Vedle názvu úzkostné neurózy se používá pro tato onemocnění také označení generalizované úzkostné poruchy nebo úzkostné reakce. Jedná se o neurotické poruchy, které jsou charakterizované chronickou nerealistickou úzkostí často vyhrocenou do akutních záchvatů úzkosti a paniky. Postihuje téměř 5 procent populace, je charakteristickou poruchou mladých dospělých jedinců a u žen se vyskytuje dvakrát častěji než u mužů.
Mezi příčinami vzniku úzkostné neurózy u pacienta se uplatňují obojí, tedy psychologické i biologické faktory a existují také důkazy o genetických ( tedy dědičných ) vlivech. Mezi psychologické faktory patří emoční stres. Emoční stres v řadě případů vyvolává úzkost ( například ohrožení jedince nebo skutečné změny v mezilidských vztazích ). Vyvolávající faktor je zpravidla méně patrný, jestliže se jedná o vnitřní emoční tlaky ( jako jsou emoční tlaky sexuální, agresivní nebo potřeba závislosti ), protože obranné mechanizmy jedince udrží tyto okolnosti mimo oblast vědomí. Pudová hnutí mohou být nabuzena takovými zevními okolnostmi, na které je příslušná osoba zvláště citlivá. Úzkostná odpověď je pak strachovou reakcí na nebezpečí ztráty kontroly nad těmito vnitřními pudy. Biologicky jsou symptomy úzkosti ( viz níže ) přímými projevy podráždění autonomního nervového systému, který se dostává do aktivity díky úzkostným fantaziím , impulsům a emocím. Noradrenergní nervový systém v centrálním nervovém systému hraje při vzniku úzkosti prvořadou úlohu a současné studie ukazují na konkrétní místo v mozku – na tzv. locus coeruleus ( které je bohatě spojeno s celou řadou nervových systémů v mozku ) jako na významné zprostředkující a řídící centrum.
Úzkost je klinickým příznakem všech duševních poruch, ale samotná nebo jako primární příznak se vyskytuje u pacientů především při postižení úzkostnou neurózou. Akutní záchvaty úzkosti ( tj. panická porucha ) tvoří základní podobu úzkostné neurózy a patří mezi nejbolestivější životní zkušenosti. Panické záchvaty se mohou objevovat také i opakovaně po určitém období, ve většině případů trvají několik minut, někdy i jednu až dvě hodiny a potom spontánně odeznívají. Takto postižený pacient prožívá subjektivní pocit strašlivého děsu, který se objevuje bez viditelného důvodu a navozuje pocit nebezpečí blížící se nepojmenovatelné bezprostřední katastrofy. Racionální myšlení bývá v těchto okamžicích značně omezeno. Z tělesných příznaků, které patří neoddělitelně k úzkosti, jsou nejčastější manifestní klinické symptomy kardiovaskulární
( tedy srdečně – cévní ), tachykardie ( tedy zrychlená srdeční činnost ), palpitace ( tj. bušení srdce ), v některých případech společně s extrasystolií ( tedy laicky řečeno s nezávadnou poruchou srdečního rytmu ) a s prekordiální bolestí ( tedy s bolestí lokalizovanou na hrudníku nad oblastí srdečního hrotu ), která je obyčejně popisovaná jako ostrá nebo bodavá. Třes, viditelný jako tremor předpažených rukou, potivost, stížnosti na „třepetání žaludku“ a celková motorická ( tj. pohybová ) slabost a nejistota jsou běžné. Takto postižený pacient může mít pocit derealizace a ztráty kontaktu s ostatními lidmi a také předměty ve svém okolí. Častý pocit nedostatku vzduchu vyvolává hyperventilaci ( tedy zrychlenou frekvenci dýchání ). Ta může postupně vést až k sekundární respirační alkalóze ( tedy nadměrných vydechováním kysličníku uhličitého způsobenému alkalickému ph krve – tedy k zásaditému ph krve ), a to různého stupně navíc s možnou svalovou ztuhlostí v končetinách a s pocity píchání, mravenčení nebo se ztuhlostí v okolí úst a v prstech rukou i nohou, což všechno jsou manifestní klinické příznaky tzv. hyperventilačního syndromu. Tyto sekundární ( tedy druhotné ) příznaky se přidávají k celkové pacientově úzkosti a posilují jeho přesvědčení, že omdlí nebo zemře. Chronická úzkost bývá označována jako generalizovaná úzkostná porucha. Klinické příznaky jsou podobné příznakům akutního záchvatu, ale jsou daleko méně intenzivní a trvají vždy déle, ve většině případů celé dny i týdny nebo měsíce. Pacient si je vědom svého celkového napětí a obav, tendence snadno se vylekat, pocitů těžkosti a nervozity při jednání s lidmi, vágní obtěžující nejistoty, která se týká jeho budoucnosti. Toto všechno je doprovázeno chronickou únavou, bolestmi hlavy, nespavostí a mnoha dalšími subakutními vegetativními projevy ( jako jsou například hyperventilace, pocení, pocit tíhy na prsou, pocity na omdlení, pocity nevolnosti a podobně ). Přestože syndrom není zcela zneschopňující, postižený pacient s chronickou úzkostí se cítí dlouhodobě nedobře, a to jak ve své každodenní činnosti, tak také ve svých vztazích ke druhým lidem. A navíc v řadě případů jeho kapacita k účelné činnosti je snížena chronickou únavou a velkými obtížemi při snaze soustředit se.
Postižení mírnou úzkostí má u nemocného tendenci probíhat chronicky, jenom s občasnými projevy akutních úzkostných záchvatových stavů s měnící se frekvencí a intenzitou. Přibližně třetina ze všech pacientů postižených úzkostí se dostává do stadia remise ( období bez známek onemocnění po úspěšné léčbě, kdy pacient již netrpí žádnými klinickými příznaky ). Přitom ve většině případů mají muži lepší prognózu než ženy. Úzkostné příznaky se velmi často zmírňují s rostoucím věkem nemocného, zejména ve středním věku.
Při léčení pacienta postiženého úzkostnou neurózou se používají následující terapeutické metody: psychologické postupy a farmakologické postupy. Z psychologických postupů se používá zejména metoda psychoterapie vedoucí k náhledu ( u pečlivě vybraných pacientů podle kritéria inteligence a postojů ), která je zaměřena na odkrytí nevědomého konfliktu. Tato metoda může v některých případech u nemocného přivodit psychologické změny, které znamenají lepší sebepoznání a umožňují větší toleranci k vnitřním pudům. Jiná psychologická metoda tzv. podpůrné psychoterapie může zase snížit prožívání symptomů opakovaným ujištěním pacienta o jejich nezávažnosti a dobrým vztahem mezi sympatizujícím lékařem a nemocným. Relaxační techniky pak dovolují jistou míru volní kontroly nad vegetativními funkcemi ( tj. funkcemi organismu, které probíhají mimovolně ), a to snižuje hyperaktivitu. Meditace je specifická a v řadě případů velmi účinná forma relaxace. U vnímavých pacientů může být s úspěchem použita metoda hypnózy, která potencuje účinek relaxačních technik. K léčení úzkostných stavů je možné použít také farmakologické postupy. Účinná je medikamentózní léčba, která snižuje stresovou odpověď. Je pravidlem, že příznaky generalizované úzkosti dobře reagují na podání léků ze skupiny anxiolytik, zatímco panické ataky jsou léčitelné podáním tricyklických antidepresiv a léků ze skupiny inhibitorů monoaminooxidázy ( I – MAO ). Výjimkami z této odlišující farmakologické reakce jsou léky ze skupiny benzodiazepinů, a sice alprazolam a klonazepam, které jsou účinné při kontrolování panických poruch. Nicméně vysazení těchto dvou léků po delším užívání může být u mnoha nemocných velmi obtížné, je nutná proto opatrnost při jejich volbě. Farmakoterapie ( většinou benzodiazepiny ) by měla probíhat souběžně s psychoterapií ( a ne jako její náhrada ) a při její aplikaci je nutné se vyvarovat vysokých dávek léků a jejich dlouhodobého podávání, protože obojí může v řadě případů vést u pacienta k biologické závislosti.
Emailu
Zaregistrovat se
