Tularémie je akutní infekční onemocnění, obvykle charakterizované vředem na kůži, zánětem spádových mízních uzlin (tzv. regionální lymfadenitidou), celkovými příznaky, „otravou krve“ (sepsí) a někdy atypickým zápalem plic.
Onemocnění u hlodavců bylo poprvé popsáno v r. 1911 v okolí města Tulare v Kalifornii. K nám se onemocnění rozšířilo z Rakouska na jižní Moravu v létech 1936-37.
Vyvolavatelem onemocnění je Francisella tularensis, bakterie, která se svými charakteristikami řadí mezi tzv. aerobní tyčky, tj. bakterie žijící v prostředí bohatém na kyslík, tvaru tyčky.
Bakterie se do těla dostává poraněním kůže, požitím, vdechováním aerosolu nebo znečištěním již existující rány. Může pronikat i neporušenou kůží. Dva hlavní kmeny původce se označují A a B. Pro člověka nakažlivější typ A se nachází obvykle u zajíců. Typ B pochází od drobných hlodavců. Přenos mezi zvířaty uskutečňují členovci. I na člověka je možný přenos klíšťaty a komáry.
Nejčastěji jsou ohroženi lovci, řezníci, farmáři, lidé zpracovávající kůže a kožešiny a laboratorní pracovníci. V zimních měsících se nejvíce případů vyskytuje v souvislosti s lovem divoce žijících zajíců (poranění při jejich stahování, porcování; nevhodná kuchyňská příprava-požití nedostatečně tepelně upraveného infikovaného masa apod.). V létě bývá onemocnění pozorováno spíše v souvislosti s jinými infikovanými savci a ptáky, infikovanými klíšťaty nebo jinými členovci. Jen zřídka onemocnění vznikne po požití kontaminované vody (hlodavci vylučují agens močí a mohou tak kontaminovat vodní zdroje). Přenos z člověka na člověka není znám.
Základním příznakem onemocnění je zánět lymfatické uzliny s tendencí k jejímu roztavení (nekróze). Inkubační doba (tj. doba od okamžiku nákazy k začátku příznaků nemoci) kolísá od 1 do 10 dnů. U neléčených nebo pozdě diagnostikovaných onemocnění je tendence k vleklému průběhu (chronicitě).
Existuje několik forem onemocnění, které vznikají podle místa vstupu nákazy do organismu:
ˇ Nejčastější je u nás forma ulceroglandulární. V místě poranění (nejčastěji na prstech rukou) se vytvoří vřídek a zduří nejbližší spádové uzliny (nejčastěji v jamce loketní nebo v podpaží), které se roztaví, a mohou se provalit kůží navenek a vytvořit tak píštěl. Stav je provázen celkovou slabostí, horečkou, zimnicí, bolestí hlavy, nucením na zvracení, někdy těžkou schváceností. Opakují se zimnice s výrazným pocením.
ˇ Plicní forma vzniká inhalační cestou, dochází z rozvoji jednostranného či oboustranného zápalu plic, který se projevuje suchým kašlem a pálením za hrudní kostí, samozřejmě je stav provázen vysokou horečkou. Někdy se objevuje i delirantní stav (blouznění).Výjimečně, při těžkém průběhu, se v plíci může utvořit hnisavé ložisko (absces). Často se přidruží akutní zvětšení sleziny (tzv. splenomegalie) v rámci odezvy organismu na těžkou infekci. Onemocnění může být v tomto případě i smrtelné. Plicní forma se může vyskytovat samostatně nebo komplikovat ulceroglandulární formu.
ˇ Okuloglandulární forma vzniká při zavlečení infekce na oční spojivku, nejčastěji špinavýma rukama. Objeví se hnisavý zánět spojivek, provázený zánětem uzlin v oblasti před ušním boltcem.
ˇ Oralglandulární forma vzniká po požití kontaminovaných potravin, při ochutnávání syrových pokrmů (zaječí paštika). Vytváří se obvykle vřed na krční mandli, provázený zánětem uzlin v oblasti pod dolní čelistí, na krku.
ˇ Tyfoidní forma vzniká požitím kontaminované vody či potraviny, je charakterizována bolestmi břicha, průjmy a horečkou.
Pro stanovení diagnózy je důležitý údaj o kontaktu s divoce žijícími hlodavci (zejména zajíci) nebo o přisátém klíštěti, informace o náhlém začátku. Důležitý je i obraz typického kožního vředu v typických lokalizacích (nejčastěji na rukách). Laboratorní nákazy probíhají zpravidla jako tyfoidní nebo plicní forma s chyběním typického kožního vředu, a stanovení správné diagnózy je proto obtížné.
Z laboratorních vyšetření je nejdůležitější kultivační vyšetření, tj. průkaz původce z tkáně primárního vředu, roztavené mízní uzliny nebo z vykašlaného hlenu. Tzv. serologické vyšetření prokáže protilátky v krvi, nejdříve však 8.-10. den po začátku onemocnění.
Nejlepším lékem je antibiotikum streptomycin, je možné podat také gentamycin, chloramfenikol nebo tetracyklin. Při diagnostické nejistotě je doporučována kombinace antibiotik (cefotaxim nebo ceftriaxon v kombinaci se streptomycinem nebo gentamycinem). Kožní vředy a záněty uzlin si vyžádají místní léčbu (obklady). Hnisavá ložiska vyžadují chirurgické ošetření (rozříznutí), objevují se ale jen u pozdě nebo nedostatečně léčených nemocných. Při postižení oka mohou ulevit teplé, alkalické obklady a tmavé brýle, v závažných případech se doporučuje aplikace homatropinu. Úlevu od krutých bolestí hlavy může přinést kodein.
Vzhledem k tomu, že zvířata mohou být nakažena a mikroby mohou být i na jejich kožešině, doporučují se tato opatření: opatrnost při manipulaci s divoce žijícími zajíci a ostatními hlodavci, používání ochranných oděvů. Důležitá se důkladná tepelná úprava divokých ptáků a zvěřiny před jejich konzumací. Vodu, u které nelze vyloučit kontaminaci, je nutné dezinfikovat. Velký význam má včasné odstraňování klíšťat.
Vzhledem k vysoké nakažlivosti onemocnění jsou laboratorní pracovníci povinni užívat vhodné ochranné pomůcky. Zcela mimořádné pozornosti je třeba při manipulaci s infikovanými tkáněmi nebo živnou půdou.
Emailu
Zaregistrovat se
