Vyčerpání z horka společně s úpalem patří do skupiny poškození organizmu označované souhrnně jako onemocnění z horka. Jedná se o střední až těžké reakce lidského organizmu na vysoké teploty z důvodu nepřiměřené nebo přímo patologické (tj. chorobné) odpovědi vlastních tělesných termoregulačních mechanizmů (tedy procesů upravujících tělesnou teplotu).
Jestliže expozice jedince vysokým teplotám vede k nadměrné ztrátě tělesných tekutin a k hypovolemickému šoku (tedy k šokovému stavu vyvolanému nedostatečnou náplní krevního řečiště v těle člověka v důsledku ztráty tělesných tekutin), pak tento stav označujeme jako vyčerpání z horka. Prolongovaná expozice lidského organizmu vysokým teplotám (trvající po dobu 2 až 3 týdnů) a současné nadměrné pocení postiženého jedince, obzvláště v takovém případě, jestliže je doprovázeno zvracením nebo průjmem, vede k dehydrataci organizmu (tj. k odvodnění), dále k depleci (tj. nedostatku v těle) natria, kalia a magnézia a k hypovolémii (tedy k nedostatečné náplni krevního řečiště v důsledku nedostatku tekutin v organizmu).
Vysoká vlhkost okolního prostředí zvyšuje riziko onemocnění z horka následkem snížení ochlazovacího účinku pocení, podobně jako dlouhou dobu trvající namáhavá fyzická zátěž zvyšuje riziko onemocnění z horka následkem zvýšené produkce tepla pracujícími svaly. Přitom je třeba poznamenat, že vnímavost jedince k postižení onemocněním z horka, obzvláště k úpalu, zvyšují vyšší věk, obezita, chronický alkoholizmus, tělesná vyčerpanost a také užívání některého z celé řady nejrůznějších léků (jako jsou například léky patřící do skupiny anticholinergik, antihistaminik, fenothiazinů, do skupiny psychofarmak, dále požití alkoholu nebo kokainu). Ačkoliv je celá skupina onemocnění z horka, tedy vyčerpání z horka i úpal, vyvolávána stejnou příčinou, jsou tato jednotlivá postižení výrazně rozdílná.
Manifestní klinické příznaky onemocnění pacienta vyčerpáním z horka jsou vyvolávány nadměrnou ztrátou tělesných tekutin. Postižení pacienta onemocněním vyčerpáním z horka na sebe dostatečně upozorňuje známkami plynoucími z nadměrné ztráty tekutin. Protože v důsledku ztráty tělesných tekutin se u postiženého jedince začne projevovat únava, slabost, úzkost, dále také profúzní pocení vedoucí až k selhání krevního oběhu s pomalým, nitkovitým pulsem, přitom krevní tlak je velmi nízký nebo v některých závažných případech až neměřitelný. Dalšími charakteristickými klinickými příznaky postižení pacienta vyčerpáním z horka jsou chlad, bledost a lepkavost kůže a porušené vědomí následované někdy až bezvědomím podobným jako při šokovém stavu.
Mírná forma onemocnění vyčerpáním z horka se projevuje jako tzv. synkopa (tzv. synkopa není onemocnění samo o sobě, ale jde o symptom, tedy příznak, který je definován jako náhlá, krátkodobá ztráta vědomí, vedoucí obvykle k pádu, následná úprava vědomí je spontánní, úplná a obvykle také rychlá, tím se synkopa liší od stavů jako je oběhová zástava, kóma nebo epilepsie). Synkopa je vyvolaná zpravidla dlouhým stáním v horkém prostředí a je způsobena nahromaděním krve v horkem rozšířených cévách dolních končetin. Tělesná teplota nemocného postiženého vyčerpáním z horka je v naprosté většině případů nižší než je normální teplota těla zdravého jedince a klinický obraz odpovídá běžné synkopě. Progrese onemocnění jedince vyčerpáním z horka dává dostatečné varování projevy rychle se zvyšující únavy u pacienta.
Stanovení správné diagnózy postižení člověka vyčerpáním z horka je založeno na pečlivém fyzikálním vyšetření nemocného lékařem, při kterém můžeme kromě identifikace charakteristických příčinných událostí v předchorobí pacienta (tedy proběhlému vystavení jedince horkému prostředí) také odhalit výše uvedené charakteristické manifestní klinické příznaky onemocnění vyčerpáním z horka plynoucími z nadměrné ztráty tekutin (tedy projevy únavy, slabosti, úzkosti, dále také profúzní pocení vedoucí až k selhání krevního oběhu s pomalým, nitkovitým pulsem, přitom krevní tlak je velmi nízký nebo v některých závažných případech až neměřitelný, a také chlad, bledost a lepkavost kůže a porušené vědomí následované někdy až bezvědomím). Vyčerpání z horka, které vyvolává vazomotorické selhání, je obtížnější rozeznat od inzulinového šoku, otravy, hemoragie (tedy krvácení) nebo traumatického šoku.
Hyperventilační syndrom (tedy syndrom nadměrné dechové frekvence) by měl být snadno zjistitelný a neměl by zavádět diagnózu nesprávným směrem. Jestliže se u pacienta v předchorobí objevuje expozice horkému prostředí, nedostatečná hydratace (tedy nedostatečný příjem tekutin), absence jiných zjevných příčin onemocnění a odpověď na nasazenou adekvátní terapii v naprosté většině případů plně stačí ke stanovení správné diagnózy postižení nemocného onemocněním z horka. Tento stav je většinou naštěstí přechodný a prognóza je dobrá ovšem pouze v takovém případě, jestliže oběhové selhání netrvá u pacienta příliš dlouho.
K zabránění postižení lidského organizmu úpalem jsou samozřejmě nejlepší preventivní opatření. „Selský rozum“ je přitom nejlepší prevencí; tedy musí být vyloučena namáhavá fyzická práce ve velmi horkém prostředí, je třeba zabránit nedostatečné ventilaci horkého prostředí a v horkém prostředí je třeba se vyvarovat nošení těžkých neprodyšných oděvů. Dále tekutiny a elektrolyty (o které organizmus ve velmi horkém a suchém prostředí snadno a nepozorovaně přichází) by měly být nahrazovány stálým příjmem mírně slaných tekutin (tedy téměř izotonických, tj. majících osmotický tlak velmi blízký osmotickému tlaku krevní plazmy), a to nejlépe perorálně (tedy vypitím ústy). V některých případech ovšem nemůže být namáhavá fyzická práce v horkém prostředí vyloučena, v takových případech pak vše musí směřovat k náhradě z těla ztracených tekutin a solí a k udržení chladnější kožní teploty odpařováním. Solné tablety někdy způsobují dyspepsie (dyspepsie není nemocí sama o sobě, jedná se o soubor trávicích potíží, které jsou projevem různých chorob trávicí trubice) a jsou méně vhodné než mírně slané nápoje a potraviny.
Deplece (tedy nedostatky v organizmu) některých elektrolytů – tedy především kalia, magnézia a kalcia - jsou rizikem jenom v případech, jestliže je lidský organizmus vystaven expozici horkému prostředí po delší časové období. V případě, že přes všechna preventivní opatření onemocnění z horka ve formě vyčerpání z horka u pacienta přece jenom vznikne, musejí být okamžitě zahájena radikální léčebná opatření. Vyčerpání z horka vyžaduje obnovení normálního objemu krve a zajištění dostatečné perfúze mozku (tedy dostatečného prokrvení mozku). Postižený jedinec musí být uložen do horizontální (tedy vodorovné polohy) nebo dokonce do polohy s hlavou dolů. Malá množství studené, mírně slané tekutiny by měla být podávána ústy opakovaně vždy po několika minutách, aby se znovu docílilo normovolémie (tedy normálního naplnění cévního řečiště). Podávání nitrožilních infúzí roztoku chloridu sodného, podávání kardiostimulancií ( tedy léků povzbuzujících činnost srdce ) nebo podávání plazmaexpandérů (tedy roztoků nahrazujících krevní plazmu, které umožňují naplnit rychle krevní řečiště, jedná se roztoky jako jsou například albumin nebo dextran) se používá při léčení pacienta postiženého onemocněním vyčerpáním z horka jenom v ojedinělých zřídkavých případech. Navíc se výše zmíněné látky musejí podávat nemocnému velmi opatrně tak, aby se zabránilo přetížení jeho otřesené oběhové soustavy.
Emailu
Zaregistrovat se
