Alergická pneumonitida (exogenní alergická alveolitida, difúzní alergická pneumonie, alergická intersticiální pneumonitida, pneumokonióza z organického prachu) je plicní onemocnění vyvolané alergickou reakcí po vdechování organických prachů, méně často jednoduchých chemických látek. Jde o onemocnění postihující difúzně vmezeřenou plicní tkáň. Nemoc se vyznačuje tvorbou tzv. granulomů (zánětlivých uzlíků).
Počet látek, o nichž je známo, že mohou vyvolat alergickou pneumonitidu, stoupá. Vlastním vyvolavatelem (alergenem) jsou nejčastěji mikroby nebo cizorodé živočišné nebo rostlinné bílkoviny vdechnuté ve velkém množství, může se jednat i o jednoduché chemické látky. Prototypem onemocnění jsou tzv. farmářské plíce (spojené s opakovaným vdechováním prachu z plesnivého sena obsahujícího bakterie vláknitého tvaru zvané aktinomycety). Dále jsou popsány plíce chovatelů ptactva - holubářská a drůbežářská plíce (z trusu a krevních bílkovin ptáků), ventilátorová pneumonitida - „humidifier disease“ (ze zvlhčovačů vzduchu a klimatizačních zařízení znečištěných aktinomycetami), plíce pěstitelů hub (z kompostu), tzv. bagasóza (z odpadu z cukrové třtiny), sladovnické plíce (z plesnivého ječmene obsahující houby aspergily), plíce zpracovatelů kávy (z prachu z kávových bobů), sýrařské plíce (z plesnivého sýra) aj.
Předpokládá se, že onemocnění vzniká na imunologickém podkladě. Příznaky se objeví pouze u malého procenta osob exponovaných danému organickému prachu, a pouze po určité době od expozice, během níž se přecitlivělost rozvine. Jiné alergické choroby (např. průduškové astma nebo senná rýma) se vyskytují vzácně a nejsou rizikovým faktorem pro vznik alergické pneumonitidy.
Charakteristický je difúzní zánět vmezeřené plicní tkáně; v tkáni se vytvářejí zánětlivé granulomy a objevují se zánětlivé buňky krevního původu. Jsou ztluštělé přepážky mezi plicními sklípky. U poloviny nemocných se rozvíjí také zánět bronchiolů (průdušinek, tj. koncových částí dýchacích cest před vyústěním v plicní sklípky). V menší míře, zejm. po opakovaných epizodách obtíží, pozorujeme přeměnu normální vmezeřené tkáně ve vazivo (tzv. fibrózu). Fibróza plicní tkáně je známkou přechodu choroby do chronického stádia.
Při akutním onemocnění u vnímavých osob (které již byly v kontaktu s alergenem) se objevují epizody horečky, třesavky, kašle a dušnosti, typicky za 4 až 8 hodin po aktuálním kontaktu s cizorodou látkou či mikrobem. Doprovodnými příznaky mohou být také nechutenství, nucení na zvracení a zvracení. Při poslechu plic v rámci fyzikálního vyšetření nacházíme specifické zvuky během nádechu zvané „ chrůpky“. Po vyloučení kontaktu s alergenem příznaky obvykle během několika hodin vymizí, plné uzdravení však může trvat týdny.
Při chronické formě se rozvíjí postupně během měsíců až let námahová dušnost, kašel s vykašláváním tzv. sputa („chrchlů“), únava a úbytek hmotnosti. Onemocnění může nakonec vyústit v dechovou tíseň s nedostatečným okysličováním organizmu (poklesem tlaku kyslíku v tepenné krvi).
Diagnóza vychází z údajů o expozici organickému prachu v předchorobí a ze subjektivních obtíží. Příznaky typicky souvisejí s expozicí alergenu; např. osoby s pracovní expozicí bývají během pracovního volna bez obtíží a obtíže se objeví za několik hodin po návratu do práce.
Z pomocných vyšetření rentgenové a funkční vyšetření plic. Na rentgenovém snímku nacházíme obvykle skvrnité nebo pruhovité stíny, odpovídající ložiskům zánětu ve vmezeřené tkáni plic. Tzv. spirometrické vyšetření prokáže sníženou ventilaci (výměnu vzduchu mezi atmosférou a plicními sklípky). Je snížena tzv.difúze (výměna krevních plynů - kyslíku a kysličníku uhličitého - mezi plicními sklípky a krví plicního cévního řečiště), což. potvrdíme objektivním vyšetřením hladiny plynů (O2 a CO2) v tepenné krvi. K potvrzení diagnózy může přispět průkaz protilátek proti příslušnému alergenu v krevním séru.
Důležité je odlišení alergické pneumonitidy od ostatních plicních zánětů s převahou postižení vmezeřené tkáně. K odlišení od infekčních zánětů plic virového původu, tzv. psitakózy (papoučší nemoci) a jiných plicních infekcí slouží mikrobiologické vyšetření sputa a serologické vyšetření (průkaz protilátek proti příslušnému mikrobu) v krevním séru. Vzhledem k podobným příznakům i výsledkům rentgenového a funkčního vyšetření lze jen obtížně odlišit tzv. idiopatickou intersticiální pneumonitidu; jde o plicní zánět neznámého původu, pravděpodobně vznikající na podkladě autoimunity, tj. tvorby protilátek proti vlastní tkáni. Tzv. sarkoidóza (plicní onemocnění neznámého původu s charakteristickou tvorbou granulomů) se odlišuje zvětšením mízních uzlin při plicní stopce a podél průdušnice, patrných na rentgenovém snímku.
Nejlepší ochranou je vyhýbat se vyvolávajícímu alergenu; změně prostředí však mohou bránit socioekonomické faktory. Důležité je snížit prašnost pracovního prostřední na možné minimum, vhodné je používání ochranných masek s filtrem proti alergizujícím prachovým částicím. Někdy je možné zabránit růstu mikrobů zodpovědných za alergickou reakci (např. v odpadu z cukrové třtiny nebo v seně) chemicky.
Nejúčinnější léčbou je zabránit další expozici alergenu. Nedojde-li k nové expozici, akutní onemocnění samo vyhasíná. U závažných akutních forem projevujících se dušností a hypoxémií (poklesem hladiny kyslíku v krvi) podáváme glukokortikoidy (hormony se silným protizánětlivým a protialergickým účinkem, např. Prednison). Nespecificky léčíme příznaky onemocnění dýchacích cest, zejm. kašel a dušnost: podáváme léky podporující odkašlávání (mukolytika - např. Mucosolvan, Bromhexin), používáme inhalace zvlhčeného vzduchu obohaceného kyslíkem.