Onemocnění nazývané polymyalgia rheumatica představuje klinický syndrom, který je charakterizován intenzivní bolestí a ztuhlostí proximálních svalových skupin ( tedy svalových skupin na těle pacienta, které se nacházejí blíže centrální části těla ), a to bez trvalé slabosti a atrofie svalů ( tedy bez zmenšování normálně vyvinutých svalů ), ale zato doprovázený výrazně zvýšenou sedimentací červených krvinek a nespecifickými celkovými obtížemi.
Onemocnění polymyalgia rheumatica se vyskytuje ponejvíce u osob ve věku nad 50 let. Přitom poměr onemocnělých žen ku mužům, kteří onemocní touto chorobou je dvě ku jednomu. Příčina vzniku a rozvoje choroby není doposud známa. Někdy je polymyalgia rheumatica projevem onemocnění obrovskobuněčnou arteriitidou ( tedy zvláštním zánětem tepen – podrobně viz příslušná kapitola ), přitom naštěstí neexistuje výrazné riziko vzniku komplikací temporální arteriitidy, avšak nemocný by před touto možností měl být varován a měl by okamžitě upozornit svého ošetřujícího lékaře na podobné obtíže jako jsou bolest hlavy, poruchy zraku a klaudikace čelistí ( tj. záchvatovité poruchy prokrvení čelistí po námaze ).
Onemocnění polymyalgia rheumatica charakterizuje bolest a ztuhlost krku a také prsního a pánevního pletence. Typická je ranní ztuhlost, ztuhlost po období nečinnosti a celkové obtíže ( jako jsou například malátnost, horečka, deprese a úbytek tělesné hmotnosti pacienta ).
Ani při elektromyografickém vyšetřování pacienta s onemocněním polymyalgia rheumatica, a dokonce ani ne při histologickém vyšetřování vorku svalové tkáně odebrané biopsií nenacházíme žádné známky skutečné svalové slabosti ani doklady o svalové chorobě. Při laboratorních vyšetřeních však můžeme nalézt u pacientů s onemocněním polymyalgia rheumatica normochromní normocytovou anémii ( tedy určitý typ chudokrevnosti – tj. nedostatečné množtsví červených krvinek, které jsou však s normálním obsahem červeného krevního barviva a jsou normální velikosti ). U většiny nemocných nalézáme také zvýšenou sedimentaci červených krvinek, která má často hodnotu i vyšší než 100 milimetrů za jednu hodinu. Diagnózu onemocnění polymyalgia rheumatica stanovujeme na základě zjištění výše uvedených klinických příznaků. Přitom je nutno mít na paměti, že onemocnění polymyalgia rheumatica se liší od onemocnění revmatoidní artritidou nepřítomností synovitidy ( tj. nepřítomností zánětu výstelky nitroblán kloubních ), ačkoliv s kloubním zduřením se setkat můžeme, dále není přítomna ani erozivní a destrukční choroba, ani revmatoidní faktor a ani revmatoidní uzlíky. Od onemocnění polymyozitidou se onemocnění polymyalgia rheumatica zase odlišuje laboratorním průkazem normálních hladin svalových enzymů v krevním séru pacienta, dále normálními elektromyografickými nálezy a také normálními nálezy histologického vyšetření odebraných bioptických vzorků svalové tkáně. Hypotyreóza ( tedy snížená funkce štítné žlázy ) se může projevit také myalgiemi ( tedy bolestmi svalů ) a nálezem zvýšených hodnot enzymu kreatinkinázy v krevním séru pacienta, navíc však zjišťujeme abnormální výsledek vyšetření funkce štítné žlázy. Od myelomu ( tj. od tzv. Kahlerovy choroby – tedy zhoubného nádorového bujení plazmatických buněk kostní dřeně ) se onemocnění polymyalgia rheumatica liší chyběním monoklonální gamapatie a od onemocnění fibrozitidou zase celkovými rysy a zvýšenou sedimentací červených krvinek.
Onemocnění polymyalgia rheumatica zpravidla zareaguje dramaticky pozitivně na podávání hormonálního léku ze skupiny glukokortikoidů, a sice konkrétně léku prednizonu, v počáteční dávce zpravidla větší než 15 miligramů každých 24 hodin. Při podezření na onemocnění temporální arteriitidou by se mělo při léčení začít okamžitě s podáváním léku prednizonu v dávce 60 miligramů každých 24 hodin, aby se předešlo možné závažné komplikaci, a sice oslepnutí ( podrobně viz kapitola - Temporální arteriitida ). Se zmírňováním klinických obtíží pacienta můžeme přistoupit k postupnému snižování dávky podávaných hormonálních léků ze skupiny glukokortikoidů, a to až na nejmenší ještě účinnou dávku. Při snižování dávky glukokortikoidů se řídíme pouze výskytem manifestních klinických obtíží pacienta a nebereme nijak ohled na naměřené hodnoty sedimentace červených krvinek. Většina nemocných s onemocněním polymyalgia rheumatica se do dvou let nebo i dříve zcela obejde bez podávání glukokortikoidů, někteří pacienti však bohužel potřebují podávání malých dávek těchto léků po celá léta. V určitých případech nemocní reagují při léčbě dobře na podávání léků ze skupiny salicylátů nebo jiných nesteroidních protizánětlivých léků, avšak vždy poněkud méně výrazně než při léčbě glukokortikoidy.