Vedle názvu rektoanální absces se používá pro toto onemocnění také název periproktální absces. Jedná se o nahromadění hnisu ve tkáních v okolí konečníku, řiti a řitního kanálu, které je obvykle způsobené bakteriální infekcí.
Rektoanální abscesy v naprosté většině případů vznikají jako následek proniknutí bakterií do pararektálních prostorů ( tedy do tkání v okolí konečníku ) a vycházejí z intermuskulárních, a sice intersfinkterových prostorů ( tedy z prostoru mezi svaly, a to mezi řitními svěrači ), do nichž se otevřela tzv. anální krypta ( anální krypty jsou preformované dutinky ve sliznici konečníku jinak nazývané tzv. Morgagniho krypty, do nichž ústí anální žlázky a v nichž se snadno udržují infekční agens ). Vyvolávající mikroorganizmy mívají široké spektrum. Zpravidla se objevuje smíšená infekce - nejčastějšími mikrobiálními nálezy bývají Escherichia coli, Proteus vulgaris, streptokoky, stafylokoky a bakteroides. Mikroorganizmy, které jsou nejčastějšími příčinami rektoanálních abscesů, se mohou dostat do tkáně ( 1 ) přímou cestou ( například při pronikajícím poranění nesterilním cizím předmětem; ( 2 ) šířením infekce z okolí; ( 3 ) diseminací ( tj. rozšířením infekce ) z jiného ložiska infekce v těle pacienta lymfatickými nebo krevními cévami; nebo ( 4 ) migrací bakterií z takových míst v těle pacienta, které jsou těmito mikroorganizmy běžně osídlena a k infekci potom dojde při poruše přirozené protiinfekční tělesné bariéry. Predisponujícími faktory pro tvorbu abscesů ( tedy faktory, které jestliže jsou u pacienta přítomny, napomáhají vzniku abscesů ) jsou snížená obranyschopnost ( například jestliže není normální funkce leukocytů – tedy bílých krvinek ), přítomnost cizího tělesa v těle pacienta, dále nedokrevnost postižených tkání nebo jejich nekróza ( tedy odumření ), hematom ( tedy krevní výron ) nebo prosáknutí tkání, případně jejich poranění. Abscesy začínají jako celulitida ( celulitida je akutní zánět postihující solidní tkáně, tedy nikoliv duté tělesné orgány , tento zánět je charakterizovaný hyperémií – tedy překrvením, infiltrací leukocyty – tedy vcestováním bílých krvinek do postiženého místa a současně otokem bez výskytu buněčné nekrózy – tedy bez odumírání buněk a bez hnisání ). Vysoce vaskularizovaná okolní tkáň ( tedy jestliže v okolí postiženého místa se vyskytuje tkáň s bohatým krevním zásobením ) však může limitovat další šíření abscesu vytvořením leukocytární bariéry ( tedy ohraničením vrstvou bílých krvinek ) v okolí abscesu.
Rektoanální abscesy mohou být subkutánní ( tedy lokalizované v podkoží ), dále ischiorektální ( tedy lokalizované v oblasti v blízkosti kosti sedací a konečníku ), retrorektální ( tedy uložené vzadu za konečníkem ), podslizniční ( jsou uložené pod vrstvou vystýlající řitní otvor a konečníkový kanál ), intersfinkterické ( tedy uložené mezi svaly svěrači konečníku ) a konečně pelvirektální ( tedy tzv. supralevátorové - - tedy abscesy uložené v horní části malé pánve nad svalem levátorem, který tvoří svalovou část pánevního dna – jedná se o tzv. musculus levator ani, což je sval tvořící větší část pánevního dna, tzv. diaphragma pelvis, jeho svalové snopce vycházejí vpředu od kosti stydké, po stranách od arcus tendineus musculus levator ani, vzadu se upínají k oblasti kostrče, přitom funkce svalu jsou uzavírání břišní dutiny zezdola, podpora orgánů v pánvi, aby se neposunovaly směrem dolů, podpora dělohy, zdvih zadní stěny poševní, uzavírání konečníku a společně se svěračem se účastní defekace – - tedy vyprazdňování stolice ). Rektoanální abscesy uložené povrchově mohou být velice bolestivé.
Charakteristickými manifestními klinickými příznaky u pacientů trpících rektoanálními abscesy jsou v naprosté většině případů anální nebo perianální bolesti ( tedy v oblasti řitního otvoru a jeho okolí ), a sice zejména při stolici. Celkovými příznaky mohou být pak zvýšená teplota nebo až teploty septického rázu ( tedy přítomnost tzv.febrilních špiček ), celková slabost, schvácenost. Lokálními příznaky jsou otok v postiženém místě, začervenání kůže, zvýšená teplota kůže nad hnisavým abscesovým ložiskem a pohmatová citlivost až bolestivost. Rektoanální abscesy uložené hlouběji ve tkáních vyvolávají spíše celkové toxické příznaky ( tedy tepoty, slabost, schvácenost ), ale současně lokalizované příznaky ( například bolest ) mohou být přitom méně vyjádřeny ( například bolest může být méně krutá ). Navíc zevní otok v místě uložení hnisavého ložiska nemusí vzniknout, ale pohmatové vyšetření odhalí citlivé abscesové ložisko. V malé pánvi vysoko uložený pelvirektální absces nemusí vyvolávat rektální příznaky ( tedy manifestní lokalizované příznaky v oblasti řitního otvoru a konečníku ), ale naopak se mohou při výskytu tohoto typu rektoanálního abscesu projevit u pacienta bolesti v podbřišku a horečka nejasného původu.
Periproktální záněty související s konečníkem jsou charakteristické rychlým šířením infekce do okolí, což je dáno anatomickými poměry v oblasti řiti a konečníku a vyvolávajícím infekčním bakteriálním původcem. Zánět, který začíná jako flegmóna ( tedy neohraničený zánět ), se ve většině případů rychle ohraničuje a vzniká absces. Až dvě třetiny rektoanálních abscesů jsou spojeny se vznikem periproktálních píštělí ( podrobně viz kapitola rektoanální píštěl ). Je třeba mít na mysli, že rektoanální abscesy se v některých případech vyvinou jako komplikace v průběhu postižení pacienta zánětlivými střevními onemocněními ( jako například při Crohnově chorobě, a sice zejména v případě postižení tlustého střeva touto chorobou ).
Stanovení diagnózy onemocnění rektoanálním abscesem je založeno na pečlivém fyzikálním vyšetření pacienta lékařem, které zahrnuje zevní prohlídku ( tedy vyšetření pohledem ), palpaci ( tedy vyšetření pohmatem ) perianální oblasti ( tedy oblasti v okolí řitního otvoru ) a intrarektální palpaci ( tedy vyšetření konečníku prstem ). Při aspekci ( tedy při vyšetření konečníku a jeho okolí pohledem ) je možno vidět zarudnutí a vyklenutí v místě abscesu.
Při vyšetření konečníku pohmatem lze vyhmatat bolestivé vyklenutí – tedy zvětšené tuhé hnisavé ložisko v této krajině. K upřesnění správné diagnózy lze použít další vyšetřovací metody, jako jsou: ( 1 ) rektoskopie ( což je endoskopická vyšetřovací metoda, pomocí které může lékař přímo zrakem prohlédnout konečnou část trávicí trubice, konkrétně se jedná o konečník a konec tlustého střeva ), která se zpravidla používá pouze pro vyloučení doprovodného onemocnění, dále ( 2 ) endosonografické vyšetření anorekta ( tedy vyšetření ultrazvukem za pomocí speciální sondy zavedené řitním otvorem do konečníku ), které pomůže zobrazit absces jako hypoechogenní ohraničené ložisko, také umožní lokalizovat absces ve vztahu ke konečníkovým svěračům (viz. rozdělení abscesů) a změřit jeho velikost. A konečně je možné využít takových zobrazovacích metod jako jsou ( 3 ) rentgenová počítačová tomografie nebo ( 4 ) nukleární magnetická rezonance.
Velmi důležité je také vysledování možných celkových příznaků zánětu v těle, jako jsou teplota, slabost, celková schvácenost a dále výsledky laboratorních vyšetření vzorku krve, které ve většině případů u pacientů trpících rektoanálním abscesem odhalí zvýšené hodnoty laboratorních známek zánětu, tedy leukocytózu ( tj. zvýšený počet bílých krvinek ) a elevaci CRP ( tedy zvýšení sérové hladiny tzv. C reaktivního proteinu, což je biomarker – bílkovina akutní fáze, a nasvědčuje pro právě probíhající zánět v lidském organizmu ).
Rozhodující pro úspěšnou léčbu rektoanálních abscesů je jejich včasná a dostatečná chirurgická drenáž, tedy odborně tzv. incize a evakuace abscesu. Poté je třeba digitálně ( tedy přímo jednotlivými prsty ) zrevidovat abscesovou dutinu, zrušit vazivová septa ( tedy prsty rozrušit vazivové přepážky, které jsou velmi často v abscesové dutině přítomny ) a eventuálně doplnit kontraincizi ( tedy otevřít další otvor z abscesové dutiny navenek ) . Potom následně abscesovou dutinu proplachujeme antiseptickým ( tj. dezinfekčním ) roztokem ( například lze použít betadinový roztok nebo také peroxid vodíku) a zavádíme do vyprázdněné abscesové dutiny silikonové drény. V žádném případě s chirurgickým ošetřením rektoanálního abscesu nesmíme čekat až do té doby, kdy se absces u pacienta projeví zevně.
Obsah abscesové dutiny je totiž v naprosté většině případů v době stanovení diagnózy již téměř vždycky zhnisaný. Důležité po prvotním chirurgickém ošetření rektoanálního abscesu jsou pravidelné následné proplachy dutiny antiseptikem a hygiena anální oblasti ( tedy sprchování konečníku ). Konečně teprve až po úplném vyčištění abscesové dutiny od posledních zbytků hnisu odstraňujeme zavedené drény. Eventuální nasazení antibiotik ( tedy protiinfekčních léků ) má jenom velice omezený přínos k vyléčení pacienta. Adjuvantní ( tedy doplňková ) antibiotická terapie je ovšem naopak naprosto nezbytná v případě, že jsou u pacienta patrné celkové příznaky sepse a dále také u polymorbidních pacientů ( tedy u pacientů trpících současně také dalšími onemocněními ), jako jsou například pacienti současně s rektoanálním abscesen trpící onemocněním diabetes mellitus ( tedy cukrovkou ), nebo jedinci postižení srdečními chlopenními vadami nebo také u imunokompromitovaných nemocných ( tedy u pacientů s výrazně oslabenou obranyschopností ).
Důležité je, aby při každém prvotním chirurgickém ošetření rektoanálního abscesu byl proveden odběr vzorku hnisu na mikrobiologické vyšetření k určení mikrobiálního vyvolavatele zánětu. Vhodná je také regulace vyprazdňování stolice u nemocného, podávají se zpravidla léky změkčující stolici ( například lék Duphalac ). Po zhojení abscesu provádíme u pacienta kontrolní endosonografické vyšetření konečníku ( toto vyšetření provádíme jako prevenci recidivy abscesu a jako prevenci rozvoje možných komplikací). Je nutné mít na zřeteli, že po drenáži rektoanálního abscesu se může jako následná komplikace vyvinout permanentní pištěl v této oblasti.