Orgány a tkáně

Slezina (lien) je nedílnou součástí lymfatického systému. Její hlavní funkcí je filtrovat krev (likvidovat opotřebované krevní buňky) a tvořit protilátky. Zvětšená slezina, kterou mohou lékaři nahmatat při pohmatovém vyšetření břišní dutiny, je často příznakem nemoci někde v těle, a to znamená, že by měla být provedena další vyšetření.

Slezina leží těsně pod bránicí v levé horní části břicha. U dospělého člověka je přibližně 13 cm (5 palců) dlouhá a leží podél 10. žebra. Slezina obvykle váží asi 200 gramů (1/2 libry), ale pokud je zvětšená, může vážit až 2 kg (4,5 libry), někdy i více.

Jestliže vyšetřujeme slezinu pouhým okem, vypadá, jako když její vazivové pouzdro obaluje beztvarou hmotu červené dřeně (červená pulpa). Je možné rozeznat drobné granulace, které se nazývají Malpighiho tělíska, ve skutečnosti jsou tyto granulace nahromaděním lymfocytů kolem tepének (bílá pulpa).

Slezina je zásobována krví slezinnou tepnou, která se nejprve rozdělí do menších tepen a pak do drobounkých tepének. Avšak běžné tepénky ve slezině nejsou obvyklé, jsou totiž zabaleny do lymfatické tkáně a prochází skrz dřeň sleziny. Tepénky jsou unikátní ještě jiným způsobem: namísto napojení na síť kapilár se zdá, že ústí přímo do samotného parenchymu sleziny. Tento zvláštní způsob, kterým je slezina zásobována krví, jí umožňuje vykonávat dvě ze svých základních funkcí. Jednak přichází lymfatický systém do přímého styku s jakýmikoliv abnormálními bílkovinami v krvi a tvoří proti nim protilátky, jednak. retikulární buňky bílé pulpy sleziny přichází do přímého kontaktu s krví, která má být vyřazena. Současně slezina filtruje z krve všechny staré nebo opotřebované buňky.

Funkce sleziny

Slezina je jeden z hlavních filtrů krve. Retikulární buňky sleziny odstraňují nejen staré a opotřebované krevní buňky, ale také všechny abnormální buňky. Takto působí zvláště na červené krevní buňky. Bílé krvinky a destičky filtruje selektivně, jen v případě nutnosti.

Slezina také odstraňuje abnormální částečky z proudu krve. Hraje tak hlavní roli v likvidaci škodlivých bakterií. Také je nápomocná v tvorbě protilátek, což jsou bílkoviny, které cirkulují v krvi a vážou se na cizorodé bílkoviny, a tím je znehybňují, takže je bílé krevní buňky zvané fagocyty mohou zničit. Protilátky jsou tvořeny v Malpighiho tělískách.

Za určitých okolností má slezina velmi důležitou roli v tvorbě nových krevních buněk. Platí to u lidí s onemocněním kostní dřeně, kdy jsou slezina a játra nejdůležitějšími místy tvorby buněk červené krevní řady. Kromě toho slezina produkuje velkou část krve plodu během nitroděložního života.

Vyšetření sleziny

Slezina u zdravých lidí nepřesahuje levý žeberní oblouk, a tudíž není při pohmatu břicha prokazatelná. Existuje ale celá řada onemocnění (samotné sleziny nebo celého organizmu), které způsobují zvětšení sleziny, která pak může být hmatná přes břišní stěnu. Provádí se pohmatové vyšetření břicha: pacient leží na zádech, lékař začíná s vyšetřením ve spodní části břicha, a pak pokračuje směrem do levého horního břišního kvadrantu (levého podžebří). Slezina se pohybuje při dýchání, při nádechu je bránicí stlačována směrem dolů a při výdechu naopak stoupá nahoru. Pacient je vyzván lékařem k hlubokému nádechu, a v případě zvětšení sleziny tato narazí na prsty vyšetřujícího lékaře.

Zvětšení sleziny je možné prokázat také rentgenovým, ultrazvukovým nebo scintigrafickým vyšetřením.

Tymus

Během posledních dvou desetiletí bylo prokázáno, že brzlík (tymus) je součástí pozoruhodné sítě vzájemně propojených orgánů a tkání tvořících mízní (lymfatický) systém, a účastní se na zajištění obranyschopnosti (imunity) organizmu proti různým infekcím.

Stále není zcela jasné, jak přesně tymus pracuje, ale víme, že je nezbytný pro správnou funkci lymfatického systému, přičemž nejdůležitější funkci má v prvních několika letech života.

Tymus se nachází v horní části hrudníku, kde leží těsně za hrudní kostí. U mladých dospělých lidí je jen několik centimetrů dlouhý a váží asi 15 gramů (1/2 oz). Na rozdíl od ostatních orgánů je tymus největší v době puberty, kdy může vážit až 45 gramů (1,5 unce). U dětí je tymus ve srovnání se zbytkem těla hodně velký, a může se zvětšit dost daleko dolů do hrudníku za prsní kost. Roste poměrně rychle až do věku 7 let, pak tymus pokračuje v růstu, ale mnohem pomaleji až do puberty. Později, po pubertě, se tymus začne zmenšovat (tento proces se nazývá involuce), a ve stáří je tkáň tymu nahrazena jen tukovou a vazivovou tkání.

Stavba a funkce

Povrch tymu je kryt jemnou vazivovou blánou (kapsula), od níž odstupují drobné přepážky, rozdělující tkáň tymu na jednotlivé lalůčky (lobuli). Každý lalůček se skládá z periferní kůry a z centrální dřeně. Základem kůry i dřeně je síť hvězdicovitých buněk (retikulum), která tvoří kostru pro volné tymové buňky, což jsou lymfocyty a další buňky.

Lymfocyty jsou klíčovými buňkami, které se účastní imunitních pochodů. Pokud je tymus plně funkční, tvoří se lymfocyty v tymu a z kostní dřeně se jejich počet pouze doplňuje. Po úplné involuci tymu vznikají lymfocyty v mízních uzlinách. Lymfocyty z krvetvorné kostní dřeně se uvolňují do krevního oběhu.

Funkce tymu v ranném dětství zajistí, že budou vytvořeny spolehlivé obranné mechanizmy proti infekci a že obranný systém organizmu neobrátí svoji činnost proti tkáním tělu vlastním. Asi 95 % nových lymfocytů, které jsou utvořeny v tymu, jsou zde totiž i zničeny, dříve než mají možnost se dostat do ostatních částí těla. To je asi důvod, proč nemají potenciál obrátit se proti vlastnímu tělu.

Jsou dva hlavní typy imunitních buněk: T neboli tymové lymfocyty, které jsou pod kontrolou tymu a jsou zodpovědné za rozpoznání cizorodých látek a jejich zneškodnění, a B lymfocyty, zodpovědné za aktuální tvorbu protilátek proti cizorodým látkám.

Krční mandle (patrová mandle, tonsila palatina), nosní mandle (tonsila faryngealis, adenoidea)

Krční mandle (patrová mandle, tonsila palatina) je párový orgán, uložený na hranici ústní dutiny a hltanu mezi patrovými oblouky. Patrová mandle je agregátem částečně opouzdřené mízní tkáně. Je součástí kruhu lymfatické tkáně (Waldeyerův mízní okruh), který obkružuje vstup do hrdla. Patrové mandle rostou rychleji během prvních několika málo let života, a po pubertě se zmenšují, avšak nezmizí úplně. Přesná funkce krčních mandlí není známa, ale předpokládáme, že hrají důležitou roli v udržení obranyschopnosti organizmu proti infekci. K této funkci je předurčuje i jejich výhodná poloha na začátku zažívacího traktu i dýchacích cest. Krční mandle tvoří protilátky, které bojují s infekcí lokálně.

Téměř každý člověk prodělá ve svém životě infekční zánět krčních mandlí (tonsilitis). Onemocnění je obvykle bakteriálního původu, vyvolané beta-hemolytickým streptokokem. Akutní zánět krčních mandlí se projeví jejich zvětšením, zarudnutím a přítomností hnisavých obláčků na jejich povrchu. Nemocní si stěžují na bolesti v krku, zejména při polykání, onemocnění je provázenou zvýšenou teplotou.

Naštěstí infekce dobře reaguje na podání běžných antibiotik a zlepšení může být očekáváno již za 36 až 48 hodin. Příznaky mohou být zmírněny konzumací měkké stravy a velkého množství tekutin a užíváním analgetik, jako je aspirin, který nejen tlumí bolest, ale také snižuje tělesnou teplotu. Vhodné je i užití místních antiseptik.

Nosní mandle (tonsila faryngealis, adenoidea) je párový orgán uložený ve stropu nosohltanu. Podobně jako krční mandle je tvořena lymfatickou tkání, ve které hlavní zastoupení představují lymfocyty. Nosní mandle mají strategickou polohu, takže velká část infekcí přenášených vdechovaným vzduchem je tímto orgánem eliminována. Nosní mandle jsou přítomny již při narození, nejzřetelnější jsou ve věku od jednoho do čtyř let, protože v tomto věku je dítě neustále v kontaktu s novými typy infekcí přenášenými bakteriemi a viry, a do puberty jejich tkáň vymizí. Není příliš známo, jak dochází k infikování nosních mandlí, ale jakýkoliv mikrob pronikající do dýchacích cest je může napadnout a vyvolat zánět. Ten může být i chronického charakteru. Zvětšení nosních mandlí znemožňuje dýchání nosem.

Imunitní odpověď

Imunitní odpověď je reakcí těla na invazi cizorodých látek a projevuje se mobilizací bílých krevních buněk známých jako lymfocyty.

Zatímco lymfocyty jsou na začátku produkovány v kostní dřeni, cirkulují pak tělem jak krevními, tak i lymfatickými cévami a jsou také přítomny v lymfatických uzlinách, slezině a brzlíku. Jsou tedy stěžejní součástí imunitního systému; po těle jsou transportovány cestou jak krevního oběhu, tak i mízního systému. Lymfocyty se vyvíjí do dvou typů buněk. První typ, který tvoří protilátky, je znám jako B lymfocyt neboli B buňka. Druhý, stejný vzhledem ale s rozdílnou funkcí, je znám jako T (tymová) buňka neboli T lymfocyt. T lymfocyty se dále rozdělují na další podtypy: pomocné buňky, které pomáhají B buňkám v tvorbě protilátek; a supresorové buňky, které brání B buňkám v tvorbě protilátek. B a T buňky, které ničí každou narušenou tkáň nebo organizmus se často nazývají "zabijáci".

Je třeba poznat ještě mnohé aspekty týkající se povahy a funkce imunitních reakcí, ale řada informací byla již odhalena. Cizorodý materiál, resp. mikroorganizmus je po vstupu do lidského těla pravděpodobně transportován mízními cévami do nejbližší lymfatické uzliny nebo do sleziny. Zde se monocyty (typ bílých krvinek) diferencují na buňky zvané makrofágy, které obklopí a pohltí cizorodý organizmus mechanizmem zvaným fagocytóza, a nějakým způsobem jej předloží T a B buňkám. T a B buňky získají "chemickou paměť" (zapamatují si specifické bílkoviny nebo antigeny napadajícího organizmu). Po získání paměti se z nich stávají tzv. imunokompetentní T a B buňky, schopné v budoucnosti při další expozici cizorodým mikroorganizmům rozeznat jejich antigeny. Když nastane opakovaná expozice antigenům, T a B buňky se ihned rozmnožují a vytvářejí další T a B buňky, které mají schopnost bojovat s antigenem a zneškodnit jej. Tímto způsobem si tělo vytváří imunitu proti specifickým cizorodým látkám.

B lymfocyty schopné bojovat s cizorodými mikroorganizmy se diferencují na plazmatické buňky, které produkují protilátky zvané gamma globuliny. Protilátky bojují s antigenem napadajícího organizmu a zničí jej. Proces je znám jako látková (chemická) imunitní odpověď. Tvorba T buněk se schopností bojovat s cizorodými mikroorganizmy se nazývá buněčná imunitní odpověď.

Alergie (přecitlivělost) a tkáňové rejekce (odmítnutí)

Buněčná imunitní odpověď může mít nežádoucí důsledky v případech, kdy tkáň z jiného jedince (dárce) je naočkována nebo transplantována do těla. Vpravená látka v těle je rozpoznána lymfocyty jako cizorodá, a ty reagují na napadající tkáň a zničí ji. Proces se označuje jako tkáňová rejekce (odmítnutí).

Na překonání těchto překážek je vynaloženo velké úsilí. Především jde o hledání vhodných dárců orgánů, kteří se co nejvíce shodují s tkání příjemce; v každém případě je imunitní odpověď tlumena tzv. imunosupresivní (tj. imunitu potlačující) léčbou, včetně kortikoidů.

Také látková imunitní odpověď se může obrátit proti vlastnímu tělu, čímž vznikají alergické reakce. Například jinak neškodné látky jako pylová zrnka navodí u citlivých osob. Histamin působí rozšíření cév na periferii krevního oběhu s možným poklesem krevního tlaku, zvýšení propustnosti stěny kapilár s následnými otoky, zúžení průdušek s možnými poruchami dýchání, a řadu dalších nežádoucích jevů.

Další části

Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.


Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události