Syndrom zlomeného srdce patří mezi vzácná kardiologická onemocnění neznámé etiologie (tj. vznikající z neznámé příčiny). Jedná se o onemocnění srdce, které bývá často přehlédnuto, přestože příznaky (tj. nejen klinickými obtížemi pacienta, ale i laboratorními nálezy a elektrokardiografickým nálezem tj. EKG) napodobuje akutní infarkt myokardu. Srdce zasáhne nadměrná dávka hormonu adrenalinu a dalších stresových hormonů, což vede k náhlému nafouknutí srdečních komor a k jejich nesprávné funkci.
A i když nejsou tepny zásobující srdce krví zablokované (jako je tomu v případě infarktu myokardu), dochází v nich přesto ke sníženému průtoku krve. Pro toto onemocnění se také používají další názvy. Především se syndrom zlomeného srdce často nazývá jako Tako-tsubo kardiomyopatie (název je odvozen z japonštiny, japonská slova tako a tsubo lze volně přeložit jako „past na chobotnice“, jedná se o speciální koš japonských rybářů určený k lovu chobotnic). Další používané názvy pro tento syndrom jsou transient apical ballooning syndrome, apical ballooning cardiomyopathy, stress cardiomyopathy, broken heart syndrome. Charakteristické pro Tako-tsubo kardiomyopatii je rozšíření hrotu levé srdeční komory. Tento stav je reverzibilní (tj. vratný, může se zcela upravit). Právě možnost plné úpravy poruchy pacientova srdce se v poslední době pokládá za nezbytnou podmínku stanovení této diagnózy.
Syndrom zlomeného srdce neboli stresová kardiomyopatie je onemocnění, které postihuje převážně ženy, a to především v postmenopauzálním věku (tj. v období života žen po ukončení pravidelného menstruačního cyklu). Ovšem mužům se toto onemocnění také nevyhýbá. Onemocnění se vyskytuje většinou u zdravých jedinců, kteří prodělali silný psychický nebo fyzický stres nebo také u některých pacientů trpících feochromocytomem (tak se označuje nádor produkující hormony - katecholaminy, které vyvolávají zvýšení krevního tlaku). Mezi rizikové faktory patří zejména stres spojený s emocionálním otřesem (jako je například smrt milované osoby, rozchod apod.).
Dalšími rizikovými faktory jsou akutní nitrolebeční příhody (jako jsou úraz, krvácení, cévní mozková příhoda), otravy léky, operace nebo nadprodukce hormonů katecholaminů. U asi jedné třetiny pacientů se nepodaří určit příčinu onemocnění. Jednoznačná příčina onemocnění není doposud objasněna, v současnosti jsou zvažovány tři hlavní možné příčiny: toxické působení nadměrného množství vyplavených hormonů – katecholaminů na srdce pacienta, porušení mikrocirkulace (tj. krevního zásobení srdce) a neurogenní (tj. podrážděním nervů vyvolané) omráčení srdečního svalu. Skutečný výskyt stresové kardiomyopatie je mezi lidmi pravděpodobně vyšší, než je dosud zjištěno (protože v řadě případů uniklo pozornosti).
Syndrom zlomeného srdce (neboli stresová kardiomyopatie) se nejčastěji projevuje klinicky jako klasický akutní koronární syndrom (což je označení používané pro formy náhle vzniklé nemoci srdce, u nichž je příčinou ucpání či zmenšení průsvitu tepny zásobující srdce - tzv. koronární tepny, odtud název syndromu). Typickými příznaky tedy je rychlý rozvoj srdečního selhání, bolest na hrudi, narůstající únava, fyzická nevýkonnost, namáhavá až klidová dušnost, plicní otok, zrychlené dýchání, zvýšená srdeční frekvence, úzkost, neklid a v některých případech až ztráta vědomí. V některých případech se však mohou vyskytnout také arytmie (tedy poruchy srdečního rytmu), jako například sinusová bradykardie (tedy pulzace srdce s pomalou frekvencí), AV blok (tedy blokády převodu srdečního vzruchu), síňovou fibrilací (tedy rychlými stahy srdečních předsíní) nebo komorovou tachykardií (tedy rychlými stahy srdečních komor).
Syndrom zlomeného srdce (neboli stresová kardiomyopatie) je charakterizován náhle vzniklou poruchou levé srdeční komory, abnormalním nálezem na EKG (jako je zvýšení ST segmentu či inverze vln T) a nevelkým zvýšením hladiny hormonů a enzymů (především hormonu označovaného jako BNP tedy mozkového natriuretického peptidu a z enzymů je to hlavně troponin I, dále kreatinkináza CK a jejího izoenzym CK-MB) uvolněných ze srdečního svalu do krve. Diagnóza tohoto onemocnění se tedy stanovuje na základě vyšetření EKG, provedení koronarografie (tedy rentgenové zobrazení krevních tepen zásobujících srdeční sval krví s pomocí podání rentgenkontrastní látky), provedení ultrazvukového vyšetření srdce a vyšetření srdce magnetickou rezonancí a konečně stanovení tzv. biomarkerů v krvi pacienta (tedy kreatinkinázy CK a jejího izoenzymu CK-MB, troponinu I a mozkového natriuretického peptidu).
Zde je nutno poznamenat, že jedno z hlavních kritérií definitivního stanovení diagnózy stresové kardiomyopatie (tj. syndromu zlomeného srdce) je, že se porušená funkce levé srdeční komory u pacienta upraví (většinou za několik týdnů, ale nezřídka i měsíců). Pouze na základě EKG vyšetření nelze jednoznačně odlišit stresovou kardiomyopatii od akutního koronárního syndromu (tedy ani od infarktu myokardu).
Abychom pomohli pacientovi trpícímu syndromem zlomeného srdce, je důležité nenechat u něj nahromadit stresové podněty. Mluvení s jinými lidmi, s blízkými nebo s lékařem pomůže pacientovi snížit jeho hladinu úzkosti, napětí, smutku či strachu. V akutní fázi je ovšem nutná hospitalizace postiženého jedince s monitorováním jeho životních funkcí (především činnosti srdce) alespoň po dobu prvních 48 hodin.
Kromě monitorování krevního tlaku a pulzu je třeba provádět opakované ultrazvukové kontroly srdce (tedy ECHO – tj. echokardiografické vyšetření srdce), eventuálně provedení urgentní koronografie (tedy provedení rentgenového vyšetření krevního zásobení srdce s podáním rentgenkontrastní látky nitrožilně) k vyloučení akutního infarktu. Dle potřeby je v některých případech nutná medikamentózní léčba upravující krevní tlak a činnost srdce (podávají se léky ze skupiny betablokátorů, dále tzv. ACE inhibitory, což jsou léky na snížení krevního tlaku, a také diuretika – tj. léky na odvodnění organizmu).
Rovněž se preventivně používají antikoagulační léky (tj. léky snižující srážlivost krve). Vzhledem k možnosti úpravy činnosti srdce je prognóza pacienta dlouhodobě dobrá.