Azbestóza je plicní onemocnění vznikající při dlouhodobém vdechování azbestového prachu při těžení, drcení, zpracování nebo použití azbestu. Onemocnění se řadí mezi tzv. pneumokoniózy, tj. zaprášení plic anorganickým prachem. Jde zpravidla o chorobu z povolání.
Nebezpečnost expozice azbestovému prachu spočívá především ve zvýšení rizika vzniku tzv. maligního mezoteliomu pleury a peritonea (zhoubného nádoru vycházejícího z výstelky pohrudnice, resp. pobřišnice) a plicního karcinomu (rakoviny plic).
Riziko vzniku azbestózy, karcinomu plic a mezoteliomu je úměrné kumulativní celoživotní expozici azbestovému prachu. K expozici mohlo dojít i o několik let dříve a mohla být poměrně krátká. (např. jen 12 měsíců), často však velmi silná. Zdá se, že azbest není karcinogenem (iniciátorem zhoubného bujení tkáně), pouze zrychluje již nastartované zhoubné bujení. Výskyt plicní rakoviny je u osob s azbestózou zvýšený, zejména jde-li zároveň o kuřáky. Zhoubné mezoteliomy pohrudnice jsou sice vzácné, ale přesto častější než nezhoubné varianty nádoru. Nezhoubné nádory nesouvisejí s expozicí azbestu.
Azbestový prach je vláknitého charakteru. Vlákna mohou být vdechnuta hluboko do plicní tkáně, kde se ukládají. Nedojde-li k odstranění prachu z dýchacích cest, vzniká difúzní fibróza (vazivová přeměna) plicních sklípků (alveolů) i vmezeřené (intersticiální) plicní tkáně. Fibróza plic vede je snížení poddajnosti (zvýšené tuhosti) plicní tkáně a ke snížení ventilace (výměny vzduchu mezi atmosférou a plicními sklípky), a také ke zhoršení difúze (výměny kyslíku a kysličníku uhličitého mezi plicními sklípky a krví plicního řečiště). Fibróza plicní tkáně se u 12 až 15 % nemocných progresivně zhoršuje.
Azbestová vlákna v plicích mohou být ve formě tzv. azbestových tělísek; jde o vlákna azbestu obalená komplexem železa a bílkovin. Předpokládá se, že po obalení jsou již vlákna neškodná. Není-li přítomna přidružená plicní fibróza, je pouhá přítomnost vláken známkou expozice, nikoli onemocnění.
Zhoubný mezoteliom: Nádor je difúzního charakteru, široce prorůstá pohrudnici a je vždy spojen s výpotkem v pohrudniční dutině.
V typickém případě si pacient všimne pomalého rozvoje námahové dušnosti a snížené tolerance zátěže. Kašel s vykašláváním tzv. sputa („chrchlů“) není častý, zpravidla je přítomen u kuřáků s chronickým zánětem průdušek (bronchitidou).
Na rentgenovém snímku plic nacházíme nepravidelné nebo pruhovité stíny rozeseté difúzně v plicní tkáni, nejlépe jsou patrné v dolních partiích plic. Stíny odpovídají ložiskům fibrózy. Vazivové změny postihují také poplicnici (viscerální pleuru, tj. membránu pokrývající plíce). Čím jsou na rentgenovém snímku výraznější patologické změny, tím významnější jsou příznaky a objektivní poruchy plicní funkce. V nejtěžších případech nastává selhání dýchání (tzv. dechová tíseň) se zhoršením okysličování organizmu. Difúzní vazivové změny poplicnice mohou být spojeny se sníženou poddajností plíce a poruchou ventilace (výměny vzduchu mezi atmosférou a plicními sklípky).
Zhoubné mezoteliomy se projevují bolestmi hrudní stěny a jsou často provázeny krvavým výpotkem v pohrudniční dutině. Nádor se šíří místně prorůstáním do okolních tkání. Vzácně dochází k rozsevu krevním oběhem a vytvářejí se vzdálené metastázy (dceřinná nádorová ložiska). Zhoubné mezoteliální nádory v souvislosti s azbestem nejsou vyléčitelné.
Diagnózu azbestózy stanovíme na základě údajů o expozici azbestovému prachu v předchorobí a rentgenovým vyšetřením plic. Mikroskopický (histologický) průkaz choroby není obvykle nutné provádět.
Mezoteliom se prokazuje obtížněji a jednoznačný průkaz choroby je možný pouze mikroskopickým vyšetřením vzorku tkáně z pohrudnice. Někdy je diagnóza stanovena až při pitvě.
Diagnózu rakoviny plic stanovíme snadněji. Často je však obtížné z medicínského i právního hlediska potvrdit vztah azbestózy a rakoviny jako příčiny a následku, zejména u kuřáků. Nepochybnou roli při vzniku plicní rakoviny má azbest pouze u jasných známek azbestózy.
Azbestóze lze předejít účinným snížením prašnosti v pracovním prostředí. Významné omezené expozice azbestu snížilo velmi výskyt azbestózy a další pokroky v průmyslové hygieně ji pravděpodobně eliminují. Tím klesne i riziko plicní rakoviny u pracovníků s azbestem. Nejúčinnějším preventivním opatřením ve vztahu k plicní rakovině však je nekuřáctví. Ke vzniku mezoteliomu může vést krátkodobá, avšak masivní expozice azbestu.
Při azbestóze ani mezoteliomu není žádná specifická léčba známa, pouze se tlumí příznaky (kašel, bolesti hrudní stěny).