tekutině, tuhá strava v suchých ústech nevyvolá žádný chuťový vjem; napřed musí sliny alespoň část stravy rozpustit. Tato tekutina obsahující částečky jídla pak může omývat chuťové pohárky, které jsou chemickou látkou z potravy stimulovány k odeslání zpráv do mozku; mozek pak tlumočí chuť jídla do roviny vědomí.
Sliny se tvoří pomalým tempem neustále, ve dne i v noci. Jejich množství je řízeno tzv. autonomním (vegetativním) nervovým systémem, který kontroluje veškerou naší nevědomou činnost. Dráždění sympatického nervového systému tvorbu slin snižuje; příkladem je vysychání úst při nervozitě, mluvení se stává obtížné, protože naše rty a jazyk nejsou dostatečně zvlhčovány, aby se mohly volně pohybovat.
Na druhé straně zvýšená tvorba slin je reflexní činnost způsobená parasympatickým nervovým systémem: nervy, které přináší vnímání chuti do mozku, stimulují produkci slin, když je potrava v ústech. Jde o vrozený nepodmíněný reflex. Zvýšenou tvorbu slin může ale vyvolat také pouhá myšlenka (pohled) na jídlo. V tomto případě se jedná o podmíněný reflex, umožněný opakováním určité zkušenosti.
Zuby jsou tvrdé, jako kost vypadající struktury, zasazené v jamkách v čelistech. Člověk má během života dvě po sobě se objevující sady zubů. Každý zub se skládá ze dvou částí: korunky, což je část viditelná v ústech, a kořene, což je část uložená v čelistní kosti. Kořeny zubů jsou obvykle delší než korunky. Přední zuby mají pouze jeden kořen, zatímco další zuby umístěné více vzadu mají obyčejně 2 nebo 3 kořeny.
Hlavním stavebním prvkem zubu je kalcifikovaná tkáň známá jako zubovina (dentin). Dentin je tvrdý materiál vypadající jako kost, který obsahuje živé buňky. Je to citlivá tkáň a dává bolestivé vjemy, když je drážděna buď tepelnými nebo chemickými podněty. Dentin korunky je pokryt ochrannou vrstvou skloviny, což je extrémně tvrdá, necitlivá tkáň zcela bez buněk. Kořen je pokryt vrstvou cementu, látkou poněkud podobnou dentinu, která pomáhá ukotvit zub v lůžku. Střed zubu má tvar duté komory vyplněné citlivou pojivovou tkání známou jako zubní dřeň. Ta sahá od korunky přímo dolů ke konci kořene, který má otvor ve své nejhlubší části. Skrz tento otvor běží malé krevní cévy a nervy do dřeňové dutiny.
Každý zub je připojen svým kořenem do čelistní kosti; část čelisti, která podpírá zuby, se nazývá alveolární (zubní lůžka obsahující) výběžek. Způsob připojení je však složitý, zuby jsou připojeny do čelisti vazivovými vlákny zvanými periodontální ligamentum (periodontium). Periodontium se skládá z řady pevných kolagenních vláken, které běží z vrstvy cementu pokrývající kořen do přilehlého alveolárního kostního výběžku. Tato vlákna jsou promíchána s pojivovou tkání, která obsahuje krevní cévy a nervová vlákna. Způsob připojení zubů má za následek velmi malý stupeň jejich přirozené pohyblivosti. Toto může sloužit jako druh nárazníku, který může chránit zuby a kosti před poškozením při kousání. Oblast rozhodujícího významu je na krčku zubu, kde se spojují korunka a kořen. V této oblasti se manžeta dásně pevně připojuje k zubu a slouží k ochraně pod ní ležících tkání před infekcí a jinými škodlivými vlivy.
U člověka existují 2 sady zubů. Mléčné zuby jsou ty, které se vyskytují během dětství a všechny obvykle vypadnou. Mléčné zuby můžeme rozdělit do 3 kategorií: řezáky, špičáky a stoličky. Stálé zuby jsou ty, které nahrazují a také rozšiřují počáteční sadu zubů. Tyto zuby můžeme rozdělit na stejné typy jako mléčné zuby, a navíc je zde další kategorie známá jako třenové zuby, které tvoří tvarem i polohou přechod mezi špičáky a stoličkami.
Řezáky jsou charakteristické úzkým, jakoby nožem uříznutým koncem, a řezáky v protilehlých čelistech působí jako ostří nůžek při stříhání. Špičáky jsou špičaté, aby byly dobře přizpůsobeny k trhání, zatímco stoličky a zuby třenové potravu spíše drtí než řežou.
Zuby tvoří symetrický, oválný oblouk s řezáky vpředu a špičáky, třenovými zuby a stoličkami umístěnými za sebou postupně směrem dozadu. Zubní oblouky k sobě dobře přiléhají, takže při kousání se protilehlé zuby sevřou k sobě.
První známka vývinu zubů se objeví u plodu ve stáří pouhých 6 týdnů. V této fázi výstelkové (epiteliální) buňky primitivních úst zvyšují svůj počet a tvoří tlustý pruh, který má tvar zubního oblouku. V řadě míst odpovídajících jednotlivým zubům tento pruh vytváří jakési pupeny, které vrůstají do tkáně, kterou výstelka (epitel) pokrývá. Tyto pupeny později dostanou zvonovitý tvar a postupně rostou takovým způsobem, že přesně naznačí spojení mezi sklovinou a zubovinou. Určité buňky pak pokračují ve formování zuboviny, zatímco ostatní dávají vznik sklovině. Konce zvonkovitých pupenů rostou hlouběji a konečně vytvoří přesný obrys celých kořenů zubů, ačkoliv tento proces je dokončený teprve asi za rok potom, kdy se objeví mléčné zuby.
Po narození poskytují jediný skus hrbolky dásní, které tvoří ztluštělé pruhy dásní. Obvykle okolo věku 6 měsíců se první z dolních řezáků začíná prořezávat dásní, proces je známý jako prořezávání zubů. Věk, ve kterém toto nastane je různý: velmi málo dětí má zuby již při narození, zatímco u jiných se zuby nemusí objevit až do věku jednoho roku. Když se objeví dolní řezáky, začnou prořezávat horní řezáky, a pak následují špičáky a stoličky, ačkoliv přesná posloupnost se může lišit. Zubní problémy mohou souviset s kterýmkoliv z mléčných zubů. Ve věku 2,5 až 3 let mají děti obvykle kompletní sadu 20 mléčných zubů. Ideálně by měly být rozmístěny tak, aby poskytly prostor pro širší trvalé zuby.
Později, po 6. roce života, dolní a pak horní mléčné řezáky začnou vypadávat a jsou nahrazeny trvalými zuby. Trvalé stoličky se vyvinou nikoliv na místě mléčných stoliček, ale za nimi. První trvalé stoličky se objeví ve věku 6 let, druhé stoličky ve věku 12 let a třetí trvalé stoličky neboli zuby moudrosti okolo věku 18 let. Jsou však značné rozdíly, kdy se objeví u člověka všechny zuby. Asi u 25 % lidí se nikdy nevyvine jeden nebo více zubů moudrosti. Důvod pro to může být vývojový: protože když je čelist menší, je počet zubů také menší. Některé zuby moudrosti se nemusí nikdy prořezat z dásně, a jestliže se jejich prořezávání v dásni zastaví, obvykle je nutné tyto zuby extrahovat chirurgicky. Nedokonalé prořezání zubů moudrosti nastává u 50 % osob.
Alveolární výběžky čelisti, které tvoří podpěru mléčným zubům, od okamžiku proříznutí všech mléčných zubů již jen nepatrně zvětšují svoji velikost. Mléčné zuby jsou menší než jejich následovníci, trvalé zuby, a teprve když se proříznou trvalé řezáky, začíná být patrná konečná forma zubních oblouků.
Často se horní trvalé řezáky, když se poprvé objeví, zdají být příliš veliké na dětský obličej, ale přirozeně se stávají méně nápadné, protože obličej roste, zatímco zuby mají stále stejnou velikost. Jakákoliv tendence horních řezáků vyčnívat z normální řady zubů se stane patrnou, když jsou mléčné zuby nahrazeny trvalými: větší trvalé zuby zvýrazní jakoukoliv odchylku jejich polohy. Podobně stísnění zubů se stává zřetelné až tehdy, když se prořežou trvalé zuby. Přibližně během šesti let jsou mléčné zuby kompletně nahrazeny jejich 32 trvalými následovníky; velmi běžně se objevuje mezera mezi horními řezáky. Tato mezera má obvykle tendenci se uzavřít, když se prořežou trvalé špičáky, protože tlačí řezáky k sobě.
Emailu
Zaregistrovat se