Nejčastější omyly při poskytování první pomoci

1. „Kdyby to bylo vážné, už by někdo zareagoval…“ Tohle proběhne hlavou většině lidí, kteří jsou přítomni nějakému úrazu apod. Všichni si myslí, že postižený člověk je pouze unavený, opilý, zfetovaný atd. S první pomocí je potřeba začít okamžitě, tak se nebojte být tím prvním. Pokud se ukáže, že to opravdu nebylo nic vážného, tak s pomocí můžete přestat kdykoliv.

2. „Jak mám jako laik poznat, zda postižený dýchá, nebo nedýchá?“ Existují jen dvě možnosti – buď je jasně vidět, že postižený i v bezvědomí dýchá, nebo nedýchá. Pokud si nejsme i přesto jisti, budeme postupovat dle předpokladu, že postižený nedýchá a okamžitě zahájíme resuscitaci.

3. Ve škole se každý z nás učil, že v případě bezvědomí je potřeba uvést postiženého do stabilizované polohy. Ve stabilizované poloze však nemůžeme sledovat dýchání postiženého a navíc se při zástavě krevního oběhu objevují lapavé dechy, kvůli kterým můžeme mít pocit, že postižený dýchá. Uvedeme-li ale postiženého do stabilizované polohy, může nastat smrt, aniž by si kdokoliv všiml, že pacient již nedýchá.

V případě, že pacient po kolapsu nereaguje, ale dýchá, necháme ho v poloze na zádech a permanentně ho sledujeme. Při lapání po dechu zahájíme nepřímou masáž srdce, se kterou nepřestáváme ani v případě, že máme pocit, že postižený již začal dýchat. Stabilizovaná poloha je vhodná jen u těch osob, které viditelně dýchají, jsou při vědomí a u nichž zvracení reálně hrozí například kvůli požití nadměrného množství alkoholu.

4. Protišoková poloha. Při protišokové neboli autotransfuzní poloze leží postižený na zádech a nohy jsou ve vyvýšené poloze (například na židli). Problém je v tom, že nebyl prokázán dlouhodobý pozitivní vliv při zvedání končetin. Navíc při zdvižení dolních končetin nastává dyskomfort pro dýchání postiženého, zhoršují se oběhové parametry a zvyšuje se nitrolební tlak.

Protišoková poloha tedy při kolapsu nepomůže, a pokud ji použijeme u pacienta v šoku, ke kterému došlo vinou úrazu či nemoci, pravděpodobně mu touto polohou ještě uškodíme. Protišoková poloha je totiž mýtus první pomocí. Pacientovi v šoku může uškodit, raději tedy dodržujeme zásadu 5 T: Tekutiny (zastavit ztráty a doplnit je), Teplo, Tišení bolesti, venTilace a Transport. Zvednutí nohou má smysl jen v případě, že je žádoucí vzestup krevního tlaku – například při kolapsu kvůli odběru krve, při poklesu atmosférického tlaku či při kolapsu po prudkém zvednutí se z postele.

5. „Má, nebo nemá puls?“ Až v polovině případů dojde laik při hmatání pulsu postiženého k chybnému závěru, neboť laik často cítí vlastní tep v konečcích prsů, ačkoliv se domnívá, že jde o tep postiženého. Tak není včas zahájena resuscitace, což může postiženého stát i život. Místo toho je často prováděno zbytečné dýchání z úst do úst. Ačkoliv se pokus o nahmatání tepu často objevuje v televizních seriálech a filmech, není v příručkách první pomoci hmatání pulsu zmiňováno. Při podezření na zástavu oběhu je tedy chyba pokoušet se nahmatat puls. Nereaguje-li postižený a neobjevují-li se u něj lapavé dechy (více viz výše), ihned zahájíme resuscitaci.

6. „Raději vypáčíme čelist a vytáhneme jazyk, jinak by se mohl udusit!“ Pokud se budeme snažit násilím otevřít čelist postiženého, bude lepší, když bude tento pokus neúspěšný. Jinak totiž hrozí, že postiženého poraníme nebo mu vylomíme zub. Tak může dojít ke krvácení a v nejhorším případě také ke smrti, pokud se postižený udusí krví nebo úlomky zubů. V případě, že je postižený v křeči, v žádném případě nepoužíváme násilí, i přesto, že situace vypadá dramaticky. Raději počkejme, až křeče odezní, do té doby hlídáme postiženého natolik, aby nemohlo dojít k jeho svalení se. Až křeče pominou, uložíme postiženého na záda, zakloníme mu hlavu a sledujeme, zda dýchá. 

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Křeče bývají projevem některých nemocí, jako je například epilepsie, ale objevují se i při akutní zástavě oběhu. Proto postiženého sledujeme a zaměříme se především na jeho dýchání. Pokud nedýchá nebo se objevují lapavé dechy (více viz výše), neodkladně začneme s resuscitací.

7. „Aby nezapadl jazyk, připíchneme ho zavíracím špendlíkem ke rtu!“ Přišpendlit „zapadlý“ jazyk k dolnímu rtu prostřednictví zavíracího špendlíku je absolutní nesmysl! Rovněž se nepokoušíme jazyk vytáhnout, neboť jednak to dost dobře nejde kvůli klouzavému povrchu, jednak hrozí poranění o zuby. Postižený tak může začít krvácet, krev vdechne a udusí se. Mnohem jednodušším a především účinnějším řešením je zaklonit postiženému hlavu. Abychom zprůchodnili postiženému dýchací cesty, uložíme ho na záda, vyčistíme ústa a hlavu položíme do přirozené polohy nebo mírně do záklonu. Tak pomůžeme postiženému nejvíce.

8. „Hlavně s ním nehýbejte, nebo mu poškodíme páteř!“ Tato věta už způsobila smrt mnohým lidem. Tuto poučku lze aplikovat jen u těch osob, které neztratily vědomí a dýchají. V opačném případě rozhodně upřednostníme poskytnutí první pomoci, ačkoliv snaha s postiženým hýbat co nejméně je na místě. Vyhýbáme se především násilným a prudkým pohybů hlavy postiženého, která je bezvládná. Postiženému uvolníme dýchací cesty mírným záklonem hlavy a tzv. trojitým hmatem, čímž mu můžeme zachránit život. Záchrana života má v každém případě přednost před nepravděpodobnou obavou z poškození páteře. Absolutní přednost má vždy obnovování životních funkcí, jako je dýchání a krevní oběh.

9. „Chudák, je mu asi zima, když je tak modrý, aspoň mu podložíme hlavu.“ To je jeden z nejhorších a také nejčastějších omylů první pomoci. Podložíme-li totiž postiženému hlavu, dojde k předklonu, a tím pádem také k uzavření dýchacích cest v případě ztráty vědomí. Postižený se tak udusí. Právě „podložení hlavy“ má na svědomí život mnohých epileptiků, diabetiků, kardiaků a dalších. Ztratil-li postižený vědomí, uložíme ho na rovnou podložku. Následně zjišťujeme, zda dýchá, a pokud si nejsme jisti, necháme ho v poloze na zádech. Jestliže dýchá a má poruchu vědomí, to znamená, že reaguje na některé podněty, uložíme ho do stabilizované neboli zotavovací polohy na bok.

Na druhou stranu ale ne ve všech případech postiženému prospěje zaklonění hlavy, neboť především u lidí ve vyšším věku je pohyblivost páteře a pružnost cév, které mají na starosti zásobovat hlavu, značně omezená. Je-li pacient v bezvědomí, nejlepším řešením je přirozená poloha hlavy. Zvolit můžeme i nenásilný a především mírný záklon hlavy, aby došlo k otevření průchodnosti dýchacích cest.

10. „Při resuscitaci si vezmeme na pomoc příručku.“ Nemá smysl až dogmaticky lpět na příručce o poskytování první pomoci, zvlášť v případě poměru masáže srdce a dýchání při resuscitaci (dříve se uváděl poměr 15:2, dnes je to 30:2). Tyto údaje jsou totiž standardizované a nehodí se pro každou situaci. U osob s náhlým a nečekaným kolapsem je potřebná především nepřímá masáž, zatímco k dýchání může dojít klidně až po 5 či 8 minutách. U postižených následkem úrazu, tonutí či otravě naopak nejprve uvolníme a vyčistíme dýchací cesty a snažíme se obnovit dýchání. Mezi nejčastější chyby pak patří pomalá, málo důrazná a nekontinuální masáž, u dýchání pak důraz na vzduch z plic do plic.

V každém případě neodkladně začněte s resuscitací. Pokud nevíte, co přesně se postiženému stalo, provádějte pouze kompresi hrudníku, dýchání z plic do plic přenechejte zdravotníkům či vyškoleným osobám. Přesný poměr není natolik důležitý, řídíme se především danou situací.

11. Nepodceňujte zimu. Termoregulace patří mezi energeticky nejnáročnější činnosti našeho těla. Je proto velmi důležité zabránit u postiženého vážným úrazem tepelným ztrátám, což může být jedna z nejdůležitější a nejúčinnější forma pomoci. Důležitost zajištění tepla jde přirovnat k zastavení krvácení. Při první pomoci by mělo být zajištění tepla jednou z priorit. Poskytněte tak postiženému bundu, protišokovou fólii či cokoliv jiného. Obzvláště při delší časové prodlevě, než přijede lékařská pomoc, je důležité dostat postiženého do tepla a sucha.

12. Protišoková fólie: žlutá chladí a stříbrná hřeje. Nebo je to opačně?

Protišoková fólie má zabraňovat odpařování, takže i ochlazování těla. Jedna její strana je navíc pokovená a odráží infračervené (teplotní) vyzařování těla, ale je úplně jedno, jakou stranou ji použijete. Některé fólie mohou být z druhé strany zlaté, avšak to na funkčnosti nic nemění. Fólii bychom měli těsně utáhnout kolem postiženého, abychom zabránili tepelným ztrátám. Ty vznikají v důsledku odpařování vody z tělesného povrchu. Pokud nemáme fólii k dispozici, můžeme využít i igelitové pytle. Je tedy naprosto lhostejné, jakou stranou fólii k postiženému přiložíme. Je však důležité ho pořádně zabalit, od hlavy až k patě. Při zabránění telených ztrát hraje důležitou roli izolace. Proto by měl být postižený izolován od studené země, měl by být oblečený a zabalený do fólie.

13. „Cizí těleso nesmíme vyndat z rány.“ Některé příručky uvádějí, že cizí těleso se z těla postiženého nesmí vyndat, jinak by došlo ke krvácení. Avšak pokud místo toho například nůž v těle obvážeme, můžeme tím způsobit ještě hlubší poranění. Pokud je tedy cizí těleso v místech, kde můžeme po jeho vyndání krvácení zastavit, a těleso lze vyjmout, uděláme to a ránu následně ošetříme. V případě, že je těleso zaraženo do tělních dutin nebo dalších míst, kde krvácení zastavit neumíme, ho ponecháme v těle.

14. Zaškrtit, nebo nezaškrtit? K zaškrcení krvácení použijeme tlakový obvaz, který omotáme a utáhneme v místě rány. Zaškrcení provádíme jen u velkého poranění končetiny, které je doprovázeno masivním krvácením (například při amputaci). Jestliže však k zaškrcení dojde v místě, kde jsou vedle sebe dvě kosti, vyvolá zaškrcení ještě větší krvácení, neboť je zablokován pouze odtok povrchovými žilami, zatímco přítok tepnou zůstává. Zaškrcení tak používáme jen výjimečně na stehně nebo paži. V tomto případě je tak lepší mnohdy neudělat nic, než ještě napáchat větší škody. V případě zaškrcení je také nutné škrtidlo utahovat do té doby, než krvácení přestane. V případě nedostatečného zaškrcení, jen krvácení zhoršíme. Platí, že pokud zaškrcení, tak pořádně na správném místě. V opačném případě způsobíme víc škody než užitku.

15. „Než čekat na záchranku, to tam budeme sami rychleji“

Pokud se budeme snažit dopravit postiženého těžkým úrazem nebo nemocí do nemocnice sami, zbytečně tím ohrožujeme i sami sebe. Cesta je pro sanitku i pro nás stejně dlouhá, a navíc při příjezdu sanitky již mohou zdravotníci postiženého ošetřit. Celý proces tak bude mnohem rychlejší již s ohledem na to, že stejně nevíte, kam přesně v nemocnici pacienta dopravit. Při vážném poranění tak raději co nejdříve zavolejte sanitku, poskytněte postiženému první pomoc a vyčkejte do příjezdu záchranné služby.

16. Raději se mě na nic neptejte a rychle přijeďte.

V případě zavolání záchranné služby musíte dispečerovi odpovědět na pár základních otázek. Očekávejte tedy, že se vás budou do telefonu ptát na konkrétní lokaci, zdravotní stav postiženého, informaci o úrazu a další okolnosti. Nemusíte se však bát, že by tím došlo ke zdržení výjezdu, neboť sanitka již vyjela. Informace o zdravotním stavu postiženého jsou pro dispečera zásadní, neboť pouze tak vám může poskytnout instrukce k první pomoci, kterou můžete postiženému zachránit život. Zachovejte klid a stručně a jasně odpovězte dispečerovi na všechny jeho otázky.

17. „vyzkoušejte to, protože mé mamince to taky zabírá.“

Každý z nás je jiný, a proto budou u každého z nás fungovat i trochu jiné věci. Neraďte proto postiženému, aby vyzkoušel to, co zabírá vám. „Doporučená“ léčba by mu totiž mohla ještě více uškodit. Použití léků předepsaných někomu jinému může postiženého ohrozit i na životě.