Nemoc z ozáření (také se používá označení akutní radiační syndrom anebo otrava radiací0 je označení pro poškození tkání lidského těla způsobené jeho vystavením nadměrným dávkám ionizujícího záření (tedy radiaci). Mnoho z klinických příznaků otravy radiací nastane, když radiace poškodí dělení buněk v lidském těle. Tento efekt je ale používán i v léčbě zejména nádorových onemocnění. Rakovinové buňky patří mezi nejrychleji se dělící buňky v těle a jsou zničeny dávkou radiace, která normální buňky nepoškodí. Název nemoc z ozáření je běžně používán pro akutní i chronické problémy způsobené určitou dávkou radiace. Škodlivé zdroje ionizujícího záření bývaly původně omezeny zejména na vysokoenergetické rentgenové paprsky, které se běžně používají v lékařství při diagnostikování onemocnění a také při léčení různých chorob, a na prvek radium a jiné přirozeně se vyskytující radioaktivní materiály (například prvek radon). V současnosti je však potřeba mezi možné zdroje škodlivého ionizujícího záření zahrnout také i jaderné reaktory, cyklotrony, lineární urychlovače, synchrotrony se střídavým gradientem, chráněné kobaltové a cesiové zdroje pro onkologickou léčbu zhoubných nádorů ozařováním (například pro aktinoterapii karcinomů) a mnohé další uměle produkované materiály dnes běžně používané v medicíně a průmyslu. Havarijní únik radiace z jaderného reaktoru nastal již několikrát.
Mechanizmus účinku ionizujícího záření na lidský organizmus je dvojí. Při průchodu radiace tělesnou tkání může dojít k úplnému nebo částečnému pohlcení záření buňkami. Množství absorbované (tedy pohlcené) energie je charakterizované veličinou označovanou jako absorbovaná dávka (v praxi je užívaná jednotka gray). Účinek záření může být přímý nebo nepřímý. Tyto dva účinky se viditelně projeví morfologickými (tedy stavebními změnami) a funkčními změnami (tedy změnou funkce) postižených tkání těla. Nejvíce ohrožené jsou tělesné tkáně tvořené rychle se dělícími buňkami (takovými tkáněmi jsou kostní dřeň, pohlavní žlázy nebo výstelka střevní sliznice). Naopak odolnější jsou tělesné tkáně tvořené pomalu nebo vůbec se nedělícími buňkami (jako je srdce nebo nervové buňky).
Jestliže dávka záření, kterou postižený člověk obdrží, překročí tzv. prahové hodnoty pro danou tkáň (tj. překročí určitou hranici) nastanou akutní projevy poškození organizmu. Tyto účinky ionizujícího záření se nazývají deterministické (nestochastické). Patří mezi ně:
Při nižších, tzv. podprahových, dávkách ionizujícího záření nedojde k akutnímu poškozením organizmu. Zvyšuje se ovšem pravděpodobnost výskytu zhoubných nádorů a genetických mutací u postiženého jedince (tj. dědičných změn genotypu – tedy změn dědičně přenášené genetické informace). Tyto účinky nazýváme stochastické.
Příznaky akutní nemoci z ozáření se u postiženého jedince mohou objevit již za několik minut po ozáření. U pacienta se objeví silná tělesná vyčerpanost, okamžitá nevolnost. Poškození buněk v žaludeční a střevní tkáni vyvolává masivní průjmy, střevní krvácení a ztrátu tekutin a iontů. Pacient upadne do stavu zmatenosti, poté následuje bezvědomí, smrt nastává selháním krevního oběhu. Projevy nemoci z ozáření se liší podle konkrétních okolností – tedy především podle velikosti obdržené dávky záření a celkové doby působení radiačního záření. Poškození střev se projeví po zasažení jedince vyššími dávkami záření zpravidla po několika dnech, zhroucení krvetvorby a imunitních obranných mechanizmů nastupuje po určité prodlevě za asi 10 až 20 dní po ozáření.
Zásady ochrany před škodlivými účinky radiačního záření spočívají nejen v předcházení akutním projevům způsobeným nadprahovými dávkami záření, ale i v předcházení působení podprahových dávek, jejichž účinek se postupně v čase sčítá. Ochranu před účinky radiačního záření poskytuje vzdálenost (se vzdáleností klesá přijatá energie záření), stínění (ochranu poskytují například olověné desky nebo materiály obsahující rozptýlené olovo apod.), zkrácení doby působení radiačního záření a případně též zamezení příjmu či následně zvýšení eliminace radionuklidu (tedy radioaktivní látky) z těla pacienta.
Při potřísnění kůže člověka radioaktivním materiálem musí být radioaktivní látka okamžitě odstraněna běžným oplachováním ve vodě, vhodné je využití speciálních roztoků obsahujícími látku EDTA (tj. ethylendiamintetraoctovou kyselinu). V případě spolknutí radioaktivního materiálu musí být rychle u pacienta vyvoláno zvracení a nebo proveden výplach žaludku. Jestliže je pacientem spolknut nebo inhalován ( tj. vdechnut ) radiojód ve velkém množství, je postiženému potřeba podat speciální tzv. Lugolův roztok nebo nasycený roztok jodidu draselného tak, aby se na několik dní nebo týdnů zablokovalo vychytávání radiojódu štítnou žlázou, a rovněž musí být u pacienta podporována diuréza (tedy podpora vylučování většího množství moči). Nezbytné je sledování postižených pacientů za použití ručních nebo složitých celotělových dozimetrů (tj. přístrojů k měření radiace).
Při podezření na ingesci radia (tj. podezření na polknutí či vdechnutí nebo vpravení radia do těla jinou cestou) může být provedena analýza vzduchu vydechovaného postiženým jedincem na eventuální přítomnost radonu. Klinické příznaky nemoci z ozáření při léčebném ozařování břicha pro zhoubné nádory mohou být zmenšeny podáváním léků ze skupiny antiemetik (tedy léků tlumících nevolnost a zvracení).
Léčba pacientů postižených velkou dávkou radioaktivního záření je pouze tzv. paliativní (tj. ulevující od akutních obtíží) a je zaměřena proti rozvoji šokového stavu a proti anoxii (tj. úplnému chybění kyslíku v tělesných tkáních), dále na odstraňování bolesti a úzkosti a rovněž se zpravidla podávají léky se sedativním (tj. uklidňujícím) efektem ke zvládnutí případných křečí. Hlavními pomocníky při léčení pacienta, u kterého obdržená dávka radioaktivního záření vyvolá poruchu krvetvorby a selhání imunitních obranných reakcí je nasazení antibiotik, podání transfúze čerstvé krve a transfúze trombocytů (tj. podání náplavu krevních destiček od dárců krve). Nezbytné je zamezení jakéhokoliv možného přenosu bakteriální infekce, často je nutná přísná izolace ozářením postiženého jedince k prevenci jakékoliv expozice mikrobiálním patogenům (tj. proti mikroorganizmům, které by mohly vyvolat nějakou infekci).