Jde o diagnostickou metodu, při které odebíráme materiál z plicní tkáně nebo orgánů mezihrudí na cytologické vyšetření (mikroskopický průkaz patologických buněk, zejm. nádorových či zánětlivých) a na mikrobiologické vyšetření (průkaz původců bakteriálních a houbových infekčních chorob mikroskopicky a kultivačně, tj. růstem v tkáňové kultuře). Metodu používáme zejm. k diagnostice ložisek uložených periferně při okraji plicních laloků.
Postup: Výkon je prováděn za sterilních podmínek, u ležícího pacienta. Během výkonu je nutná rentgenová kontrola, popř. kontrola počítačovou tomografií, aby bylo zajištěno cílené napíchnutí patologického ložiska. Po místním znecitlivění kůže a ostatních vrstev hrudní stěny zavádíme dlouhou jehlu připojenou ke stříkačce do žádaného ložiska. Při zavádění jehly pacient zadržuje dech. Z ložiska nasajeme obsah do stříkačky a vytáhneme jehlu. Místo vpichu kryjeme sterilním obvazem. Po výkonu provedeme kontrolní rentgenové vyšetření hrudníku k vyloučení pneumotoraxu (vzduchu v pohrudniční dutině) či krvácení. Získaný materiál odesíláme na cytologické a mikrobiologické vyšetření.
Komplikace po výkonu jsou poměrně časté. Hemoptýza (viz. článek) se objevuje v 10 až 25 %, pneumotorax v 20 až 30 % případů. Vzácněji může dojít i ke vzduchové embolii (vmetnutí bubliny vzduchu do krevního oběhu s následnou poruchou prokrvení v příslušné oblasti).
Vyšetření nelze provést u nespolupracujícího pacienta, při srdečním selhávání, při selhávání velkého (systémového) krevního oběhu - šokové stavy různého původu, u bulózního („puchýřnatého“) onemocnění plic, při napojení pacienta na dýchací přístroj, u nemocných po odstranění druhostranné plíce, při poruchách krevní srážlivosti, u nezadržitelného kašle, při některých cévních onemocněních a chorobách malého (plicního) krevního oběhu (např. tzv. plicní hypertenzi).