Psychomotorická retardace

S tímto tělesným a mentálním postižením se některé děti již narodí. Na vině bývá infekční onemocnění v průběhu těhotenství, jako jsou zarděnky v prvních třech měsících, AIDS, syfilis, toxoplazmóza, parotitida a další záněty, ale také konzumace drog a alkoholu během těhotenství. Za opožděný vývoj dítěte může i matčina snížená funkce štítné žlázy. Důležitá je proto prevence, díky které lze všem výše uvedeným faktorům předejít.

Psychomotorickou retardaci však může mít na svědomí také komplikovaný porod, vývojové odchylky jako neurofibromatóza i chromozomální a další genetické odchylky jako Downův syndrom, Turenrův syndrom, Prader- Wiliho syndrom, Gaucherova choroba, fenylketonurie, Klinefelterův syndrom či syndrom kočičího křiku. Některé z nich lze odhalit prostřednictvím prenatálního vyšetření, a proto jsou důležité pravidelné kontroly a ultrazvuková i screeningová vyšetření. Čím vyšší je věk matky, tím více stoupá riziko nemoci. Ultrazvuk odhalí jen větší anatomické odchylky, ale lze tak zjistit i Downův syndrom. Screening pak zase pomůže určit míru rizika, avšak pro potvrzení choroby je nutné provést invazivní vyšetření, jako je amniocentéza. U některých dětí se retardace nemusí vůbec rozvinout, a to v případě, že je nasazena dieta (fenylketonurie). Často se však na genetické poruchy přijde až po narození dítěte. Na co nejefektivnější léčbě stále pracují vědci.

Stupně mentální retardace

Retardaci dělí lékaři na lehkou, střední a těžkou až hlubokou, přičemž typ retardace se vždy odvíjí od dané nemoci a příznaků. Při sociokulturně podmíněné retardaci pak dochází k lehčímu poškození, neboť děti kvůli nedostatečné výchovné stimulaci zaostávají, mají málo podnětů a jsou deprimované.

V některých zemích může být na vině i nedostatečná výživa.

Retardace se však nerovná demenci, která vzniká až během života a objevuje se především u starších lidí. Způsobuje ji mozkové onemocnění jako záněty, nádory, mozková mrtvice a další a lze ji definovat jako úbytek inteligence. Při retardaci však dochází k zastavení nebo neúplnému vývoji u dětí do dvou let. Inteligence či nějaké pohybové dovednosti se tak buď vůbec nerozvíjejí, nebo se jejich vývoj zastaví. Psychomotorické poruchy můžeme zaznamenat také například u schizofrenie, ale v tomto případě se taktéž nejedná o mentální retardaci.

Pacienty s psychomotorickým narušením poznáme podle bezcílných a opakovaných pohybů, podle zvýšeného tonusu ve svalech i nepřirozené polohy končetin. U duševních schopností vždy záleží na míře postižení. U některých pacientů jsou narušeny jen komunikační dovednosti, vnímavost a chybí pocit zodpovědnosti, u jiných se porucha projevuje při každodenních činnostech. Takové děti potřebují speciální školy i vychovatele. Léčbě není bohužel možná.