Ve veřejném povědomí je Alzheimerova choroba často spojována s dřívějším prezidentem USA Ronaldem Reaganem. Bývá uváděn jako jeden z prvních prominentů, který onemocněl na "Alzheimera". Alzheimerova demence je pomalu postupující onemocnění, které je podmíněno ubýváním mozkové hmoty. Na začátku je nápadné jen drobné zapomínání, symptomy se však v průběhu několika let stupňují tak, že nemocný často ani nepoznává členy vlastní rodiny. Alzheimerova choroba se nezadržitelně zhoršuje, postižený se stává čím dál více nesamostatným a musí být nakonec plně obstaráván a opečováván.
Onemocnění bylo poprvé popsáno v roce 1907 neurologem Aloisem Alzheimerem. Se 60%-80% podílem na všech demencích je Alzheimerova choroba nejčastější formou demence, kterou onemocní 40% lidí ve věku 80 - 90 let. Protože se průměrná doba života neustále prodlužuje, postaví nás tato nemoc v budoucnu před mimořádné zdravotní, společenské a finanční problémy. Příčiny Alzheimerovy demence a léčebné postupy jsou celosvětově horečně zkoumány. K potlačování příznaků jsou sice k dispozici léky, vyléčení je však zatím nemožné.
Pomalý a nezadržitelný rozklad kůry mozku (atrofie mozku) při Alzheimerově onemocnění začíná většinou ve vyšším věku, asi od 60 let. Jsou ale také případy, u kterých začíná onemocnění mnohem dříve, již ve třiceti nebo čtyřiceti letech. V některých oblastech mozku se v důsledku poruchy metabolismu určité bílkoviny usazují v mozkových buňkách i mimo ně chybně vytvořené bílkovinové útvary, takzvané plaky a neurofibrily. Obzvláště silně trpí nervové buňky důležité pro učení a paměť, které k přenášení signálu mezi sebou používají látku acetylcholin. Vlastní příčina rozkladu mozku je neznámá.
Zdá se, že musí společně působit mnoho rizikových faktorů, aby vzniklo onemocnění. Největší význam hrají věk a genetické faktory. V menším množství případů (maximálně v 5%) byla zjištěna v rodinách nemocných porucha na chromozomech 11, 14 a 21. Ještě nebyla zcela vysvětlena role vlivů prostředí a zánětu. Lidé, kteří utrpěli dříve lebeční či mozkové zranění, se totiž zdají být postiženi Alzheimerovou demencí častěji. Lidé s vyšším stupněm školního vzdělání naproti tomu mají nižší riziko, že touto chorobou onemocní. Jiné formy demence se projevují jako následky poruch prokrvení mozku, alkoholismu, AIDS a mnoha jiných onemocnění nervového systému. Známou formou je i demence při Parkinsonově chorobě.
Poruchy prokrvení
Poškození mozku vyvolaná poruchou prokrvení představují druhou nejčastější příčinu demence. Onemocnění je vyvoláno patologickými změnami krevních cév. Stejně jako srdeční koronární arterie mohou být zkornatělé i periferní a mozkové arterie: jsou pak zúžené nebo dokonce neprůchodné. Protože stěny arteriosklerózou postižených tepen ztrácejí svoji elastičnost, mohou cévy i prasknout. Ucpání nebo prasknutí cévy potom vede k záchvatu mozkové mrtvice. Symptomy cévně zapříčiněné demence jsou Alzheimerově demenci velmi podobné. Existují také smíšené formy obou onemocnění.
Čelní mozková demence
Alzheimerově nemoci je také podobná forma demence, podmíněná zakrňováním především předních mozkových partií (čelních laloků). Toto onemocnění, označované jako “čelní mozková demence, se většinou projevuje změnou osobnosti postižených. Stávají se neomaleně důvěrní, beztaktní, ztrácejí schopnost posuzovat situaci. Často přeruší svou momentální činnost a uchýlí se ke zcela nesmyslnému jednání.
Nejčastějším počátečním příznakem Alzheimerovy choroby je vynechávání paměti, zvláště při vzpomínání na zážitky, které se udály před kratší dobou. Věci bývají \"založeny\" a úmluvy zapomenuty. Postižený se může také hůře soustředit a nenapadají ho správná slova. V průběhu onemocnění také dochází ke ztrátě časové orientace (který den je dnes?), později i ke ztrátě místní orientace. Pacienti například nenacházejí cestu domů a bloudí bezmocně kolem svého domu. Schopnost myšlení se zpomaluje, manipulace s věcmi se stává obtížnou (apraxie) a schopnost abstrakce a plánování upadá. Pacienti nejsou schopni setrvat ve svém zaměstnání, vést samostatně svou domácnost a spravovat své finanční záležitosti. Později nejsou schopni vykonávat ani ty nejjednodušší činnosti jako oblékání a mytí, nejsou schopni dojít si na záchod a apod..
Také dlouho uložené vzpomínky, např. vzpomínky na vlastní mládí, začínají vyhasínat. Může dojít k tomu, že člověk zapomene i své vlastní jméno. Vedle ztráty schopnosti pracovat se objevují velmi často poruchy chování: Pacienti jsou tělesně neklidní, bloudí bez smyslu sem a tam, nadměrně jedí a nedovedou se v přítomnosti jiných vhodně chovat. V konečném stádiu mohou nemocného trápit i přeludy a pomatení mysli (halucinace).
Při prvních příznacích poruchy paměti nebo potížích při hledání vhodných slov by mělo následovat vysvětlení příčiny. Normální stárnutí může být také spojeno s omezením duševních schopností, příznaky Alzheimerovy nemoci se však většinou od příznaků běžného stárnutí dají odlišit.Od onemocnění Alzheimerovou chorobou musí být také odlišeny již zmíněné méně časté formy demence, obzvláště ty, které je možno léčit - např. v dětství poruchy štítné žlázy (hypotyreóza) nebo ve vyšším věku značný nedostatek vitamínu B12 (Addisonovo-Biermerovo onemocnění). Stále častěji se stává, že pacienti s depresivními onemocněními bývají na základě psychického a tělesného zpomalení pokládáni za dementní ("pseudodemence"). Při použití vhodného vyšetření a specielních testů je možno tyto nemoci od sebe rozpoznat.
Při vyšetření některými zobrazovacími metodami (počítačová tomografie, magnetická rezonence) jsou nacházeny příznaky úbytku mozkové tkáně (atrofie mozkové kůry) a snížení látkové výměny v postižených oblastech mozku. Vyšetření mozkomíšního moku (likvoru) často zjišťuje zvýšené koncentrace některých patologických bílkovin jako je amyloid beta a protein tau. Schopnost duševního výkonu může být určena pomocí různých testů.
Léčení Alzheimerovy choroby a dalších demencí se v současnosti zaměřuje jen na zmírňování symptomů. Účinná terapie zatím není přes všechno úsilí výzkumu známa. Paměťová a myšlenková cvičení ("mozkový jogging") nevedou většinou u pacientů postižených Alzheimerovou nemocní ke zlepšení. Naopak, pacient často selhává a je frustrován. Duševní schopnosti lze však povzbuzovat vyprávěním příběhů, malováním obrazů a speciálními cvičeními. Přes pokračující duševní úpadek může být nemocnými pozitivně přijímáno, když se jim okolí citlivě a láskyplně věnuje. Přeorganizování a zjednodušení programu v průběhu dne by mělo přispět k co možná nejdelšímu zvládnutí všedního koloběhu samotným pacientem.
Terapie pomocí léků
Nejčastěji užívané léky v terapii Alzheimerova onemocnění jsou inhibitory acetylcholinesterázy. Tento enzym rozkládá důležitý neuropřenašeč acetylcholin a jeho útlum zvyšuje množství dostupného acetylcholinu v mozku. Nejznámější léky jsou donepezil, rivastigmin a galantamin. Bývají používány v prvním a středním stádiu, kdy zpomalují pokles duševních schopností (kognitivní poruchy) a zpomalují zhoršování paměti. Někdy bývají vhodně ovlivněny také poruchy chování. Dosavadní zkušenosti ukazují, že dlouhodobá léčba alespoň u některých pacientů může zbrzdit všeobecné zhoršování symptomů a oddálit potřebu péče druhé osoby. Kvalita života pacientů se léčbou zlepšuje. Nové léky jsou přitom lépe snášeny než starší. Dobré zkušenosti jsou také s jedním rostlinným lékem, extraktem z ginkgo-biloba (jinanu dvoulaločného).
Účinnost léků na Alzheimerovu nemoc a na pokračování demence je měřena pomocí různých testů, které ověřují duševní schopnosti. Vedle "hodinového testu" je nejjednodušší a nejznámější tzv. Mini Mental State Test (MMST). Má 30 úkolů a lze ho provést během půl hodiny. Poruchy chování jako neklid, bezcílné putování sem a tam atd. jsou většinou léčeny léky ze skupiny neuroleptik. Používají se také prostředky, které potlačují strach (anxiolytika) a prostředky, které vyjasňují náladu (antidepresiva): onemocnění totiž doprovázejí časté deprese. Žádné léky však nemohou pokračování Alzheimerovy choroby a rozvoj demence zastavit. Může být ale dosaženo toho, že se proces nemoci zpomalí a že se zlepší kvalita života. Pacienti mohou také déle zůstat ve svém domově.
S přibývající délkou života našeho obyvatelstva je nutné počítat s nárůstem demence ve stáří.
Moje 65-letá matka zapomíná stále častěji, kam položila používané věci (např. své brýle), a co jsem jí před krátkou dobou vyprávěla. Může se jednat o Alzheimerovu chorobu? K jakému lékaři bych s ní měla jít?
Zapomětlivost je skutečně jeden z prvních příznaků začínající Alzheimerovy demence. Zážitky, které jsme prožili před krátkou dobou, se zapomínají rychleji než staré vzpomínky. Vedle toho se často na začátku nemoci vyskytují poruchy řeči. Pacienty často nenapadá správné slovo nebo se vyjadřují velmi nejasně. Na demenci také může upozornit, že přátelé nebo příbuzní pozorují, že se potíže stále zhoršují. Domácí lékař - nejlépe ten, který pacienta zná již delší dobu - je většinou první člověk, ke kterému byste měla s matkou zajít. Může pomocí jednoduchého dotazníku a testů zjistit duševní schopnosti a může případně zařídit další potřebná vyšetření. Dále může určit, zda jde o Alzheimerovu chorobu nebo o jinou formu demence (např.při poruchách prokrvení mozku). Při závažnějších potížích lékař jistě doporučí návštěvu neurologické kliniky.