Schizofrenie ("rozpolcená osobnost") je těžké duševní onemocnění, jehož prvotní příčinu dosud neznáme. Protože nemoc má mnoho různých projevů, je velice obtížné určit, které přímo s nemocí souvisí, které nikoliv. Z tohoto důvodu se proto většinou mluví o skupině schizofrenních poruch.
Mezi obyvatelstvem je zhruba 0,5% lidí trpících schizofrenií, přičemž poměr onemocnění mužů a žen je vyrovnaný. Touto nemocí onemocní ze 100.000 dospělých každým rokem 15 - 50 osob. Pravděpodobnost onemocnění stoupá po 40. roce života každým rokem o 1%. Onemocnění se nejčastěji poprvé projeví ve věku mezi pubertou a 30. rokem života.
Dodnes není bohužel známo, proč ke schizofrenním poruchám dochází; předpokládá se působení kombinace vrozených i vnějších faktorů. I když ne u všech schizofreniků lze určit specifický typ osobnosti, nápadně často již před prvním projevem onemocnění nacházíme přecitlivělost k vnějším i vnitřním podnětům, stydlivost, nespolečenskost aj. Souhrn takových vlastností se označuje jako premorbidní osobnost. Zvýšená zranitelnost je důležitý faktor, který zcela jistě hraje roli jak při vzniku nemoci, tak při jejím dalším vývoji a průběhu.
Dnes je obecně přijímána teorie multifaktoriální podmíněnosti, která předpokládá, že za vznik nemoci není odpověden žádný jednotlivý faktor, ale že nemoc je vyvolána souhrou několika rozdílných faktorů. Bohužel se nedá dodnes určit, které faktory jsou více a které méně odpovědny za vznik nemoci.
Faktory:
Schizofrenie je charakterizována svými četnými a komplexními projevy. K základním příznakům se počítají následující poruchy:
„Já“-poruchy: uvědomění sebe sama, chtění, myšlení, prožitky a chování se vytrácí a identita Já se rozpadá. Vlastní chování a činy nejsou prožívány jako související s vlastním „Já“, dochází k poruchám vnímání rozdílů mezi vlastním a cizím, případně ke vzniku pocitu mohutného ovlivňování nebo pronásledování někým cizím.
Poruchy afektivity (citové stránky osobnosti): nejcharaktističtější je otupělost a nepřiměřenost citových projevů.
Mohou se projevovat nejrůznější změny nálady; vzrušení až agrese, úzkosti i deprese. Ke změnám může docházet nečekaně, velmi rychle. Nemocný ztrácí zájem o svou práci, studium, rodinu.
Poruchy myšlení: schizofrenik se izoluje ve vlastním světě, v jeho řeči se objevují novotvořená slova, někdy zase upadá do naprosté mlčenlivosti či ztuhlosti (katatonie), a to nezřídka ve velmi zvláštní poloze (např. leží s hlavou několik centimetrů nad polštářem).
Objevují se nejrůznější halucinace (nejčastěji zrakové, ale i sluchové nebo čichové). Scizofrenik slyší „hlasy“, které mu radí, vyhrožují mu, pronásledují ho, nebo může slyšet zvonění, pískání apod.
Při plném vědomí může být nemocný plně pohybově a reakčně neschopný (katatonní stupor). Dojde-li na druhé straně k silným motorickým vzruchům, mohou být projevy viditelné od stereotypních průběhů pohybu až po bezcílnou agresivitu. Při jednání se schizofreniky může dojít k tomu, že bude vše doslova chápáno nebo opakováno, automaticky vykonán pravý opak řečeného nebo doslova vykonán příkaz.
Podle určitého převládajícího projevu se dají rozlišovat určité podtypy nemoci, které se mohou u jedné nemocné osoby projevit zároveň. Podtypy schizofrenie nevytváří žádné vlastní nemoci, nýbrž pouze popisují a vyjadřují individuální kombinaci a projevy symptomů. Jasnost vědomí a intelektuální schopnosti jsou zpravidla nepoškozeny.
Pro získání srozumitelného obrazu průběhu nemoci je vhodné jeho rozdělení do fází, které se však v realitě nemusí všechny projevit. Stejně jako je obraz nemoci barevný a nekonečně mnohotvarý, také počátek a celý její průběh má mnoho variant. Počáteční symptomatika se může vyskytnout zcela akutně nebo se naopak vyvíjí pomalu, po dlouhou dobu a pro postiženého téměř neviditelně.
V této předfázi dochází nejprve k vývoji obzvláštní emocionální citlivosti, napjatosti a ztrátě zájmu. Kvůli stupňujícímu se chybnému odhadování situací a reality (bláznivé představy, prožitky odcizení) dochází k určité nejistotě a sociálnímu ústupu v denním životě, což přispívá k propuknutí zjevné choroby.
V další fázi se symptomy rychle šíří a dostavuje se typický projev schizofrenie (být středem světa). Dochází k aktivní fázi a celý komplex příznaků se projevuje navenek až do rozpadu osobnosti nemocného. Po určité době začnou symptomy buď krátkodobě nebo dlouhodobě ustupovat a schizofrenik se začne cítit uvolněněji.
Je také možné, že se příznaky pouze oslabí ve svých projevech a zůstane přítomna takzvaná zbytková symptomatika. Projevují-li se sypmtomy schizofrenie dlouhodobě, může dojít k vývoji chronického onemocnění. K tomu dochází hlavně u schizofreniků s poruchami stavu mysli. V akutní fázi nebo při výskytu zbytkové symptomatiky může docházet k těžkým duševním krizím se záměry sebevraždy.
U více než poloviny nemocných schizofrenií nedochází k těžkým problémům a projevům, takže nedojde ani k problémům se sociální integrací. Po jedné nebo několika akutních fázích může být až 40% schizofreniků vyléčeno. U dalších 40% zůstanou projevy zbytkových symptomů a pouze 8% nemocných se vyznačuje těžkým chronickým průběhem. Ostatní formy jsou spíše výjimečné.
Léčba spočívá ve třech hlavních výchozích přístupech: psychofarmakologickém, psychoterapeutickém a socioterapeutickém. Všechna opatření by měla působit současně a měla by být určována naprosto individuálně. Podstatnou roli hraje při léčbě schizofrenie psychofarmakologická léčba neuroleptiky (například haloperidol, perfenazin aj.). Neuroleptika jsou podávána hlavně v akutním stádiu pro zmírnění projevů. Současně s ústupem symptomů je postupně snižováno i dávkování. Ovšem i po naprostém odeznění projevů musí být podávána po dobu nejméně šesti měsíců udržovací dávka, aby se předešlo návratu choroby.
Nemocným s výskytem opakovaných epizod jsou neuroleptika podávána ještě 3 až 5 let po odeznění posledních projevů akutní fáze, schizofrenikům ve stádiu chronickém dokonce po celý zbytek života.
Antidepresiva mohou být po určitou dobu podávána v případě těžkého nedostatku zájmu nebo při depresích, ovšem ve spojení s dalšími socioterapeutickými opatřeními.
K podstatnému zlepšení může dojít i při správné léčbě až po několika měsících. Velikým problémem může být léčba akutně neklidného pacienta, ohrožujícího sebe či okolí. Někdy je nezbytné umístění pacienta na uzavřené oddělení a léčit jej i bez jeho souhlasu.
Socio- a psychoterapie mohou být využity až v případě, kdy je dostatečně posílena schopnost a připravenost pacienta kooperovat. V průběhu psychoterapie jde především o pomoc při hledání sebe samotného a rozpoznání reality.
Socioterapeutická opatření se zaměřují především na odstranění následků škod uvnitř rodiny, v práci a v společenském životě. Nabídka péče většinou obsahuje pracovní terapie, strukturilizaci denního života nebo pracovně rehabilitační opatření. Velice důležitou roli hraje přístup rodiny a celého okolí.
Při práci se schizofrenními lidmi je nutné vědět, že schizofrenii je možno vždy léčit, ale ne vždy vyléčit. Šíře projevů schizofrenních poruch sahá od lehkých projevů, většinou pozvolného průběhu u osob, které jsou bez větších problémů integrovány do sociálního prostředí, až po nejtěžší projevy s agresivním chováním a bláznivými představami, které představují pro postiženou osobu, stejně jako pro její okolí nemalé nebezpečí.