Syndrom mnohočetné endokrinní neoplázie neboli syndrom mnohočetné endokrinní adenomatózy – typ II ( MEN – II ), označovaný jako Sippleův syndrom, charakterizuje medulární karcinom štítné žlázy, feochromocytom a hyperparatyreóza ( tedy nadměrná funkce příštítných tělísek ). Klinické projevy MEN – II závisí na typu nádorového a dalších postižení.
Jedná se o dědičné onemocnění s autozomálně dominantním způsobem přenosu. V některých rodinách byla zaznamenána tzv. dalece krátkého raménka 20. chromozomu, ale genové výzkumy z poslední doby ukazují, že genetická abnormalita sídlí spíše na 10. chromozomu. Medulární karcinom štítné žlázy mají téměř všichni pacienti se syndromem mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II. Feochromocytom se vyskytuje asi u 50 procent postižených pacientů v rodinách se syndomem mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II a v některých rodinách je příčinou až 30 procent úmrtí. mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II. Ve srovnání se sporadickými ( tj. ojedinělými ) případy feochromocytomů při familiární ( tj. dědičné ) variantě v rámci syndromu MEN – II začíná proces hyperplázií dřeně nadledvin ( tj. zvětšením dřeně nadledvin způsobené zmnožením všech jejích buněk ) a v 50 procentech případů je feochromocytom multicentrický ( tj. mající původ na mnoha různých místech ) a bilaterální ( tj. oboustranný ). Extraadrenální ( tj. vyskytující se mimo nadledviny ) feochromocytomy jsou ve spojení se syndromem mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II vzácné. Feochromocytomy obvykle produkují adrenalin a v časných fázích onemocnění může zvýšená sekrece adrenalinu jedinou zjistitelnou abnormalitou. Feochromocytomy jsou téměř vždy benigní – tj. nezhoubné, ale u některých familiárních ( tj. dědičných ) případů byla zaznamenána místní recidiva ( tj. opětovné objevení se nádoru po jeho odstranění ). Hyperparatyreóza ( tj. nadměrná funkce příštítných tělísek ) je méně běžná než medulární karcinom štítné žlázy nebo feochromocytom. Stejně jako při syndromu mnohočetné endokrinní neoplázie - typu I postihuje i u typu MEN – II často hyperparatyreóza více žláz najednou v podobě difúzní hyperplázie ( tj. zvětšení příštítných tělísek způsobené zmnožením počtu všech jejich buněk ) nebo mnohočetných adenomů. I když nejsou nádory vycházející z buněk ostrůvků slinivky břišní součástí syndromu mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II, byly popsány nádory z ostrůvkových buněk slinivky břišní ( často nefunkční ) ve spojení s feochromocytomem v nadledvinách oboustranně ( často familiárním – tj. dědičným ) u nemocných bez jiných projevů komplexu mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II.
Klinickou manifestaci onemocnění mnohočetnou endokrinní neoplázií - typu II lze zaznamenat již v 1. roce života nebo také až v 7. dekádě života a závisí na typu endokrinního nádoru. Klinické projevy syndromu MEN – II závisí na charakteru nádorového a dalších postižení u jednotlivých nemocných. Častým způsobem manifestace feochromocytomů je tzv. hypertenzní krize ( tj. náhlé, prudké, enormní zvýšení krevního tlaku ) a na mnoho pacientů se pozornost lékaře zaměří až poté, kdy u někoho z příbuzných byl diagnostikován oboustranný feochromocytom. Hypertenze u nemocných s feochromocytomem při syndromu mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II je častěji paroxysmální ( tj. záchvatovitá ) než trvalá, na rozdíl od případů sporadických feochromocytomů. Foechromocytomy při syndromu mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II mohou být zcela symptomatické ( tj. bez jakýchkoli klinických příznaků ). Asi 25 procent nemocných postižených familiárním ( tj. dědičným ) syndromem MEN – II má klinické známky hyperparatyreózy ( která může být i dlouhotrvající ) s hyperkalcémií ( tj. zvýšenou hladinou vápníku v krvi ), nefrolitiázou ( tj. kameny v ledvinách ), nefrokalcinózou ( tj. tvorbou vápenatých usazenin v ledvinách ) nebo i ledvinovým selháním. V dalších 25 procentech případů bez klinických či biochemických známek hyperparatyreózy se hyperplazie příštítných tělísek ( tj. zvětšení příštítných tělísek způsobené zmnožením všech jejich buněk ) zjistí zcela náhodně při operaci štítné žlázy pro medulární karcinom. Byl zaznamenán vyšší výskyt Hirschprungovy choroby u dětí z rodin se syndromem mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II. Zcela vzácně se mohou projevit klinické symptomy typické pro onemocnění syndromem mnohočetné endokrinní neoplázie – typu I ( podrobně viz příslušná kapitola ), jako je Zollinger – Ellisonův syndrom, u pacientů s onemocněním syndromem MEN – II.
Protože feochromocytomy u pacientů s mnohočetnou endokrinní neoplázií – typu II mohou být zcela bez klinických příznaků, bývá obtížné vyloučit feochromocytom s naprostou jistotou. Nejcitlivějším způsobem potvrzením diagnózy je měření volných katecholaminů v moči za 24 hodin se specifickou analýzou adrenalinu. Exkrece kyseliny vanilmandlové je v časných fázích onemocnění velmi často zcela normální. Vyšetření metodou rentgenové počítačové tomografie ( tedy CT vyšetření ) nebo metodou magnetické rezonance ( tedy MRI vyšetření ) je užitečné pro lokalizaci feochromocytomu nebo potvrzení oboustranných nádorů. Použití radioizotopové scintigrafie s jód131 – metajódobenzylguanidinem pravděpodobně u těchto pacientů nepřinese žádná další zjištění. Medulární karcinom štítné žlázy se diagnostikuje stanovením koncentrace plazmatického kalcitoninu po provokačním nitrožilním podání pentagastrinu a vápníku. U většiny nemocných s hmatným postižením štítné žlázy je bazální ( tj. klidová ) koncentrace hormonu kalcitoninu zvýšená. V časných stadiích choroby mohou být bazální koncentrace normální a medulární karcinom lze diagnostikovat pouze podle zvýšené reakce na podaný vápník a pentagastrin nitrožilně. Hyperparatyreóza se diagnostikuje při nálezu hyperkalcémie ( tj. při nálezu zvýšené hladiny vápníku v séru ), hypofosfatémii ( tj. snížené hladině fosfátu v séru ) a při nálezu zvýšené koncentrace parathormonu v krvi. Příbuzní v postižených rodinách by měli být každoročně kontrolováni od útlého dětství do věku 35 let, protože byly popsány případy postižení i v prvních dvou letech života. Po 35. roce života mohou být preventivní kontroly méně časté. Měla by být podrobně prozkoumána anamnéza ( tj. předchorobí ) s ohledem na obtíže svědčící pro feochromocytom ( tj. záchvatovité bolesti hlavy, pocení či pociťované bušení srdce ) nebo pro renální ( tj. ledvinovou ) koliku ( tedy záchvat typických bolestí v bederní krajině kolísavé intenzity ). Měl by být pravidelně měřen krevní tlak, citlivě pohmatem vyšetřena štítná žláza a provedena všechna výše popsaná laboratorní vyšetření. Časná diagnóza medulárních karcinomů u dětí z postižených rodin je obzvláště důležitá, aby mohly být nádory včas odstraněny, dokud jsou lokalizovány pouze ve štítné žláze.
Nejprve by měl být odstraněn chirurgicky feochromocytom, protože i bezpříznakový ( tj. tzv. asymptomatický ) feochromocytom značně zvyšuje riziko operace pro medulární karcinom štítné žlázy nebo pro hyperparatyreózu. Protože je neléčený medulární karcinom štítné žlázy nepochybně jistě smrtící chorobou, kterýkoli nemocný z rodiny se syndromem mnohočetné endokrinní neoplázie – typu II , u kterého se objevil feochromocytom nebo hyperparatyreóza, by se měl podrobit totální tyreoidektomii ( tedy úplnému odstranění celé štítné žlázy ), i když nelze diagnózu medulárního karcinomu štítné žlázy potvrdit před operací. Chemoterapie není v léčbě reziduálního ( tj. zbytkového ) nebo metastatického medulárního karcinomu štítné žlázy účinná, ale radiační léčba může prodloužit život.