Dušnost

Dušnost (dyspnoe) je nepříjemný subjektivní pocit obtížného dýchání, provázený obvykle zvýšeným dýchacím úsilím („dechovou prací“) nemocného. Zpravidla se projeví zrychlením a prohloubením dýchání.

Dechová práce zajišťuje tzv. ventilaci, tj. výměnu vzduchu mezi vnějším prostředím a plicními sklípky. Vlastní dýchání (výměna plynů - kyslíku a kysličníku uhličitého - mezi plicními sklípky a krví) se nazývá respirace.

Dušnost může být pociťována jen osobami, které jsou při vědomí. Je významným a častým příznakem onemocnění dýchacího (respiračního) ústrojí, avšak je přítomna také u nemocí srdečně-cévního (kardiovaskulárního) systému, nemocí mozku, chudokrevnosti (anemii) a při dalších stavech.

Kapitoly

Analýza příznaku „dušnost“

Dušnost je velmi nespecifickým příznakem. K objasnění jejího původu nás dovede zjištění přesných informací z předchorobí (stupeň dušnosti a časové souvislosti jejího vzniku), pečlivé fyzikální vyšetření (typ dýchání), zhodnocení doprovodných příznaků a pomocné diagnostické metody, především zobrazovací a laboratorní vyšetření.

 

Stupeň dušnosti: Zhodnocení stupně dušnosti nám poskytne okamžité a bezprostřední informace o naléhavosti situace a o nutnosti léčených opatření

Fyziologická dušnost se objevuje u zdravých osob při pobytu ve vzduchu chudém na kyslík - ve velkým nadmořských výškách nebo v uzavřených prostorách. Ventilace je zvýšená a udržuje se zvýšenou stimulací dechového centra v mozku. Dechové centrum je drážděno buď poklesem hladiny kyslíku v krvi (hypoxémií) nebo nadměrným vzestupem hladiny kysličníku uhličitého v krvi (hyperkapnií). U většiny lidí je hypoxémie mnohem slabším podnětem ke zvýšení dechového úsilí než hyperkapnie. Hypoxémie může mít kromě dušnosti i jiné projevy: zmatenost, neurčitý nepříjemný pocit, až i bezvědomí. Po vstupu do uzavřeného prostoru, který neobsahuje kyslík (např. prostředí obsahují 100 % dusík), může člověk ztratit vědomí již během 30 sekund, dříve, než je varován dušností. Nepatrná dušnost provází také otravy kysličníkem uhelnatým.

Námahová dušnost je pociťována, překročí-li dechová práce klidovou hodnotu asi 5krát. Pociťují ji i zdravé osoby během nebo bezprostředně po ukončení nezvykle velké tělesné námahy. Tělesně trénovaní lidé tolerují bez dušnosti větší námahu než netrénovaní. Chronickým příznakem se dušnost stane teprve tehdy, objevuje-li se už při běžné denní tělesné aktivitě. Námahová dušnost bývá počátečním příznakem onemocnění dýchacího a srdečně-cévního systému.

Klidová dušnost vzniká již bez tělesné námahy. Je vždy příznakem onemocnění a vždy vyžaduje objasnění příčiny.

Tzv. ortopnoe znamená dušnost v poloze vleže, mírnící se v poloze vsedě. Je zvláštní formou klidové dušnosti. Svědčí o těžkém stavu. Je charakteristická zejména pro dušnost srdečního původu.

Tzv. asfyxie („dušení“) je stavem ohrožujícím život, nutícím k okamžitému zhodnocení stavu a léčení. Jde o akutní dechovou tíseň s nedostatkem kyslíku a hromaděním kysličníku uhličitého v krvi, ohrožující činnost životně důležitých orgánů. Může mít řadu příčin:

  • útlum dechového centra v mozku (otravy, poranění mozku, „mozková mrtvice, záněty a nádory mozku),

  • nervosvalové poruchy (dětská mozková obrna, tetanus),

  • akutní uzávěr dýchacích cest (zapadlý jazyk při bezvědomí, vdechnutí cizího tělesa, akutní zánět hrtanu u dětí - „laryngitida“, nádor dýchacích cest, nádor štítné žlázy stlačující průdušnici, záchvat průduškového astmatu, těžký akutní zánět průdušek),

  • onemocnění plic, pohrudnice a hrudní stěny (patologická přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině provázená „splasknutím plíce“ - tzv. pneumotorax, mnohočetné zlomeniny žeber, velký pohrudniční výpotek - tzv. fluidotorax, velké množství krve v pohrudniční dutině - tzv. hemotorax, těžký zánět pohrudnice provázený bolestivostí při dýchání),

  • poruchy difúze dýchacích plynů mezi plicními sklípky a krví (plicní otok, krvácení do plic, plicní embolie, otrava kysličníkem uhelnatým, selhání krevního oběhu - šok).

 

Časová analýza: Dušnost se může dostavit záchvatovitě nebo je dlouhotrvajícím stavem. Jeden typ dušnosti může přecházet v druhý.

Záchvatovitá (paroxysmální) dušnost je charakteristická pro astmatický záchvat při průduškovém astmatu a pro akutní plicní otok (edém) při selhávání levé srdeční komory (tzv. srdeční astma).

Průduškové astma je typické spíše pro mladší osoby bez srdeční choroby. Záchvaty často nastanou po expozici alergizujícímu podnětu. Při fyzikálním vyšetření plic slyšíme typické „pískání“ během výdechu vyvolané stažením průdušek.

Srdeční astma se vyskytuje spíše u starších nemocných a objevuje se typicky v noci. Diagnosticky je rozhodující průkaz onemocnění levé srdeční komory (ischemická srdeční choroba, vysoký krevní tlak, chlopenní vady). Pacienti se probudí s intenzivním pocitem dušení, doprovázeným často strachem ze smrti. Jsou bledí, potí se. Fyzikálním vyšetřením (poslechem plic) jsou prokazatelné chropy, někdy i pískání.

Rozlišení obou stavů je pro léčbu velmi důležité, nicméně přímo během záchvatu dušnosti, pokud pacienta dobře neznáme, nemůžeme často s jistotou rozhodnout, o jaký typ astmatu jde. Navíc mnoho kuřáků s chronickým zánětem průdušek a průduškovým astmatem trpí současně srdečním onemocněním.

Trvalá dušnost se vyskytuje především u chronických onemocněních levé srdeční komory a plicních chorobách. Pro stanovení diagnózy je nutné zhodnocení doprovodných příznaků.

 

Doprovodné příznaky: Abychom mohli příznak „dušnost“ přiradit určité chorobě, je zpravidla nutné zpracovat další informace z předchorobí. Dobrým vodítkem je přitom vzít v úvahu čtyři hlavní možné příčiny dušnosti: plicní, srdeční, „mimohrudní“ a psychické.

Plicní (pulmonální) dušnost: Mezi příčiny plicní dušnosti zahrnujeme kromě onemocnění vlastní plicní tkáně také onemocnění dýchacích cest (nosní dutiny, hltanu, hrtanu, průdušnice, průdušek), pohrudnice a v širším slova smyslu i hrudní stěny (žeber, mezižeberních dýchacích svalů) a bránice (svalové přepážky oddělující hrudní a břišní dutinu).

Dvě hlavní příčiny plicní dušnosti jsou tzv. restrikční poruchy při snížené poddajnosti plicní tkáně a hrudní stěny a tzv. obstrukční poruchy se zvýšeným odporem proudění vzduchu v dýchacích cestách. Pacienti s restrikční dušností jsou obvykle v klidu bez obtíží, jakmile se však při námaze zvýší dechové úsilí, začnou být výrazně dušní. U obstrukční dušnosti vede zvýšené dechové úsilí k dušnosti i v klidu; dušnost během nádechu (inspirační) často charakteru hvízdání svědčí pro překážku v hrtanu a průdušnici, dušnost během výdechu (expirační) spíše pro uzávěr menších průdušek.

Mezi nejčastější příčiny restrikční plicní dušnosti patří zápal plic, vazivová přestavba plicní tkáně (fibróza), stav po odstranění plicních laloků, výpotek pohrudniční dutiny, vzduch v pohrudniční dutině nebo deformity hrudníku (např. vrozené nebo poúrazové). Nejčastějšími příčinami obstrukční plicní dušnosti jsou záněty a nádory dýchacích cest, vdechnutí cizího tělesa, průduškové astma a chronické záněty průdušek.

Srdeční (kardiální) dušnost je nejčastější formou dušnosti. Příčinou je zpravidla onemocnění „levého srdce“s městnáním krve v malém (plicním) krevním oběhu a následně se zmenšenou poddajností plicní tkáně a snížením objemu vzduchu vyměňovaného mezi atmosférou a plicními sklípky. Často se přidruženo i zúžení průdušek. Na vzniku dušnosti se může podílet i dráždění dechového mozkového centra hypoxémií a hyperkapnií (viz. výše) a psychické stavy rozrušení a úzkosti. Pro srdeční původ je charakteristický noční záchvatovitý vznik dušnosti. Hrubým vodítkem může být pravidlo, že nemocní se srdeční dušností na lůžku sedí a nemocní s plicní dušností spíše leží. Srdečního původu je i těžká akutní dušnost u mozkové mrtvice, kterou způsobila embolie krevní sraženiny z levé srdeční síně do oblasti mozkového dechového centra.

Dušnost podmíněná mimohrudními příčinami se objevuje u celé řady stavů:

  • u funkčních poruch dechového mozkového centra např. při zánětech či nádorech mozku,

  • při zvýšené potřebě kyslíku (horké prostředí, horečka, zvýšená činnost štítné žlázy),

  • při nedostatečné transportní kapacitě krve pro kyslík při chudokrevnosti,

  • při poruše látkové přeměny u cukrovky a selhávání ledvin,

  • při zvýšené dechové práci u těžké otylosti,

  • po požití některých léků (salicyláty).

 

Dušnost psychického původu (psychogenní) je pravděpodobná tam, kde nezjistíme objektivní patologický nález a nemocný je citově nevyrovnaný. Neurotická dušnost se zpravidla dostavuje v záchvatech. Vyvolávajícím faktorem jsou určité emoce, u téhož nemocného jsou to často vždy tytéž emoce (např. agorafobie - chorobný strach z otevřeného prostoru nebo davu).

Někdy mají tyto osoby subjektivní pocit, že nemohou prorazit dech a lapají po vzduchu pravidelně se opakujícími vzdechy („vzdychavé dýchání). Někdy nemocní zrychleně a prohloubeně dýchají, aniž by byla přítomna objektivně vyšší potřeba kyslíku v organizmu. Díky hyperventilaci (viz. výše) si nemocní mohou navodit doslova poruchu vnitřního prostředí s nadměrným poklesem kyselosti (pH) provázenou křečemi a nedokrvením mozku.

Stanovení diagnózy

Diagnóza příčiny dušnosti je založena na informacích z předchorobí, objektivním fyzikálním lékařském vyšetření, a k definitivnímu potvrzení jejího původu jsou zpravidla nutná pomocná vyšetření. Důležité je především rozlišení základního příčiny dušnosti (srdeční, plicní, mimohrudní, psychogenní).

Provádíme ekg, ultrazvukové vyšetření srdce (echokardiografii), funkční kardiologické vyšetření, zobrazovací vyšetření dýchacích cest a plic (rentgen hrudníku, počítačovou tomografii, bronchoskopii - vyšetření průsvitu dýchacích cest ohebným optickým přístrojem), funkční plicní vyšetření (spirometrii), zobrazovací vyšetření mozku (počítačovou tomografii, nukleární magnetickou rezonanci), neurologické vyšetření, laboratorní vyšetření (krevní cukr, močovina v séru, vyšetření acidobazické rovnováhy), psychiatrické vyšetření a další.

Léčba dušnosti je závislá na zjištěné příčině, často je nutná mezioborová spolupráce lékařů.

Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.

14
1Vladka29. 3. 2015 17:03:49
Dobrý den mám dotaz můj manžel 42let je skoro dva roky po infarktu přední stěny.má neustále bolesti na hrudníku lékař ho stále posílá na rehabilitace se zády ale je to horší poslední dobou se mu i hůř dýchá a to večer a v noci.už nevíme co s tím
1
2Marie Markova4. 5. 2017 22:29:32
Dobry den je me 54let jsem asmatik a alergik. Uz mesic mam potize s dychanim v leze. Nemuzu spat na pravem tak i levem boku. Nuti me to posadit a prodychat. Uzivala jsem antibiotika a prednizon. Chrceni a piskani ustoupilo ale pocit tezkeho dechu ne. Nevim co mam delat poradte me.

Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události