Renovaskulární hypertenze je akutní nebo vleklé (chronické) zvýšení systémového krevního tlaku způsobené částečným nebo úplným uzávěrem jedné nebo obou ledvinných tepen, popřípadě jejich větví.
Renovaskulární hypertenze patří mezi tzv. sekundární hypertenze, tzn., že u onemocnění známe vyvolávající příčinu. Je sice nejčastější příčinou léčitelné hypertenze (snad s výjimkou hormonální antikoncepce u žen a nadměrné konzumace alkoholu), představuje však pouze 1 až 2 % všech nemocných se zvýšených krevním tlakem.
Onemocnění je typické u nemocných mladších 30 let nebo u osob starších 50 let. U starších nemocných (obvykle mužů) je nejčastější příčinou zúžení ledvinné tepny ateroskleróza; u mladších pacientů (obvykle žen) jsou to vazivové změny tepenné stěny (tzv. fibromuskulární dysplazie). Vzácnějšími příčinami zúžení, popřípadě uzávěru tepny jsou embolie (uzávěr tepny vmetkem, nejčastěji krevní sraženinou), úrazové postižení, omylem provedený podvaz tepny během operace nebo zevní útlak ledvinné tepny nádorem.
Zúžení ledvinné tepny vyvolává hypertenzi tím, že omezuje krevní průtok v ledvině včetně jejího tzv. juxtraglomerulárního aparátu. Aparát je tvořen specializovanými buňkami reagujícími na snížení průtoku uvolňováním enzymu (katalyzátoru) reninu. Renin dále ovlivňuje látku angiotenzin, který velmi významně zužuje cévy, především tepénky v celém organizmu, a tím zvyšuje systémový krevní tlak. Aby mohlo onemocnění ledvinné tepny vyvolat renovaskulární hypertenzi, musí být její průsvit zmenšen nejméně o 60 %.
Podezření na renovaskulární hypertenzi bychom měli mít, jestliže se vysoký krevní tlak objeví u pacienta ve věku pod 30 let nebo nad 50 let nebo při náhle vzniklé hypertenzi nebo náhlém zhoršení dosud stabilizované hypertenze.
Nejdůležitějším nálezem ve fyzikálním lékařském vyšetření je šelest, slyšitelný v jednom nebo obou horních břišních kvadrantech; bohužel však u 50 % nemocných není pozitivní poslechový nález přítomen. V předchorobí můžeme někdy zjistit poranění zad, resp.bederní krajiny, někdy přítomnost krve v moči (hematurii).
Hlavním smyslem vyšetření je průkaz chirurgicky léčitelného postižení. Žádné z dostupných vyšetření není pro renovaskulární hypertenzi ideální a všechna mohou dát falešné výsledky. K neivazivním vyšetřením patří vyšetření hladiny reninu v krvi, ultrazvukové vyšetření ledvinných cév (doppler), popřípadě izotopové vyšetření ledvin (scintigrafie). Invazivním „zlatým standardem“ je tzv. renální arteriografie, tj. rentgenové zobrazení ledvinné tepny a jejích větví po podání kontrastní látky pomocí cévky zavedené přímo do tepny. Vyšetření slouží k potvrzení diagnózy, posouzení možnosti operace a stanovení optimálního operačního přístupu.
U mladších pacientů s „fibromuskulární dysplazií“ ledvinné tepny (viz. výše) se provádí cévní operace, tzv. bypass: spočívá v přemostění postiženého úseku tepny žilním štěpem. Úspěšnost operace je 90 %. Pokud postižení tepenných větví neumožňuje provedení bypassu, je možné uvažovat o odstranění celé ledviny (nefrektomii); v tomto případě však dáváme přednost medikamentózní léčbě.
U některých pacientů je úspěšná tzv. perkutánní transluminální angioplastika (PTA) - roztažení zúžené ledvinné tepny pomocí balónkové cévky. Tato metoda je pro nemocné méně zatěžující než operace. Lepší dlouhodobé výsledky má u mladších nemocných s fibromuskulární dysplazií, kdežto u aterosklerotického postižení tepny dochází při této léčbě častěji k recidivě onemocnění.
Pacienti s aterosklerotickým postižením ledvinné tepny však mají horší výsledky i po operaci, pravděpodobně proto, že jsou starší a mají pokročilejší postižení ledvinných cév i celého krevního oběhu. Hypertenze u nich může přetrvávat i po operaci a častěji se vyskytují také operační komplikace. U starých nemocných proto dáváme přednost medikamentózní léčbě nebo PTA.