Aspirační pneumonie (pneumonitida) je akutní zánět plic vzniklý v důsledku patologického vdechnutí (aspirace) tekutin, částic nebo výměšků do dolních dýchacích cest. Zdravé osoby aspirují často, avšak vdechnutý obsah se obvykle snadno a bez následků odstraní normálními obrannými mechanizmy, především kašlem. Aspirační pneumonie zahrnuje podle povahy vdechnutého obsahu tři různé chorobné stavy, které se liší mechanizmem vzniku, příznaky i léčbou:
Onemocnění vzniká po aspiraci materiálu, který má přímý toxický účinek na plicní tkáň. Pravděpodobně nejčastější je pneumonitida po aspiraci kyselého žaludečního obsahu, tzv. Mendelsonův syndrom. Vdechnutý obsah musí být poměrně velký a dostatečně kyselý (pH < 3). Onemocnění se projevuje akutní dušností, zrychlením dýchání a tepu. Častými příznaky jsou také cyanóza (modravé zbarvení kůže a sliznic), zúžení (křeč) průdušek (tzv. bronchospazmus) a horečka. Pacient může vykašlávat růžové a zpěněné sputum („chrchle“). Na rentgenovém snímku plic nacházíme zastínění v rozsahu obvykle jednoho nebo obou dolních plicních laloků. V tepenné krvi je snížen tlak kyslíku.
Po aspiraci mohou nastat různé situace:
Úmrtnost chemické pneumonitidy je 30 až 50 %. Zastihneme-li pacienta v časné fázi, pokusíme se o odsátí dýchacích cest, zejm. průdušnice, obvykle se však poškození dýchacích cest žaludeční kyselinou rozvine velmi rychle a naděje na možnost zabránit chemickému poškození je minimální. Hlavním cílem odsávání z průdušnice je mechanické vyčištění dýchacích cest od částic, které mohly být vdechnuty. Nejdůležitějším léčebným prostředkem je léčba kyslíkem a podpůrné dýchání přístrojem se zajištěním přetlaku v dýchacích cestách (je-li zachována spontánní dechová aktivita pacienta), v závažných případech „řízené“ dýchání přístrojem, které zcela nahradí dechovou aktivitu pacienta. Často se podávají kortikosteroidy (hormony se silným protizánětlivým účinkem) a antibiotika jako prevence infekční komplikace, účinnost těchto léků však nebyla potvrzena.
Nejčastější formou aspirační pneumonie je bakteriální infekce dolních dýchacích cest. U nemocných, kteří aspirují mimo nemocnici, jsou obvyklými původci nákazy tzv. anaerobní bakterie tj. bakterie žijící za nepřístupu vzduchu, pocházející z ústní části hltanu. Aspirační pneumonie vzniklá při pobytu v nemocnici (tzv. nozokomiální nákaza) je vyvolána obvykle směsí bakterií, aerobních i anaerobních. Začátek onemocnění i jeho další průběh jsou pozvolnější než při chemické pneumonitidě. Typickými příznaky jsou kašel s vykašláváním hnisavého sputa a horečka. Na rentgenovém snímku plic je stín v plicním segmentu (úseku), určený do jisté míry polohou pacienta v okamžiku aspirace, např. dolní laloky jsou často postiženy při aspiraci vstoje, zadní partie horního laloku při aspiraci vleže. Často dochází k odúmrti (nekróze) plicní tkáně, nahromadění hnisu v ohraničené dutině plic (plicnímu abscesu) nebo v pohrudniční dutině (empyému).
K mikrobiologickému průkazu anaerobních bakterií není vykašlané sputum použitelné, zde je nutné získat vzorek plicní tkáně při bronchoskopii metodou tzv. transbronchiální punkce (napíchnutí plíce přes stěnu průdušky). Aerobní původce lze snadno zjistit kultivačním vyšetřením (růst bakterií na živné půdě). Průkaz původce je velmi důležitý při volbě vhodného antibiotika. U většiny anaerobních infekcí je nejčastěji podávaným lékem penicilin, ještě účinnější bývá klindamycin. Antibiotika podáváme nitrožilně. U nozokomiálních infekcí vybíráme antibiotika podle testů citlivosti.
Uzávěr dolních dýchacích cest může být vyvolán vdechnutím tekutin nebo částic, např.u topících se osob nebo u pacientů s výraznou poruchou vědomí. Nejčastěji jsou vdechnuty neutrální žaludeční obsah nebo potrava přijímaná ústy, např. burské oříšky. Aspirace se pozoruje nejčastěji u malých dětí v tzv. orálním stadiu vývoje (dítě všechno strká do úst), u dospělých při konzumaci masa.
Příznaky závisejí na průměru vdechnutého předmětu i postiženého úseku dýchacích cest. Překážka vysoko v průdušnici může způsobit akutní dušnost, provázenou ztrátou hlasu, v nejtěžších případech může nastat i náhlá smrt. Periferněji uložená překážka vede k dráždivému chronickému kašli a někdy k opakované infekci úseku plic uloženého periferně od překážky. Na rentgenovém snímku nacházíme úsek nevzdušné nebo naopak zvýšeně vzdušné plíce. Léčba spočívá v odstranění cizího tělesa při bronchoskopii (endoskopickém vyšetření průsvitu dýchacích cest optickým přístrojem).