Hypofýza ( tj. podvěsek mozkový ) se již dávno nepovažuje za dominantní žlázu. Činnost hypofýzy je řízena hypotalamem ( tj. částí mozku kolem třetí mozkové komory ). Hypotalamus upravuje aktivity předního a zadního laloku hypofýzy dvěma odlišnými způsoby. Neurohormony produkované v hypotalamu se do předního laloku hypofýzy ( tzv. adenohypofýzy ) dostávají přímo prostřednictvím cévního systému a regulují tvorbu a vylučování šesti hlavních peptidových ( peptidy jsou organické látky obsahující několik aminokyselin ) hormonů adenohypofýzy. Hypofyzární hormony naopak upravují činnost periferních žláz s vnitřní sekrecí ( tj. žláz, které vylučují hormony do krve ) – tedy činnost štítné žlázy, nadledvin, pohlavních žláz a dále ovlivňují normální růst a vývoj a také laktaci ( tj. tvorbu a sekreci mléka ). Nejdůležitějším hypofyzárním hormonem je adrenokortikotrofní hormon ( označovaný ACTH ), který stimuluje kůru nadledvin k sekreci hormonu kortizolu ( jedná se o tzv. kortikoidní hormon ) a androgenů ( tedy mužských pohlavních hormonů ). ACTH je ústředním článkem v odpovědi organizmu na stress. Mezi hypotalamem a adenohypofýzou ( tj. předním lalokem hypofýzy ) neexistuje přímé nervové spojení. Naproti tomu zadní lalok hypofýzy ( tzv. neurohypofýza ) obsahuje výběžky ( tzv. axony ) nervových buněk ležících v hypotalamu. Tyto výběžky jsou jakýmsi skladištěm dvou peptidových hormonů produkovaných v hypotalamu, které na periferii regulují vodní bilanci, sekreci mléka a děložní stahy. Ve skutečnosti jsou všechny hormony produkované v hypotalamu a hypofýze vylučovány pulsovitě nebo v dávkách během rychle se střídajících krátkých období aktivity a nečinnosti.
Nejčastější příčinou obtíží pacientů se sníženou nebo zvýšenou sekrecí hypofyzárních hormonů jsou nádory hypofýzy a hypotalamu. Ale příčina obtíží může být i jiná. Zvětšená sella turcica ( tedy tzv. tureckého sedla, což je hluboká jamka v jedné z lebečních kostí - v kosti klínové ) může představovat tzv. syndrom prázdné selly, pokud nenajdeme žádnou endokrinní poruchu ( tedy poruchu produkce hormonů ) nebo poruchu zraku ( tj. vizuální poruchu ). Příležitostně se u takto postižených nemocných vyskytnou malé nádory hypofýzy produkující růstový hormon, hormon prolaktin nebo ACTH ( tj. adrenokortikotrofní hormon ).
Nemocní s hypotalamo – hypofyzárními poruchami mají vždy určitou kombinaci obtíží:
1) obtíže z expanze ( tj. zvětšení ) hmoty hypofýzy – to jsou bolesti hlavy, defekty zorného pole
2) obtíže způsobené hypersekrecí ( tj. nadměrnou produkcí jednoho či několika hypofyzárních hormonů
3) obtíže způsobené hyposekrecí ( tj. sníženým vylučováním ) jednoho či několika hypofyzárních hormonů.
Mohou být postiženy i jiné hypotalamické funkce. Zvětšená hypofýza nádorem může způsobovat neurologické příznaky a příznaky komprese ( tj. stlačení ) optického chiasmatu ( tj. oblasti překřížení zrakových nervů ), které se projevuje obzvláště tzv. bilaterální hemianopií ( tj. výpadky v zorném poli obou očí ). U pacientů se syndromem tzv. prázdné selly jsou funkce hypofýzy nejčastěji normální. Typickým nemocným s tímto syndromem je žena ( tvoří přes 80 procent těchto pacientů ), obézní ( asi 75 procent pacientů ), s hypertenzí – tedy s vysokým krevním tlakem ( kolem 30 procent pacientů ) a může mít benigní ( tj. nezhoubnou ) intrakraniální hypertenzi – tedy vysoký nitrolební tlak ( kolem 10 procent pacientů s tímto syndromem ) a dále rinoreu ( tedy výtok z nosu ). Při výskytu hormonálně aktivních nádorů hypofýzy se mohou projevit příznaky z nadměrné sekrece růstového hormonu, prolaktinu nebo adrenokortikotrofního hormonu.
Podezření na onemocnění hypofýzy můžeme pojmout již na základě klinických příznaků snížené ( tedy hyposekrece ) nebo zvýšené sekrece ( tedy hypersekrece ) hypofyzárních hormonů. Podezření na expanzi ( tj. zvětšení ) postihující hypotalamus nebo hypofýzu bychom měli získat tehdy, pokud rentgenový snímek lebky zobrazí zvětšenou sella turcica ( tedy tzv. turecké sedlo, což je část lebeční klínovité kosti ) nebo pokud se u pacienta projevují neurologické obtíže a příznaky stlačení oblasti překřížení obou optických nervů – tedy především tzv. bilaterální hemianopie ( tj. výpadky v zorném poli obou očí ). Není ale nikterak vzácné, že se nalezne zvětšená sella turcica zcela náhodně při zhotovení rentgenového snímku lebky ze zcela jiného důvodu. Při syndromu tzv. prázdné selly, kdy nenalézáme žádnou hormonální poruchu ani poruchu zraku, by měla být diagnóza potvrzena vždy buď rentgenovou počítačovou tomografií nebo vyšetřením magnetickou rezonancí. Příležitostně u hormonálně aktivních nádorů hypofýzy můžeme nalézt zvýšené hodnoty hladin růstového hormonu, dále hormonu prolaktinu nebo adrenokortikotrofního hormonu.
U syndromu tzv. prázdné selly není nutná žádná léčba. V případě snížené sekrece hypofyzárních hormonů směřuje léčba k náhradě chybějících hormonů z cílových žláz, jejichž činnost je utlumena nedostatkem hypofyzárních hormonů. Léčba nádorů hypofýzy může být operační a radiační ( tedy vysokonapěťovým ozařováním ). Jak chirurgický zákrok, tak i ozařování s vysokou voltáží mohou způsobit ztrátu dalších hormonálních funkcí hypofýzy. Ozařovaní nemocní mohou v průběhu dalších let pomalu ztrácet endokrinní funkce ( tj. normální fungování různých žláz s vnitřní sekrecí ) a mohou se u nich také vyvinout zrakové obtíže způsobené fibrózou ( tj. vazivovou přeměnou ) optického chiasmatu ( tedy překřížení obou zrakových nervů ). Proto musí být po léčebném zákroku hormonální stav pacienta často kontrolován, nejlépe po třech a šesti měsících a pak jedenkrát za rok. Kontrolní vyšetření musí zahrnovat stanovení funkce štítné žlázy a nadledvin, stejně tak jako rentgenové vyšetření lebky se zaměřením na rentgenový obraz klínovité lebeční kosti, a sice především oblasti tzv. tureckého sedla, a dále vyšetření zrakového pole obou očí. U nadměrné sekrece hypofyzárních hormonů je plně indikován léčebný postup, který kombinuje chirurgický zákrok a ozařování a je zaměřen na odstranění nemocné hypofýzy. V současnosti se dává přednost tzv. transsfenoidálnímu operačnímu odstranění nádoru ( tedy odstranění nádoru operačním výkonem vedeným přes klínovitou lebeční kost ). Dále se používá ozařování oblasti nádoru zářením s vysokou voltáží, přičemž na nemocnou hypofýzu dopadne záření v dávce 5000 radů. Léčba ve většině případů nevyvolává tzv. hypopituitarismus – tj. syndrom snížené produkce hypofyzárních hormonů, a také ani obvykle nezpůsobuje poškození hlavových nervů. A poškození tkání hypotalamu je rovněž ojedinělé. Léčba metodou tzv. akcelerovaných protonů ( tj. ozařování těžkými částicemi ) dovoluje vystavit hypofýzu ( tj. podvěsek mozkový ) větším dávkám záření ( odpovídajícím až dávce 10 000 radů ). Tento typ léčby je však obvykle spojen s větším rizikem poškození hlavových nervů a tkáně hypotalamu.