Transplantace srdce

V roce 1967 byla provedena první úspěšná transplantace srdce mezi geneticky odlišnými osobami. Vzhledem k neadekvátní imunosupresivní léčbě (tj. léčbě potlačující přirozenou obranyschopnost organizmu příjemce vůči dárcovskému orgánu) té doby zůstávala metoda na úrovni experimentu ve vybraných pracovištích. Zavedení imunosupresivního léku cyklosporinu v roce 1981 vedlo ke zlepšení přežívání nemocných. Během roku 1988 bylo ve světě provedeno již 2500 transplantací srdce, z toho 1600 ve Spojených státech. Jednoroční přežívání nemocných je dnes 80% a pětileté přežívání činí 74%. Výsledky v přežívání nemocných po transplantaci srdce se dnes podobají výsledkům v přežití nemocných po transplantaci ledvin, a také kvalita života po operaci je obvykle velmi dobrá: více než 95% nemocných přežívajících déle než 1 rok má velmi dobrou funkci srdce a více než 70 % těchto osob se vrátí do zaměstnání na plný úvazek.

Kapitoly

Výběr dárce

Dárcem srdce by měl být muž mladší 40ti let nebo žena mladší než 45 let s prokázanou smrtí mozku. Dárce by měl mít stejnou krevní skupinu s příjemcem a hmotností by se od něj neměl lišit více než o 20%. Dárce by v předchorobí neměl prodělat onemocnění srdce, což je obvykle možné vyloučit tzv.echokardiografickým vyšetřením (ultrazvukové vyšetření srdce). Je žádoucí, aby v předchorobí nebyl údaj o srdeční zástavě či o nutnosti podávání větších dávek léků posilujících činnost srdečního svalu. Neměly by být známky přenosné nemoci včetně známek virového zánětu jater typu B a HIV pozitivity.

Při odběru srdce dárce, který se obvykle provádí společně s vyjímáním ledvin a také jater nebo slinivky břišní, je činnost srdce zastavena pomocí roztoku bohatého draslíkem a srdce dále uchováváno prostým podchlazením (hypotermií) na 4 ˚C. Optimální funkce srdce je dosaženo, pokud je implantováno do těla příjemce do 4 hodin. Vzhledem k nedostatku dárcovských orgánů je na některých pracovištích tolerován vyšší věk dárců a 6ti hodinová doba uchovávání srdečního štěpu, nicméně doprava orgánu ze vzdálené nemocnice je vyloučena.

Výběr příjemce, onemocnění léčená transplantací srdce

Pacient vhodný pro transplantaci srdce se musí nacházet v konečném stadiu srdečního onemocnění, které není jiným způsobem léčitelné, a při maximální nechirurgické léčbě je jeho životní prognóza kratší než 1 rok. ¼ pacientů považovaných za vhodné pro transplantaci umírá na srdeční chorobu ještě předtím, než se pro ně najde vhodný dárce. K dočasné srdeční podpoře se používají opatření podporující činnost levé komory, popřípadě je činnost srdečního svalu nahrazena dočasně prací zevního přístrojového zařízení (tzv. „umělé srdce“).

Většina kandidátů transplantace srdce má onemocnění zvané „idiopatická dilatační kardiomyopatie“ (tj. onemocnění srdečního svalu neznámého původu projevující se roztažením a tím nefunkčností levé srdeční komory), dále se často jedná o konečná stadia jedné z nejčastějších „civilizačních chorob“ - ischemické srdeční choroby (Jedná se o nedokrvení srdečního svalu způsobené nejčastěji sklerotickým postižením věnčitých tepen).

Pacienti podstupující transplantaci srdce by neměli být starší než 60 let, neměli by trpět srdečním onemocněním příliš dlouho, neměli by mít infekční onemocnění, cukrovku závislou na insulinu ani obtížně léčitelný vysoký krevní tlak. Pro dlouhodobý úspěch transplantace je důležitá ochota pacienta k dodržování zdravotní kázně; důležité je i silné společenské a rodinné zázemí.

Operační technika

Srdce se transplantuje do tzv. ortotopní polohy (tj. do stejného místa, odkud byl předtím vyjmut vlastní orgán). Nejdříve je vyjmuto srdce příjemce a jsou upraveny levá a pravá síň. Pak se provádí napojení (anastomóza) levé a následně pravé síně. Následně se sešije srdečnice (aorta) a poté plicnice (pulmonální tepna). Pokračuje se v chlazení štěpu místními prostředky. Po uvolnění svorky ze srdečnice je mimotělní oběh nahrazen opět vlastním krevním oběhem.

Následná péče, potransplantační komplikace

Trojkombinace imunosupresiv (kortikoidy, azathioprin a cyklosporin) umožnila nižší dávky jednotlivých léků s menším výskytem nežádoucích lékových komplikací.

Příjemci transplantátu musí být pečlivě sledováni pro možný výskyt infekce a rejekce. Během prvního roku se každý druhý měsíc provádí odběr vzorku tkáně srdečního svalu k mikroskopickému (histologickému) vyšetření (tzv. endomyokardiální biopsie), později se toto vyšetření provádí každé 3 měsíce. Při častém chybění subjektivních i objektivních příznaků tak lze rejekci diagnostikovat ještě předtím, než se zhorší funkce transplantovaného srdce.

Během prvního roku po transplantaci se rejekce vyskytne u každého pacienta průměrně jedenkrát. Začátek rejekce se může ohlásit horečkou, nevolností, zrychlenou srdeční akcí, poklesem krevního tlaku a srdečním selháváním (především pravé srdeční komory). Při těžkých rejekčních reakcích se vyskytují nepravidelnosti srdečního rytmu (arytmie). V mírnějších případech mohou na rejekci upozornit jen změny na EKG (elektrokardiografické vyšetření).

Rejekce se léčí kortikoidy (preparát metylprednizon). V případě velmi mírné rejekce, kdy jsou splněna histologická kriteria, avšak nejsou přítomny žádné klinické příznaky, často žádné léčení není nutné, a díky autoregulaci imunitní odpovědi organizmu dojde později k normalizaci histologického nálezu.

Infekce jsou příčinou více než poloviny všech úmrtí po transplantaci srdce. Během prvního roku po transplantaci dochází v průměru k 1 -2 infekcím u každého pacienta.

Urychleně probíhající ateroskleróza věnčitých tepen se vyskytuje u 30 - 40% pacientů během prvních 5 let po transplantaci. Jedinou možnou léčbou tohoto stavu je opětovná transplantace (retransplantace).

Občas se objevuje snížení funkce ledvin, které pravděpodobně souvisí s celkovou dávkou podaného imunosupresiva cyklosporinu. V těchto případech je doporučována změna imunosupresivní léčby na samotné kortikoidy a azathioprin, navzdory vyššímu riziku rejekce štěpu.

Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.


Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události