Tupozrakost neboli amblyopie je vada zraku, není to ale vada dioptrická, ale funkční. Tupozrakost znamená snížení zrakové ostrosti vidění jednoho oka, čímž dochází k porušení vidění oběma očima (mluvíme o takzvaném binokulárním vidění). Tupozrakostí postižený jedinec nemůže vnímat hloubku, nevidí okolní svět trojrozměrně. Tupozrakost je způsobena nenormálním vývojem vidění u dítěte, jehož příčinou je nepřítomnost nebo aktivní útlum zrakového vjemu z postiženého oka. Mozkové zrakové centrum u pacienta ignoruje zrakové informace přicházející z postiženého oka a přijímá zrakové vjemy pouze z druhého zdravého oka, útlum z nečinnosti postiženého oka vede k jeho postupného úplnému zničení.
Tupozrakost vzniká v dětství, kdy se vyvíjí místo nejostřejšího vidění. Pokud oči nepozorují stejné body v prostoru, mozek se s tím vyrovná tak, že jedno z očí přestane využívat. Postižený tak sice nevidí dvojmo, ale nevnímá hloubku. Tupozrakost se často vyskytuje ve spojení se šilháním a jinými dioptrickými očními vadami (nejčastěji při dalekozrakosti, někdy také při astigmatismu, při vrozené kataraktě, dále při velkém rozdílu refrakčních chyb obou očí například při krátkozrakosti a také při jiných chorobách očí, které brzdí nebo úplně znemožní vývoj zrakových funkcí), ale může být přítomna i bez nich. Vznik tupozrakosti může způsobit i dlouhodobé zakrytí jednoho oka obvazem, které je vynucené zdravotními důvody. Jestliže je vidění člověka bezproblémové, pak mozek obrazy pozorovaného předmětu z obou očí spojuje do jednoho prostorového obrazu. Pokud je však vidění jednoho oka odchýlené od vidění oka druhého, mozek získává dva rozdílné obrazy – jeden správný a druhý neostrý či jinak změněný. Aby obraz ze slabšího oka nerušil obraz vytvořený zdravým okem, tak mozek obraz ze slabšího oka vyřadí. Potlačuje tak dvojité vidění, které při nespolupráci očí vzniká.
Aktivní útlum obrazu postiženého oka je možný pouze v dětství, kdy mozek slabší oko postupně potlačí a přestane ho používat. Zrakové funkce postiženého oka se tak přestávají vyvíjet a jeho zrakové funkce se zhoršují. Tím je narušena i spolupráce obou očí a dítě tak ztrácí schopnost prostorového vidění – oko se stává tupozrakým. Tupozrakost většinou postihuje jen jedno oko, při vysoké refrakční vadě obou očí může tupozrakost vzniknout oboustranně. Tupozrakost není pouhým okem rozpoznatelná. Dítě dokonce nemusí mít žádné viditelné potíže. Mozek sice postižené oko nepoužívá a zpracovává obraz pouze ze zdravého oka, ale dítě si to neuvědomuje a podněty z tupozrakého oka mu nijak nechybí. Tupozraké dítě je vlastně dítě jednooké. Má oko dominantní neboli vedoucí a oko utlumené, ale schopné dobrého vidění. Bohužel díky tomu zcela ztratí schopnost hloubkového vidění, proto jenom těžko odhaduje vzdálenosti a špatně se orientuje, což má za následek zakopávání, narážení do nábytku, neohrabanost a problémy při hraní některých her. U dítěte postiženého tupozrakostí si můžete všimnout častého naklánění hlavy do strany, přivírání a mhouření jednoho oka.
Rodina a okolí ani samotné dítě nemusí vadu zpozorovat, pokud nedojde náhodně k situaci, kdy je zakryto lepší oko. Špatné vidění odhalí většinou až odborné vyšetření očí pacienta očním specialistou. Tupozrakost také často vede ke vzniku šilhání, což většinou bývá chvíle, kdy rodiče dítěte zaznamenají oční problém a navštíví lékaře. Závažnost tupozrakosti spočívá v riziku trvalého poškození zraku – riziko je tím větší, čím dříve vada vznikla a čím později se zahájí léčba. Pokud tato oční vada není léčena včas, na postiženém oku se zafixuje těžká zraková vada, která je trvalá a v dospělosti už neodstranitelná.
Tupozrakost lze úspěšně léčit, podmínkou je však zahájení léčby ještě před ukončením vývoje zraku dítěte, což bývá okolo 8. roku věku dítěte. Jestliže se s léčbou nezačne včas, hrozí trvalé poškození zraku, kdy postižené oko postupně ztratí svou zrakovou schopnost. Ideální je zahájit léčbu kolem 3. roku věku dítěte. Čím je dítě starší, tím pomalejší je obnova zrakových funkcí a tím více klesá pravděpodobnost úspěšné léčby. Po desátém roce je vývoj nervových a mozkových center ukončen, takže naděje na úspěšnou léčbu je velmi mizivá a tupozrakost pak představuje trvalou a těžkou oční vadu. V dospělosti již nelze funkci zrakových center ovlivnit vůbec a ke zlepšení vidění nedochází. Jestliže se v rodině dítěte vyskytují u někoho oční vady (jako jsou šilhání či tupozrakost), je vhodné vyšetření dítěte ve věku okolo 2. roku, a to i v případě, že žádné potíže u dítěte nepozorujeme. Preventivně by měl každé dítě vyšetřit oční lékař ještě před dosažením čtvrtého roku věku.
Pokud dítě šilhá (občasné šilhání jednoho oka do šesti měsíců se považuje za normální), je třeba návštěvu očního lékaře neodkládat. Základem léčby tupozrakosti je odstranění příčiny, která tupozrakost způsobila. Je tedy nutné při dioptrické vadě předepsat brýle, operovat šedý zákal a podobně, v některých případech je dokonce nutné operační řešení šilhání. Důležité také je, aby dítě začalo postižené oko používat. Proto se zdravé oko dočasně zakrývá, mozek tak nemá možnost používat a upřednostňovat obraz ze zdravého oka, nutí pracovat postižené oko, a to napomáhá obnovit jeho zrakové funkce. Zdravé oko se zakrývá různě – přelepuje se oční náplastí, používají se kontaktní čočky nebo okluzory na brýlích. Důležitou součástí léčby jsou tzv. pleoptická cvičení, která se zaměřují na rozvoj zrakových funkcí postiženého oka. Pleoptická cvičení maximálně využívají hravost a fantazii dítěte a soustředí se na vnímání světelných podnětů, rozvoj barevného cítění, lepší prostorovou orientaci a zlepšení zrakově motorické orientace atd. Léčení tupozrakosti trvá poměrně dlouhou dobu. Cvičení probíhá pomocí různých her, při kterých musí dítě namáhat tupozraké oko. Léčba tupozrakosti vyžaduje úzkou spolupráci mezi rodiči a lékaři. Je nutno si uvědomit, že zakrytím dosud lepšího oka dítěti připravujeme krušné chvíle. Jeho kontakt se světem se zhoršuje, neboť je zhoršena orientace a odhad, a hlavně dítěti chybí dobré vidění. Dítě se snaží všemi způsoby zakrytí oka zbavit.
Zde přichází zásadní úloha rodiny pomoci překlenout vhodným způsobem počáteční obtížné období, které může trvat týden až měsíc. V počátku zakrývání je třeba věnovat dítěti více péče. Na hraní je nutno používat hračky větší velikosti, při kreslení výraznější fixy a postupně přecházet na drobnější pomůcky podle zrakové možnosti dítěte. Zakrývat lepší oko je nutné dlouhodobě, zprvu k získání dobré zrakové ostrosti, později k udržení již získaného vidění. Doba zakrytí oka se s postupem zlepšování vidění zkracuje od počátečního celodenního až obvykle na 1 hodinu denně. Existují případy, kdy snížené vidění tupozrakého oka bylo na hranici praktické slepoty a důsledným postupem rodiny při dodržení rad lékaře bylo dosaženo na tomto oku stoprocentní vidění. Bohužel je ale také nemálo případů, kdy vinou nedbalosti a nedůslednosti rodičů nedojde ke zlepšení ani tam, kde je to možné. K léčení tupozrakosti je třeba přistupovat s nejvyšší odpovědností, protože se zde často rozhoduje o budoucnosti dítěte. Nevyléčená tupozrakost, se kterou dítě vstupuje do života, znamená neschopnost prostorového vidění a praktickou jednookost. Tato skutečnost ovlivňuje jeho možnosti studia, sportování, omezuje výběr povolání a hraje i roli při získání řidičského průkazu. Práce na moderních počítačích je dlouhodobě velmi obtížná až nemožná. A hlavně vidina možnosti poranění jediného vidoucího oka je deprimující po celý život.