Torakoskopie je metoda umožňující za kontroly zraku vyšetřit pohrudniční dutinu a provádět v ní některé léčebné zákroky. Do lékařské praxe byla poprvé zavedena již začátkem 20.století. Až do začátku 90. let minulého století byla metoda užívána převážně jako diagnostická, léčebné výkony se prováděly pouze ojediněle (rozrušení srůstů, léčebné založení pneumotoraxu - viz. článek Hrudní punkce a drenáž).
Zcela novou kvalitu přinesla náhrada klasického přístroje torakoskopem spojeným s videokamerou - tzv. videotorakoskopie (VTS). Takto získaný obraz se promítá monitor, takže pozorovat obraz může více osob současně. Týmová práce nahradila omezené možnosti jednotlivce a rozšířila zejména léčebné užití torakoskopie.
Výkony prováděné videotorakoskopicky byly rozšířeny o výkony prováděné při klasickém chirurgickém otevření hrudní stěny (tzv. torakotomii) v délce jen 4 až 6 cm, kdy je chirurgická operace kontrolována kromě z operační rány také z pohledu videotorakoskopu. Pro hrudní chirurgii prováděnou tímto způsobem se vžil název videoasistovaná hrudní chirurgie (VATS).
Torakoskopie je prováděna v celkovém znecitlivění, pacient je připojen k dýchacímu přístroji. Podmínkou je oddělené dýchání obou plicních křídel, aby plíce na operované straně během výkonu nedýchala a byla kolabovaná, jde vlastně o uměle založený pneumotorax (přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině).
Při VTS a VATS se zavádějí nástroje malými řezy v hrudní stěně, obvykle přes duté bodce (trokary). Kromě trokaru pro optiku se zavádějí další 2 až 3 trokary pro pracovní nástroje. Nástroje jsou buď na jedno použití nebo sterilizovatelné k opakovanému použití. Důležitým nástrojem při výkonu na plíci je tzv. šička - stapler, umožňující oddělení požadovaného úseku plíce se současným uzavřením zbylé plicní tkáně několika řadami drobných kovových svorek.
Po ukončení diagnostického, popř. léčebného chirurgického výkonu je do hrudní dutiny zaveden drén k odvádění zbytkového vzduchu, popř. tekutiny. Plíce na operované straně je dýchacím přístrojem rozfouknuta a jsou sešity všechny řezy hrudní stěny.
Výhodou VTS a VATS pro pacienta je šetrný přístup do hrudní dutiny, spojený s menší bolestivostí po výkonu a pro chirurga dokonalejší množnost přehlédnutí pohrudniční dutiny.
Nevýhody VTS se projeví zejména u výkonů většího rozsahu. Především je omezená možnost pohmatového vyšetření, které je důležité zejména u patologických útvarů neprominujících na povrchu plíce, ale uložených hlouběji v plicní tkáni. Výkony jsou finančně značně náročné. Doba video-asistované hrudní operace je obvykle delší než u klasického chirurgického výkonu. Nejzávažnější nevýhodou je skutečnost, že při větším krvácení během torakoskopického výkonu, které si vyžádá otevření hrudní dutiny a klasické chirurgické ošetření, může dojít ke značné krevní ztrátě.
U onemocnění pohrudnice provádíme diagnostickou VTS vždy tam, kde pomocí jiných vyšetřovacích metod, zejména hrudní punkcí nebylo možné stanovit diagnózu. Prohlédnutí pohrudniční dutiny a odběr vzorku pohrudnice přímo z místa, kde je chorobně změněná, významně přispěje ke stanovení diagnózy. Často přechází diagnostický výkon ve výkon léčebný.
VTS provádíme u opakujících se výpotků nejasného původu a u akutních či chronických hnisavých výpotků. Výpotky u zhoubných nádorů pohrudnice či plicních metastáz vzdálených mimoplicních nádorů (zažívacího ústrojí, prsu aj.) jsou řešeny tzv. pleurodézou. Cílem výkonu je úplné rozepnutí plíce a trvalý srůst obou listů pleury, aby bylo zabráněno další tvorbě a hromadění výpotku v pohrudniční dutině. Provádí se buď chemicky (např. talkem, tetracyklinem) nebo chirurgicky tzv. abrazí (seškrábáním nástěnné pleury, jejíž ranná plocha se přilepí k útrobní pleuře a posléze s ní pevně sroste).
Jasným důvodem k výkonu je plicní onemocnění difuzního charakteru. Odebíráme vzorek plicní tkáně k mikroskopickému vyšetření. U ohraničených plicních útvarů je možný odběr vzorku tkáně (biopsie), popř. vynětí celého útvaru (exstirpace), není-li útvar větší než 2 až 3 cm a je-li uložen na povrchu plíce.
Je možné odebrání vzorků zhoubných nádorů mezihrudí a odstranění nezhoubných nádorů mezihrudí. VTS je vhodným doplňkem tzv. mediastinoskopie (vyšetření mezihrudí optickým přístrojem - viz. článek) při vyšetřování nádorového postižení uzlin mezihrudí u rakoviny plic.
VTS je nejvhodnější léčebnou metodou při tzv. spontánním pneumotoraxu, zejména opakuje-li se. Jde o spontánní neúrazové splasknutí plíce, např. v místě vrozené buly („puchýře“) plicní tkáně. Provádí se odstranění úseku plicní tkáně v místě prasklé buly a zároveň pleurodéza (viz. výše), aby se pneumotorax již nemohl opakovat.
Metodu je možné využít k ošetření poraněného hrudního mízovodu, k výkonům na vegetativním útrobním nervstvu (na „splanchnickém“ nervu při krutých bolestech u chronického zánětu slinivky břišní, na „sympatickém provazci“ při poruchách prokrvení horní končetiny nebo při nadměrném pocení na rukách), při operacích na přední ploše páteře (operace meziobratlových plotének). Metodou VATS lze provést také některé výkony na hrudním jícnu a na osrdečníku.
U rakoviny plic není VTS a VATS považována za vhodnou metodu, vzhledem k omezené radikalitě operace (zejm. pro nemožnost dostatečného odstranění spádových mízních uzlin v mezihrudí).
Emailu
Zaregistrovat se
