Nemoc motýlích křídel neboli epidermolysis bullosa je vzácné, zpravidla vrozené a nevyléčitelné onemocnění, charakterizované tvorbou puchýřů na kůži a sliznicích. Závažnost tohoto onemocnění se pohybuje od mírného až po smrtelné. Epidermolysis bullosa je nemoc zasahující téměř celý organizmus. Jedná se o komplexní postižení, které může končit smrtí pacienta ve velmi mladém věku. Nemoc motýlích křídel nepostihuje intelekt. Označení epidermolysis bullosa představuje poměrně širokou skupinu onemocnění, které se mohou od sebe velice značně lišit svým vznikem a průběhem. Rozlišujeme formu získanou (míněno získanou během života jedince tzv. epidermolysis bullosa acquisita. Další skupinu pak představují onemocnění, která jsou dědičná, a sice tzv. epidermolysis bullosa simplex, epidermolysis bullosa junctionalis, epidermolysis bullosa dystrophica.
Epidermolysis bullosa acquisita je onemocnění získané v průběhu života. Je to onemocnění spíše dospělých lidí, ale známy jsou i případy u dětí. Z neznámého důvodu se u takto postiženého jedince začínají najednou vytvářet autoprotilátky proti kolagenu typu VII, který je obsažen v kotvících vláknech kožních struktur. Tyto protilátky způsobí poškození těchto struktur, což vede následně ke snížené odolnosti kůže, a sice především vůči mechanickým vlivům. Rozlišujeme několik geneticky odlišných forem dědičné epidermolysis bullosa, a sice tzv. epidermolysis bullosa simplex, epidermolysis bullosa junctionalis, epidermolysis bullosa dystrophica. Tyto dědičné formy jsou způsobeny mutací (mutace je dědičná změna genotypu, tedy kompletní genetické informace organizmu) některých z genů podílejících se na stavbě pokožky a vazby buněk pokožky na základní vrstvu.
implexní formu epidermolysis bullosa vyvolávají mutace genů kódujících keratiny 14 a 5, junkční formu způsobují mutace nejméně 6 genů kódujících laminin 5, dystrofickou formu epidermolysis bullosa způsobují mutace genů kódujících kolagen 7. Přitom mutace genů pro kolagen VII se přenáší na potomky buďto autozomálně dominantně nebo recesivně. (Autosomálně dominantní dědičnost je typ dědičnosti, při kterém se autosomálně dominantní znak - tj. onemocnění - manifestuje v heterozygotním stavu, tzn. u osoby nesoucí jak normální, tak mutovanou alelu. V rodokmenu s autosomálně dominantně děděným znakem má postižený jedinec postiženého jednoho z rodičů, postižení jedinci se vyskytují ve všech generacích. Zastoupení postižených mužů a žen je rovnoměrné. Ze sňatku postiženého s nepostiženým jedincem má každé narozené dítě 50% pravděpodobnost býti postiženo . Autosomálně recesivní dědičnost znamená, že potomek musí zdědit od rodičů dvě zmutované kopie genu, a to po jedné od každého, aby se nemoc projevila).
Epidermolysis bullosa se projevuje hlavně na kůži, na které se i při nejmenší mechanické zátěži vytvářejí puchýře. Lidé s touto nemocí mají jemnou kůži a poranění jim způsobí například i oblékání, několikaminutová chůze nebo polykání vlastních slin. Dědičnost u onemocnění epidermolysis bullosa congenita bývá autozomálně dominantní nebo recesivní, často však jde o náhodně samovolně vzniklé mutace. Přitom formy epidermolysis bullosa s dědičností autozomálně recesivní jsou závažnější než formy s dědičností autozomálně dominantní. Prenatální diagnostika (tedy zjištění onemocnění ještě před narozením dítěte) se v dnešní době provádí v prvním trimestru gravidity (tj. v prvních 3 měsících těhotenství), jde o DNA analýzu z choriových klků.
Při onemocnění epidermolysis bullosa simplex není postižen celkový stav pacienta. Puchýře se začínají tvořit v prvním roce života, obvykle v době, kdy dítě začíná lézt. Vznik puchýřů je vyvoláván poraněním, proto se puchýře nacházejí nejčastěji na rukou, nohou, nad koleny a lokty, ale také i v místech vystavených styku s oděvem. Puchýře jsou čiré, napjaté, a hojí se bez tvorby jizev. Mohou být postiženy i sliznice. Onemocnění trvá celý život, v některých případech může v pubertě docházet ke zlepšení.
Může se vyskytnout i varianta této choroby – tzv. epidermolysis bullosa rukou a nohou, při které se puchýře prvně začnou vytvářet v období dospívání, obvykle jako následek nějakého poranění, například po chůzi v těžkých botách, zvláště pak v letních měsících. Při nejzávažnější dystrofické formě epidermolysis bullosa se tvoří rozsáhlé puchýře, někdy naplnění krví, a to i zcela samovolně (tedy bez předchozího poranění) na kterékoliv části těla. Puchýře mohou být přítomny již při narození. Po stržení puchýře vznikají rozsáhlá poranění kůže, která se hojí jizvou. Poraněná místa kůže jsou velmi citlivá a rány neustále bolí. Hojení puchýři poškozených ploch na prstech končetin může vést ke vzniku srůstů prstů, dále k deformacím až ke znetvoření končetin. Podobným způsobem jsou postiženy i sliznice dutiny ústní a zažívacího traktu, což ztěžuje přijímání potravy.
Častou komplikací, která zhoršuje průběh onemocnění, bývá bakteriální infekce puchýři poškozených míst. Dále může dojít k vypadávání vlasů, také ke ztrátě zubů a nehtů. Polknutí tuhé stravy může způsobit poranění sliznice trávicího traktu, pacienti se proto vyhýbají polykání potravin. Puchýře a následné poškození očních spojivek způsobují výraznou bolest, následně pak dochází k přechodnému zhoršení vidění. Také je u pacientů s onemocněním epidermolysis bullosa častější výskyt spinocelulárního karcinomu. Při postižení pacientů nejtěžší formou tohoto onemocnění – tzv. epidermolysis bullosa letalis, umírají děti s touto chorobou krátce po narození.
Stanovení správné diagnózy postižení pacienta onemocněním epidermolysis bullosa se opírá o typický klinický průběh onemocnění a charakteristický klinický nález a o provedení histogenetického vyšetření. Ovšem rozlišení mezi jednotlivými formami epidermolysis bullosa je v některých případech obtížné a je možné pouze na základě histogenetického, eventuálně elektronmikroskopického vyšetření. Původní klasifikace onemocnění vrozené epidermolysis bullosa byla založena na klinických projevech onemocnění. Dnes je diagnostika postavena na přesném určení roviny štěpení, tj. vrstvy, kde puchýř v kůži vzniká. K rozvolnění kůže u epidermolysis bullosa dochází v oblasti spojení kůže a pokožky ( tzv. dermoepidermální junkce ), která je u tohoto onemocnění patologicky změněna. Odchylka jakékoliv molekulární součásti této vrstvy vede ke snížení přilnavosti kožní vrstvy a k tvorbě puchýřů. Na základě těchto poznatků byly rozlišeny tři hlavní skupiny onemocnění epidermolysis bullosa.
Stanovit klinickou diagnózu vyžaduje značné zkušenosti. Všechny tři typy vrozené epidermolysis bullosa mají projevy jak místní i generalizované a mohou se projevit již v novorozeneckém věku. Všechny tři typy epidermolysis bullosa mohou kromě kůže a adnex (tj. vlasů, nehtů apod.) postihnout i vnitřní orgány. Obtížná je zejména diagnostika v novorozeneckém období, protože klinické příznaky u všech tří typů epidermolysis bullosa se překrývají. Vhodné je sledovat u pacienta vývoj onemocnění, pátrat po příznacích epidermolysis bullosa v širším příbuzenstvu, a teprve potom přistoupit k histologickému vyšetření. Prenatální diagnostika se v dnešní době provádí v prvních třech měsících těhotenství, jedná se o DNA analýzu z choriových klků. Existují pomocné diagnostické znaky, které pomáhají typ epidermolysis bullosa zařadit. Takovým pomocným diagnostickým znakem je věk, ve kterém se puchýře u pacienta poprvé objevily. Vrozená epidermolysis bullosa je dědičné onemocnění, proto je stanovení diagnózy snazší, jestliže se již toto onemocnění v rodině objevilo. U pacientů s epidermolysis bullosa je možné puchýře na kůži vyvolat i uměle, ovšem s technikou je zapotřebí mít zkušenosti. U generalizovaných typů epidermolysis bullosa lze experimentálně vyvolat puchýř kdekoliv, u jiných typů epidermolysis bullosa lze puchýře vyvolat jen v určitých vymezených místech. Ke stanovení diagnózy je zapotřebí odebrat čerstvě vytvořený puchýř, který se zpracuje ve specializované laboratoři. Odebrat vhodný materiál k histologickému vyšetření kůže vyžaduje velké zkušenosti.
Léčení všech forem onemocnění epidermolysis bullosa je v současné době bohužel dosud neuspokojivé a pouze symptomatické (tj. směřuje pouze k úlevě pacienta od obtíží). Kauzální terapie (tj. léčba směřující k odstranění vyvolávající příčiny) je pouze genová, spočívá ve vnášení opravených genů příjemci. Genová terapie je prozatím ve stádiu výzkumu. Při symptomatické léčbě epidermolysis bullosa simplex, charakterizované sezónní tvorbou poúrazových puchýřů, je nutné vyloučit veškerá možná poranění a pomocí místně přikládaných antibiotických prostředků zabránit druhotnému infikování poraněné kůže. U dědičných dystrofických forem epidermolysis bullosa je naděje na přežití pacienta zlepšována pečlivým ošetřováním vzniklých poškození kůže a kontrolou možné bakteriální nebo kvasinkové infekce podáváním antibiotik celkově nebo místně.
U těžkých forem epidermolysis bullosa mohou vysoké dávky hormonálních léků ze skupiny kortikosteroidů (které se nasazují již od časného věku dítěte) zabránit vzniku deformací těla nebo i zachránit život dítěte. Opakovanými plastickými operacemi se dají zachovat některé funkce prstů na rukou. Prospěšné je soustředit pacienty s onemocněním epidermolysis bullosa k léčení do specializovaných center, kde mají s touto vzácnou nemocí zkušenosti.
Emailu
Zaregistrovat se
