Srdeční katetrizace znamená zavádění katetru (cévky, hadičky) do srdečních dutin a cév. Patří k nejpřesnějším kardiologickým diagnostickým metodám. (Pozn. Kardiologie je obor vnitřního lékařství zabývající se vyšetřováním a léčením chorob srdečně-cévního systému). Použití srdeční katetrizace je v současné době vyhrazeno především pro komplikovaná onemocnění nebo nejasné případy, kdy subjektivní obtíže (a objektivní nález) neodpovídají výsledkům jednodušeji proveditelných neinvazivních vyšetření. Nenahraditelná je katetrizace u nemocných, u kterých je nutné zobrazení věnčitých tepen zásobujících srdeční sval nebo odběr vzorku srdečního svalu (endomyokardiální biopsie). Diagnostická katetrizace se stále častěji stává zároveň i katetrizací terapeutickou (léčebnou).
Srdeční cévky se zavádějí do srdečně-cévního systému výhradně punkcí (napíchnutím) periferní cévy. Pro katetrizaci pravého srdce se nejčastěji používá přístup ze stehenní žíly nebo z žil na horní končetině. Pro katetrizaci levého srdce je výhodný retrográdní (zpětný) postup nejčastěji napíchnutím stehenní tepny, popřípadě podpažní tepny. Tak je možné zavést katetr až do aorty (srdečnice), velkých tepen odstupujících z aorty i do koronárních (věnčitých) tepen prokrvujících srdeční sval a většinou lze nasondovat i levou srdeční komoru. U všech druhů katetrizace používáme zavaděč, který je umístěn v místě punkce cévy a jímž zavádíme různé katetry podle potřeb vyšetření. Zavaděč šetří stěnu cévy a snižuje počet komplikací.
Srdeční katetrizace se provádí v místním znecitlivění s minimální předoperační přípravou. Nemocný je lačný, má vyholené místo předpokládané punkce cévy a půl hodiny před vyšetřením dostane tabletu Dithiadenu k utlumení případných nežádoucích alergických reakcí na látky, podané nitrožilně během vyšetření (kontrastní látky apod.). Pacient musí mít provedeno předoperační vyšetření jako před srdeční operací pro případ nutného chirurgického zásahu při komplikaci. Srdeční katetrizaci provádíme při hospitalizaci a doba pobytu v nemocnici se pohybuje v rozmezí 2 až 3 dnů.
Důvody k diagnostické katetrizaci zahrnují situace, kdy není možné stanovit diagnózu jednodušším vyšetřením, a její stanovení je nutné pro rozhodnutí o další léčbě včetně možnosti chirurgické intervence. Při katetrizaci se obvykle provádí měření nitrosrdečních tlaků v jednotlivých srdečních oddílech, záznam tlaku během srdečního cyklu, stanovení hladiny krevních plynů (kyslík, kysličník uhličitý) a tepového objemu (vypuzeného do krevního oběhu během jednoho srdečního cyklu). Lze stanovit závažnost nedomykavosti (insuficience) chlopně či jejího zúžení (stenózy). Je možné vypočítat odpor cév v krevním oběhu.
Ve speciálně vybavené katetrizační laboratoři lze provádět tzv. invazivní elektrofyziologické vyšetření, které snímá elektrické nitrosrdeční potenciály (vzruchy) vznikající v převodním srdečním systému, a přenášené postupně na ostatní srdeční svalovinu.Tyto elektrické potenciály určují rytmus srdeční činnosti. Elektrofyziologickým vyšetřením lze u poruch srdečního rytmu (arytmií) sledovat účinky specifické farmakologické (medikamentózní) léčby a zjistit ložiska v srdečním svalu, kde arytmie vznikají. K posouzení látkové přeměny srdečního svalu se určuje koncentrace některých metabolitů (produktů látkové přeměny), například kyseliny mléčné, v tepenné krvi a v žilní krvi vracející se ze srdce.
U nemocných s onemocněním zvaným primární kardiomyopatie (postižení srdečního svalu neznámého původu) a u pacientů po transplantaci srdce se prování odběr vzorku srdečního svalu k mikroskopickému vyšetření (tzv. endomyokardiální biopsie). Nedílnou součástí srdeční katetrizace tvoří i zobrazení srdečních dutin (ventrikulografie), věnčitých tepen zásobujících srdeční sval (koronarografie) nebo aorty (aortografie). Tato vyšetření jsou podrobně popsána ve stati angiokardiografie.
U nemocných s akutním srdečním infarktem se provádí urgentní diagnostická katetrizace s cílem prokázat postižení věnčitých tepen vyžadující operaci (přemostění místa zúžení tzv. bypassem). U některých pacientů je lepší alternativou léčby cílené nitrotepenné podání látek rozpouštějících krevní sraženiny (tzv. trombolýza). Ke zlepšení prokrvení zúženými věnčitými tepnami postiženými arteriosklerotickými pláty se u nemocných s akutním nedokrvením (ischemií) srdečního svalu ve vhodných případech provádí tzv. perkutánní transluminální koronární angioplastika (PTCA); při tomto zákroku je do místa zúžení tepny zaveden katetr s balonkem, kterým je nafouknut a průsvit tepny je tak rozšířen. Intraaortální balonková kontrapulzace je léčebnou metodou určenou k podpoře činnosti selhávající levé komory: do horní části sestupné aorty je zaveden balonek, který je nafukován a vyfukován synchronně se srdeční činnost. Balonek je nafouknut okamžitě po skončení stahu levé komory, takže zvětší obsah krve zadržené v aortě a tím zvýší průtokový tlak ve věnčitých tepnách.
Jako každá invazivní metoda je i srdeční katetrizace zatížena možnými komplikacemi. Existuje nepřímá úměra: čím více vyšetření pracoviště provádí, tím méně je komplikací. Mezi nejčastější komplikace patří poranění cévy, kterou je zaváděn katétr; v místě punkce cévy může vzniknou krevní výron nebo píštěl mezi tepnou a žilou. Manipulace katétrem v srdci může vyvolat poruchy srdečního rytmu, od ojedinělých síňových nebo komorových stahů až po vznik závažných, někdy i život ohrožujících arytmií. Aplikace kontrastní látky (užívané k zobrazení dutin srdečních oddílů a průsvitu cév) může vyvolat alergické reakce. Při koronarografii (viz výše) může vzniknout porucha prokrvení srdečního svalu až srdeční infarkt.
Počet komplikací při katetrizaci se na většině pracovišť pohybuje mezi 2 až 3 %. Více komplikací je u malých dětí do 1 roku se závažnými srdečními vadami a u starších nemocných s poruchou funkce levé srdeční komory, zúžením levé věnčité tepny nebo u nemocných v celkově těžkém stavu. Úmrtnost v souvislosti s katetrizací činí 0,1 až 0,3 %. Avšak na druhé straně je třeba uvést, že i vyšetřující tým je ohrožen komplikacemi. Největší riziko představuje ionizační záření a infekce (především AIDS).