Chronické přetěžování lidského organizmu železem je charakterizováno ložiskovým nebo generalizovaným ukládáním železa do tkání, které je větší než normálně ( tento stav je označován jako hemosideróza ). Jestliže je nadměrné ukládání železa do tělesných tkání v lidském organizmu sdruženo s poškozením těchto tkání a celkové množství železa v těle převyšuje 15 gramů, vzniká stav, který se označuje jako hemochromatóza.
Primární hemochromatóza ve své nejčastější formě postihuje 3 až 8 osob na každých jeden tisíc obyvatel. Příčinou je autozomální recesivní vloha sdružená histokompatibilním lokusem na krátkém raménku 6. chromozomu. Ani příčina, ani patofyziologický mechanizmus zvýšené absorpce železa nejsou známy.
Před dosažením středního věku je u lidí postižení hemochromatózou velmi vzácné. Charakteristickými projevy této poruchy jsou jaterní cirhóza, kožní pigmentace ( tj. zbarvení kůže do bronzova ), diabetes mellitus ( tedy onemocnění cukrovkou, toto je zjevné u 50 až 60 procent nemocných ) a kardiomyopatie ( tedy postižení srdečního svalu ), které se projevuje kardiomegalií (což je označení zvětšení srdce ), srdeční slabostí a dysrytmiemi ( tedy poruchami srdečního rytmu ) nebo poruchami vedení elektrických vzruchů v srdečním svalu. V řadě případů postižení hemochromatózou je u nemocného běžná snížená funkce hypofýzy ( tedy podvěsku mozkového, což je část mozku, která je sídlem produkce řady hormonů ). Snížení funkce hypofýzy pak může u pacienta vést k velmi často pozorované atrofii varlat ( tedy ke zmenšení původně normálně vyvinutých mužských pohlavních žláz ) a ke ztrátě libida ( tj. ke snížení nebo dokonce až k úplné ztrátě sexuální touhy a pohlavního pudu ). Pouze v menším počtu případů postižení hemochromatózou se u nemocných objevují bolesti v břiše, artritida ( tedy zánět kloubů ) a chondrokalcinóza ( což je onemocnění kloubů vyvolané ukládáním krystalů dihydrátu pyrofosforečnanu vápenatého ). Všechny tyto výše popsané poruchy jsou velmi pravděpodobně způsobeny ukládáním železa v parenchymu ( tj. v buněčném pletivu ) postižených orgánů.
Je zde ovšem nezbytné poznamenat, že pozorovaný zvýšený rodinný výskyt onemocnění diabetes mellitus v rodinách takto postižených pacientů ukazuje, že by zde mohly hrát roli také jiné faktory než pouhé poškození vyvolané siderózou pankreatu. U nemocných, kteří trpí dlouhá léta onemocněním hemochromatózou, je pozorován stoupající výskyt hepatomů ( tedy nádorů jater ). Ložisková hemosideróza postihuje především plíce a ledviny. Plicní hemosideróza, která bývá u pacienta způsobena opakujícím se krvácením do plic, se vyskytuje jako idiopatická ( tj. samostatně vzniklá, vzniklá z neznámé příčiny ), nebo při mitrální stenóze ( což je srdeční chlopenní vada, jedná se o zúžení mitrální chlopně, které ztěžuje průtok krve z levé síně do levé srdeční komory ), či také jako součást tzv. Goodpastureova syndromu ( což je velmi vzácné autoimunitní onemocnění – tedy onemocnění vyvolané tvorbou protilátek proti vlastním tkáním organizmu, toto onemocnění u nemocných – zejména mladých mužů postihuje především ledviny a plíce, v ledvinách vyvolává změny odpovídající rychle se vyvíjející glomerulonefritidě, což je zánětlivé onemocnění glomerulů, tedy klubíček krevních kapilár, v ledvinách , v plicích pak nacházíme známky krvácení ). V některých případech může být ztráta železa do plic tak masivní, že může způsobit anémii ( tedy chudokrevnost , to znamená nedostatečný počet červených krvinek ), která je vyvolána nedostatkem železa v organizmu. Hemosideróza ledvin je důsledkem rozsáhlé intravaskulární hemolýzy ( tedy následek rozpadu červených krvinek provázeného uvolněním krevního barviva uvnitř cévního řečiště ).
Tento rozklad červených krvinek bývá zapříčiněn mechanickým poškozením erytrocytů – tedy červených krvinek ( například při fragmentaci červených krvinek u pacienta s implantovanou umělou aortální chlopní ), nebo může také vznikat při tzv. paroxysmální ( tedy záchvatovité ) noční hemoglobinurii (což je přítomnost hemoglobinu – tedy červeného krevního barviva v moči ). Při této poruše je volné červené krevní barvivo ( hemoglobin ) filtrován glomerulem ( což je ledvinové klubíčko krevních kapilár ), v ledvinách se potom objeví uloženiny železa a dojde k saturaci haptoglobinu ( tedy k nasycení haptoglobinu, což je glykoprotein tvořený v játrech, který velmi pevně v krvi nemocného váže molekulu hemoglobinu, poté je komplex haptoglobin-hemoglobin z krevního oběhu velmi rychle vychytáván buňkami retikuloendotelové soustavy ). K poškození ledvinného parenchymu pacienta naštěstí nedochází, ovšem těžká hemosiderinurie ( tedy vylučování hemosiderinu do moči ) může mít za následek nedostatek železa v organizmu nemocného.
Stanovení diagnózy postižení pacienta hemochromatózou se opírá o výsledky laboratorních vyšetření, samozřejmě vedle výše uvedených typických klinických projevů, z nichž nejnápadnější jsou kožní pigmentace (tedy nález tzv. bronzové kůže), které lékař může zjistit při pečlivém fyzikálním vyšetření. Z laboratorních výsledků nacházíme zvýšenou hladinu železa v séru nad 35,8 mikromolů na jeden litr, stupeň saturace (tj. nasycení) transferinu je nad 70 procent. Hladina sérového ferritinu dosahuje zpravidla více než 2000 mikrogramů v jednom litru a erytrocytární ferritin je nad 400 attogramů (ag)/Ery. Po podání 500 až 1000 miligramů chelačně účinného léku deferoxaminu injekčně nitrosvalově se zřetelně zvýší vylučování železa močí (vylučuje se více než 2 miligramy za 24 hodin). Správnost diagnózy pak můžeme potvrdit provedením biopsie ( tedy odběru vzorku tkáně) jaterní tkáně. V takto získaném vzorku jaterní tkáně pak patolog dokáže identifikovat změny ve smyslu siderózy a cirhózy. Rodinní příslušníci pacienta by měli být otypováni v systému HLA (zkratka HLA označuje: Human Leukocyte Antigen – čili lidský hlavní histokompatibilní komplex) a měl by u nich být vyšetřen metabolizmus železa. Zjištění homozygocie (homozygot je jedinec, jehož obě alely na sledovaném lokusu pro příslušný gen jsou stejné) pro hemochromatózu v populaci je možné stejně dobře laboratorním stanovením hladiny sérového železa, celkové vazebné kapacity pro železo nebo hladiny ferritinu v krevním séru.
Jestliže je lidský organismus přetížen železem pomohou pacientovi venepunkce (což znamená napíchnutí žíly a odběr krve injekční stříkačkou). Venepunkce odstraňují z postiženého organizmu nadbytek železa a zlepšují přežití nemocného, neovlivní však bohužel incidenci hepatomu (tedy nádoru jater). S prováděním venepunkcí se musí začít co možná nejdříve, dokud se příliš nerozvine jaterní choroba. Ve většině případů se odebírá přibližně 500 mililitrů krve (tj. asi 250 miligramů železa) týdně, tak dlouho až koncentrace železa v krevním séru pacienta poklesne k normálním hodnotám. Potom se pokračuje s venepunkcemi ve 2 až 3 měsíčních intervalech tak, aby se udrželo množství železa v krevním séru pod hladinou 26,8 mikrolitrů v jednom litru. Přitom množství ferritinu v krevním séru je v průběhu provádění opakovaných odlehčovacích venepunkcí a následného dalšího nahromadění železa v organizmu méně významným ukazatelem. Ke sledování rozsahu uloženin železa v tělesných tkáních jsou pravděpodobně spolehlivější opakované bioptické odběry vzorků jaterní tkáně a jejich histologické vyšetřování. V průběhu léčení pacienta s onemocněním hemochromatózou opakovanými venepunkcemi se v některých případech může objevit anémie (tedy chudokrevnost, což znamená nedostatek červených krvinek). V takovém případě se může pokračovat ve snižování tělesných zásob železa tak, aby se neprohlubovala existující anémie, například při současném podávání léku deferoxaminu v dávce 20 až 40 miligramů na jeden kilogram tělesné hmotnosti pacienta na 24 hodin. Lék deferoxamin lze aplikovat buď pomalým injekčním podáváním podkožně, nebo nitrožilní infúzí v průběhu celé noci za použití přenosného injekčního aplikátoru. V některých zemích jsou dostupné také ústy podávané preparáty chelatující železo (chelace je chemická reakce umožňující navázání a následné odstranění kovů z organizmu), a zatím se jeví jako, že jsou dostatečně účinné. Pokud se u pacienta s onemocněním hemochromatózou eventuálně souběžně vyskytují komplikující choroby, jako jsou diabetes mellitus (tj. onemocnění cukrovkou), kardiální obtíže a další druhotné poruchy, pak se léčí pro tyto poruchy běžným odpovídajícím způsobem. Léčení pacienta s onemocněním ložiskovou plicní hemosiderózou je převážně pouze podpůrné. V případě výskytu akutních příhod může být někdy nutné podat krevní transfúze (tedy nahradit nedostatek červených krvinek v krvi nemocného opakovanými krevními převody). V převážné většině ostatních případů postižení pacienta ložiskovou plicní hemosiderózou však zjištěná chudokrevnost dobře odpovídá i na ústní podávání preparátů železa. Existují zprávy o tom, že v těžkých případech tohoto onemocnění je někdy prospěšná splenektomie (tedy chirurgické odstranění sleziny), dále celkové podávání hormonálních léků glukokortikoidů a také imunosupresivních léků (tedy léků, které potlačují obranyschopnost organizmu).
Emailu
Zaregistrovat se
