Šok je stav, kdy přítok krve do tkání nestačí k jejich dostatečnému prokrvení a tedy ani k dostatečné dodávce kyslíku do tkání. Šok je důsledkem nedostatečného srdečního výdeje nebo poruchy distribuce krve v periferním krevním řečišti. Šok má za následek změny v látkové přeměně (tzv. metabolické změny), a následně funkční (vratné) a strukturální (nevratné) změny tkání a orgánů, které mohou vést k smrti, i když sama vyvolávající příčina šokového stavu není smrtelná
Šok je obvykle spojen s poklesem krevního tlaku, zrychleným a oslabeným pulsem, prohloubeným dýcháním, bledostí, modrofialovým zbarvením kůže na periferii těla, sníženou tvorbou moče.
Od šoku je nutno odlišit kolaps, tj. většinou krátkodobou a z hlediska dalšího vývoje zdravotního stavu nezávažnou oběhovou nedostatečnost, způsobenou obvykle podrážděním bloudivého nervu, při níž orgány nejsou nedostatkem kyslíku poškozeny. Kolapsový stav se velmi často upraví spontánně bez zvláštních léčebných opatření, a tím se výrazně liší od závažných poruch krevního oběhu při šoku.
Šok rozdělujeme na hypovolemický (z nedostatečného objemu krve obíhající v cévách krevního řečiště, např. při velkém krvácení, popáleninách), kardiogenní (z nedostatečné funkce srdce) a vazodilatační (z nedostatečného napětí cévních stěn, např. při těžké celkové infekci organismu - sepsi). Různé formy šoku se mohou vyskytovat u jednoho postiženého současně nebo na sebe navazovat, například popáleninový šok se mění po infikování ranných ploch v septický šok.
Základní poruchou je vždy snížené prokrvení životně důležitých orgánů a tkání, takže dodávka kyslíku nestačí k tzv. aerobní (tj. za přístupu kyslíku probíhající) látkové přeměně. Látková přeměna začne probíhat za nepřístupu kyslíku, což vede k ke zvýšené tvorbě a hromadění kyselých látek, převedším laktátu. Při přetrvávání šoku následuje nevratné poškození buněk a smrt.
Nezávisle na prvotní příčině dochází u každého šoku ke změnám v rozložení objemu obíhající krve v jednotlivých částech krevního řečiště - k tzv. změnám makrocirkulace, i ke specifickým šokovým poruchám proudění krve uvnitř cév - k tzv. změnám mikrocirkulace. Tyto změny postihují především funkčně nejvýznamnější úsek krevního oběhu - kapilární řečiště (vlásečnice), kde za normálních poměrů dochází k výměně kyslíku za kysličník uhličitý a výživných látek za odpadové produkty látkové přeměny v tkáních. To platí nejen pro šok, kdy v popředí stojí ztráta krve či plazmy s poklesem srdečního výdeje, ale i pro septický šok, kdy je srdeční výdej dokonce zvýšený.
V průběhu neléčeného šoku vznikají dvě prognosticky rozdílná stadia, avšak přechod mezi nimi je zcela plynulý a mnohdy obtížně poznatelný.
V prvním stadiu vzniká obranná reakce organismu, kdy dochází k uvolnění hormonů zvaných katecholaminy z dřeně nadledvin a k uvolnění aldosteronu z kůry nadledvin. Cílem této reakce je udržení stability vnitřního prostředí. Dochází k stažení svěračů v cévním řečišti na úrovni před i za vlásečnicemi a tím k poklesu vlásečnicového (kapilárního) prokrvení orgánů. Nejvýrazněji se projeví porucha prokrvení v oblasti zažívacího traktu, ledvin a kůže, krevní oběh v srdci a mozku zůstává naproti tomu neovlivněn. V postižených oblastech řečiště vlásečnic proudí krev pouze spojkami mezi tepnami a žilami.Tímto způsobem se sice zvyšuje krevní tlak, ale za cenu změny distribuce krve mezi orgány, jde o tzv. centralizaci oběhu. Krevní oběh ve vlásečnicích je koncentrován na životně důležité orgány - mozek, srdce a plíce, zatímco zbytek organismu trpí nedostatečným prokrvením. Také klíčové orgány látkové výměny - játra a ledviny - jsou tímto stavem postiženy a nejsou schopny plného výkonu. Stav je udržitelný podle kompenzačních schopností orgánů po určitou dobu. Pokud je zahájena dostatečně rychlá a intenzivní léčba, je možné obnovení normálního krevního oběhu a zvládnutí šokového stavu. Z těchto důvodů se také prvnímu stadiu šoku říká kompenzovaný šok.
Hlavními příznaky prvního stadia šoku jsou bledost kůže a spojivek, vlhká studená kůže, zrychlený tep (100 až 120/min), nezměněný nebo lehce snížený systolický krevní tlak, snížená tvorba moče, neklid a pocit žízně.
Druhé stadium šoku je charakterizováno především závažnou poruchou látkové výměny v tkáních a orgánech. Při nedostatečném nebo pozdním léčení šoku dochází v důsledku narůstajícího nedostatku kyslíku v tkáních k přechodu na tzv. anaerobní (tj. za nepřístupu kyslíku probíhající) způsob získávání energie. Tento způsob je nejen neekonomický, ale vede ke zvýšenému uvolňování kyselých látek. Následkem nedostatečného uvolňování energie a zvýšené kyselosti v tkáních dochází ke změnám v přesunu iontů na bunečných rozhraních (membránách) a zmenšení objemu tekutin v mimobuněčných prostorech včetně cévního řečiště. Dalším důsledkem tohoto stavu je vyplavení hormonů zadržujících tekutiny v těle a snižujících tvorbu moče. Kyselé produkty anaerobní látkové výměny hromadící se ve tkáních mění reaktivitu cév ve smyslu rozšíření cévních svěračů před vlásečnicemi s otevřením přítoku do vlásečnic, přitom svěrače za vlásečnicemi zůstávají dále smrštěny. Tím nastává přesun krve do periferního řečiště a únik tekutiny do mezibuněčného prostoru s následným poklesem krevního tlaku - stadium decentralizace oběhu. Únik tekutiny z cév vede k zahuštění krve, čímž se zhoršují podmínky pro proudění krve v cévách a vznikají tak tzv. změny mikrocirkulace. Tyto změny spočívají ve zvýšené viskozitě krve, slepování krevních destiček a tvorbě usazenin červených krvinek v cévách. Vystupňováním těchto změn vznikají mnohočetné krevní sraženiny, které mohou mít za následek až odúmrť v postižených orgánech, především ledvinách, trávicím ústrojí a plicích. Následně dochází k projevům zvýšené krvácivosti ze spotřebování vlastních srážlivých faktorů. Poruchy krevního oběhu vedou v některých orgánech k závažnému selhání jejich funkce; nejčastěji jsou postiženy ledviny a plíce (šoková ledvina, šoková plíce). Decentralizací oběhu a popsanými změnami mikrocirkulace nastává další snížení objemu obíhající krve a tím zhoršení srdečního výkonu a pokračující pokles krevního tlaku. Stav nazýváme dekompenzovaným šokem. Je léčbou obtížně ovlivnitelný a jeho prognóza je nejistá.
Hlavními příznaky druhého stadia šoku jsou šedomodré zbarvení a mramorování kůže, další pokles teploty kůže, špatně hmatný tep, zrychlení tepu (nad 120/min), výrazný pokles krevního tlaku, zástava tvorby moče a poruchy vědomí. Neléčený šokový stav končí smrtí.
Emailu
Zaregistrovat se
