Aktinomykóza je chronické (vleklé) infekční onemocnění charakterizované tvorbou mnohočetných píštělí, vyvolané původcem Actinomyces israelii, anaerobním (tj. za nepřístupu vzduchu žijícím) mikrobem vláknitého charakteru. Původce často žije v ústní dutině na dásních, zubech a mandlích u zdravých jedinců jako tzv. komenzál (organismus žijící v symbióze, který u hostitele nevyvolává onemocnění).
Pro aktinomykózu je charakteristická zatvrdlá tkáň, v níž jsou mnohočetná navzájem komunikující hnisavá ložiska (abscesy) a píštěle, která se při neléčeném onemocnění šíří kontinuálně do okolí. Rozsev krevní cestou je méně častý. V nakažených ložiscích jsou obvykle přítomny i další bakteriální původci.
Onemocnění se vyskytuje u mužů v dospělém věku. Branou vstupu při nejčastější, tzv. cervikofaciální formě, je rozpadlý zub; plicní forma vzniká při vdechnutí obsahu z dutiny ústní; břišní forma vzniká, když je poškozena sliznice ve střevní výchlipce nebo červovitém přívěsku slepého střeva.
Existují čtyři formy onemocnění:
Základem diagnózy jsou příznaky onemocnění, rentgenové vyšetření a mikrobiologické (kultivační) vyšetření obsahu z dýchacích cest, hnisu z píštělí nebo odebrané tkáně. V hnisu nebo tkáni vypadají původci jako uzlíky vláken nebo sírově žlutá tělíska (drůzy).
Důležité je odlišení plicních ložisek aktinomykózy od tuberkulózy nebo nádorů. Nejvíce změn při břišní formě je v pravém podbřišku (oblast přechodu tenkého střeva do tlustého střeva). Hmatný útvar v pravém podbřišku může však být způsobem např. i akutním zánětem červovitého přívěsku nebo nádorem střeva.
Většina případů reaguje příznivě na léčbu. Hlavním lékem je antibiotikum penicilin, podávaný dlouhodobě, nejméně 8 týdnů, někdy až 1 rok. Penicilin se první 2 týdny podává nitrožilně, později ústy. Místo penicilinu je možno podat tetracyklin. V léčbě antibiotikem je nutné pokračovat ještě několik týdnů po zdánlivém vyléčení.
Při těžkém postižení, rozsáhlých ložiscích zánětlivé tkáně jsou nutné rozsáhlé chirurgické výkony, vyříznutí ložisek či jejich rozříznutí a zavedení drénu.
Onemocnění má vleklý (chronický) průběh. Čím dříve je stanovena správná diagnóza, tím lepší je prognóza. Nejpříznivější průběh je při cervikofaciální formě, podstatně horší při hrudní, břišní a generalizované formě. Nejhorší prognóza je při zasažení centrálního nervového systému (mozku, míchy), kde více než 50% pacientů má následky a více než 25% zemře.