Audiometrie představuje metodu ušního vyšetření, díky níž je možné odhalit ztrátu sluchu, její rozsah a v určitých případech i příčinu. Metoda je založena na jednoduchém vyšetřovacím principu: postižený si nasadí na uši sluchátka, do nichž jsou pouštěny tóny o různé frekvenci i intenzitě. Pacient má pak za úkol zmáčknout tlačítko, jakmile nějaký tón uslyší.
Zvuk není nic jiného než mechanické vlnění. Je-li jeho frekvence od 20 do 20000 Hertzů (kmit za vteřinu), dokáže jej lidské ucho zachytit. Abychom však mohli tón slyšet, je nutné signál převést na nervové buňky, což má za úkol sluchový aparát. Zvuk se pak zvukovodem dostane až k bubínku, kde se tenká brána vlivem zvuku rozkmitá. Na druhé straně od bubínku nalezneme střední ucho, v němž přenášejí kmitání do hlemýždě, což je tekuté prostředí vnitřního ucha, malé sluchové kůstky – kladívko, třmínek, kovadlinka. V hlemýždi pak nalezneme smyslové buňky, které mění vlnění na elektrický signál. Ten se sluchovými nervy dostane do mozku. Vzhledem k tomu, že máme různé smyslové buňky, které mohou podráždit nejrůznější zvuky, tak můžeme uslyšet tóny o frekvenci 20 Hertzů, ale také o frekvenci až 20000 Hertzů.
Při vyšetření audiometrem dáme pacientovi sluchátka, která dokážou změřit každé ucho zvlášť. Zatímco z jednoho sluchátka může dotyčný slyšet tóny o různých frekvencích i intenzitě, do druhého sluchátka lze pustit šum, díky čemuž můžeme zkoumat každé ucho zvlášť. Pacient má za úkol zmáčknout tlačítko, jakmile nějaký tón uslyší. Kromě sluchátek umístíme také na hlavu pacienta oscilátor, a to nejlépe na ušní boltec nebo na čelo, protože právě zde je málo měkké tkáně. Oscilátor vibruje a zvuk přenáší přes rozvibrovanou kost do vnitřního ucha. Tak není k uslyšení zvuku zapotřebí ani bubínek, ani sluchové kůstky. Právě kombinací těchto dvou metod lze určit i příčinu nedoslýchavosti. Pokud pacient neslyší zvuky ze sluchátek, ale z oscilátoru ano, je na vině zřejmě převodní porucha ve středním uchu. Jestliže však postižený neslyší zvuk ani ze sluchátek, ani z oscilátoru, problém bude ve vnitřním uchu či u sluchového nervu (tzv. percepční porucha). Percepční poruchu lze rozpoznat i podle toho, že pacient má problémy s vnímáním hlavně vysokých tónů.
Velmi často se u postižených objevuje stařecká nedoslýchavost, tzv. presbyakusie, kterou můžeme v prvotní fázi rozpoznat podle neschopnosti slyšet tón o vysoké frekvenci. Toto degenerativní onemocnění je podmíněno geneticky. Poškození sluchu či jeho úplnou ztrátu může ale také zapříčinit dlouhodobé vystavení se hluku, úrazy hlavy či trauma sluchového aparátu. To může způsobit například výbuch či výstřel těsně u ucha. Na vině může být v některých případech i porucha sluchového nervu vinou infekčních onemocnění, jako jsou například spalničky. Nerv může poškodit také neurinom neboli nezhoubný nádor nervového obalu, či dokonce i některé léky.
Toto vyšetření vám doporučí lékař, jestliže existuje podezření na sluchovou poruchu. Při audiometrii jsou rovněž stanoveny i sluchové prahy pro každé ucho a různé frekvence neboli výšky tónů. Sluchový práh znamená nejmenší intenzitu zvuku, kterou může jedinec slyšet. Toto vyšetření je důležité mimo jiné proto, že snížené vnímání zvuku se může projevovat jen u některých zvykových frekvencí.
Lékař určí na základě audiometrického vyšetření rozsah postižení sluchu, takže vývoj onemocnění půjde sledovat i v budoucnu. V některých případech lze i odhalit příčinu nedoslýchavosti, která bývá dvojího typu: převodní porucha, či percepční porucha. Zatímco při převodní poruše vznikne problém při vedení zvuku a postiženo může být střední ucho či zevní zvukovod (například kvůli ucpání mazovou zátkou), při percepční poruše je postižen sluchový nerv nebo vnitřní ucho.
Audiometrii lze doporučit i těm lidem, kteří jsou v práci dennodenně vystavováni hlučnému prostředí. Vyšetření je vhodné provést ještě před nástupem do práce a následně ho pravidelně opakovat. Jedině těmito preventivními opatřeními lze včas podchytit případnou sluchovou poruchu. Ta se navíc zhoršením sluchu může projevit až po čase. Pomoci pak může změna zaměstnání. Je známým faktem, že dlouhodobé vystavování se hluku může náš sluch velmi poškodit. Každý z nás je však jiný a jinak také reagujeme na zátěž: zatímco u jednoho člověka může daný hluk poškodit sluch, u jiného se to neprojeví.
Tato metoda nemá žádné vedlejší nežádoucí účinky, neboť pacientovi jsou pouštěny zvuky o běžné frekvenci i hlasitosti.
Jistou nevýhodu audiometrie může představovat fakt, že je při ní nutná aktivní spolupráce pacienta. Objektivní vyšetření sluchu ale lze provést i prostřednictvím složitějších metod, během nichž jsou zkoumány evokované potenciály. Tyto metody pak kombinují v podstatě elektroencefalografii (EEG) a audiometrii, kdy je zkoumána elektrická mozková aktivita při vystavení daného jedince zvuku. Objektivní vyšetření zvuku je vhodné především u malých dětí, která ještě neumí mluvit.
Vyšetřované osoby by se měly den před plánovanou audiometrií vyvarovat nadměrného hluku (například na rockovém koncertě), protože může dojít k dočasnému zvýšení zvukového prahu. Pak by hrozilo riziko zkreslení výsledků, neboť audiometrie nerozpozná krátkodobé zhoršení zvuku od sluchové poruchy. Audiometrii ještě předchází prohlédnutí zvukovodů doktorem a případné odstranění nadměrného mazu.
Tato metoda je pro pacienta nezatěžující a nenáročná, obvyklé trvá od čtvrthodiny do půlhodiny. Vyšetřované osobě jsou nasazeny sluchátka a ta má za úkol stisknout tlačítko přístroje, jakmile uslyší zvuk. To samé se opakuje i následně, když je mu na hlavu, respektive na čelo či za ušní boltec umístěn oscilátor.
Důležité je stanovit u různých výšek tónů pro obě uši sluchový práh, což je nejnižší intenzita tónu, kterou je jedinec schopen slyšet. Určení sluchového prahu probíhá zvlášť pro vedení zvuku ze sluchátek i pro vedení z oscilátoru. Tyto hodnoty jsou následně zakresleny do grafu, tzv. audiogramu, jehož svislou osu představuje intenzita tónů v decibelech, zatímco vodorovná osa značí frekvenci neboli výšku tónů. Tento audiogram je následně porovnán s grafem, jehož hodnoty by měly odpovídat sluchu zdravého člověka. Jsou-li pacientovy hodnoty nižší, je nutné vyhodnotit, o kolik procent je jeho sluch snížený. Výsledkem vyšetření je tedy tento audiogram, který lékař následně vyhodnotí. Osoba, která audiometrii podstoupila, se tak dozví, jestli je jeho sluch v pořádku, nebo naopak trpí nedoslýchavostí, případně i v jakém rozsahu. Lékař by měl v těchto případech doporučit další vyšetření. V některých případech lze na základě audiometrie odhalit i příčinu problémů se sluchem.
Emailu
Zaregistrovat se
