Pro tento syndrom se také používá označení patologická simulace nebo také chronické simulované poruchy, a nebo také „tuláci po nemocnicích“ . Syndrom je charakteristický opakovaným předstíráním a „vyráběním“ nemocí, obvykle akutních a dramatických, a to lidmi, kteří cestují od nemocnice k nemocnici a vyžadují léčení. Jedinci postiženými tímto syndromem může být téměř nerozpoznatelně napodobeno mnoho skutečných onemocnění. Například pacient předvádí perfektně klinický obraz infarktu myokardu nebo akutní břišní příhody, nebo také horečku neznámého původu. Toto vše bývá ve většině případů předstíráno s neuvěřitelnou dovedností. V bizarní podobě Münchhausenova syndromu může být jako objekt, jako „náhradní pacient“, zneužito vlastní dítě ( tato skutečnost se potom označuje jako Münchhausenův syndrom v zastoupení ).
Přestože se pacienti postižení Münchhausenovým syndromem v naprosté většině případů především a někdy donekonečna obracejí na všeobecná lékařská nebo chirurgická pracoviště, je jejich problematika nicméně primárně psychiatrická. Münchhausenův syndrom představuje hlubší psychiatrickou poruchu, než je pouhé simulování klinických příznaků různých chorob. Tato porucha je spojena s významnými emočními problémy. Osobnost pacienta s tímto syndromem může vykazovat výrazné tzv. histrionské rysy ( jedná se o hysterické rysy – tedy taková osobnost je nápadně egocentrická, je pro ni významné získat zájem a obdiv okolí, proto se chová teatrálně způsobem vyvolávajícím pozornost, histrionská osobnost je schopna postupovat jakýmkoliv způsobem, aby se dostala do příznivého světla nebo posílila své sebeocenění, zpravidla reaguje zvýrazněně dětskou emoční reakcí na jakékoliv zranění její marnivosti, přitom jí ale zcela chybí náhled na vlastní jednání, protože je velmi snadno schopna potlačit nebo zapomenout nepříjemné zkušenosti ). Pacienti trpící Münchhausenovým syndromem bývají většinou inteligentní a duchapřítomní.
Umějí v řadě případů nejen dobře napodobit klinické příznaky choroby, ale jsou také zkušení, pokud jde o medicínské vyšetřovací a léčebné postupy. Jejich podvody a simulace jsou sice vědomé, ale motivy pro předstírání nemoci a potřeba zájmu o jejich osobu jsou z větší části nevědomé. Je jim velmi často společná zkušenost emočního nebo fyzického zneužití v časném dětství.
Pacienti postižení Münchhausenovým syndromem mívají v naprosté většině případů problémy s vlastní identitou, se zvládáním intenzivních pocitů a emocí, s kontrolou impulsů, mívají zhoršený smysl pro realitu, někdy se u nich projevují krátké psychotické epizody ( tj. objevují se příznaky psychiatrické poruchy ) a mají nestabilní mezilidské vztahy. Jejich normální potřeba péče je blokována skutečností, že principiálně nedůvěřují nositelům jakékoliv autority a snaží se je manipulovat, provokovat a testovat. Často u pacientů postižených Münchhausenovým syndromem jsou patrné pocity viny a nevědomá potřeba potrestání až zavržení. Pacienti vyhledávají lékařskou pomoc a dokážou přitom téměř nerozpoznatelně napodobit mnoho různých skutečných onemocnění. Břicho takovéhoto pacienta může být poseto jizvami po opakovaných operacích, může se dokonce jevit lékaři až nezbytné amputovat třeba prst. Horečky u těchto nemocných pocházejí často z vlastnoručně vyrobeného a uměle udržovaného abscesu ( tj. opouzdřeného ložiska s hnisem ), z něhož vypěstovaná bakterie Escherichia colli jasně ukazuje na zdroj, odkud pochází infekce organizmu.
Pokud je pacient postižen formou onemocnění tzv. Münchhausenovým syndromem v zastoupení, může být zneužito jako „náhradní pacient“ vlastní dítě. Takový pacient potom uvádí zcela nesprávnou anamnézu ( tj. vědomě chybné údaje z předchorobí ), může dítě poškozovat podáváním nějakých léků, nebo přimíchávat krev nebo hnis do k vyšetření u lékaře přinášených vzorků moči dítěte apod. Toto vše dělá proto, aby simuloval nemoc.
Stanovení správné diagnózy postižení pacienta onemocněním Münchhausenovým syndromem nemusí být nijak snadné, protože tito pacienti jsou schopní téměř nerozeznatelně napodobit mnoho skutečných osobností. Nejdůležitější pro určení správné diagnózy je nenechat se pomýlit pacientem předváděnými klinickými příznaky různých chorob a na možnost postižení nemocného Münchhausenovým syndromem vůbec pomyslet. Vodítkem poté musí být charakteristické cestování pacienta od jednoho lékaře ke druhému nebo od jedné nemocnice ke druhé a dále také podrobný rozbor osobnosti pacienta, případně odborné psychiatrické vyšetření příslušného jedince. Záměrně arteficiálně ( tedy uměle svévolně ) pacientem vyvolané nemoci nejrůznějších typů mají určitou podobnost s Münchhausenovým syndromem.
Pacienti si mohou vědomě vyvolávat různé příznaky chorob, například sebezraňováním kůže, úmyslnou expozicí alergenům, o nichž vědí, že jsou k nim citliví. Tito lidé potom vyhledávají lékařskou péči, kterou však posléze bojkotují opakovaným sebepoškozováním. Takto postižení jedinci se však zcela zásadně liší od pacientů trpících Münchhausenovým syndromem. V naprosté většině případů simulují jenom jednu jedinou chorobu a dělají to zpravidla v období, ve kterém se dostávají do velkého psychosociálního stresu. Tito nemocní také nemají žádné tendence putovat od nemocnice k nemocnici, nebo od jednoho lékaře ke druhému. Nejzajímavější na nich je, že mohou být úspěšně zcela vyléčeni.
U pacientů postižených onemocněním Münchhausenovým syndromem doprovázených výraznou psychopatologickou klinickou symptomatologií, která zpravidla nabývá až psychotického rozsahu ( tedy charakteru psychiatrického onemocnění ), se léčení orientuje na základní poruchu osobnosti postiženého jedince. Tato léčba je však úspěšná jenom zřídka ve výjimečných případech. Akceptování pacientových manipulací vede zpočátku k poklesu napětí, potom však následuje eskalace pacientových provokací a málokterý lékař je ochoten vstupovat do tak náročných situací. Odmítnutí požadované léčby nebo konfrontace se skutečnou realitou vyvolává u pacienta zlostné reakce a většinou ho vede k odchodu od jednoho lékaře a k vyhledávání dalšího odborníka. Psychiatrická léčba je nemocným většinou odmítána nebo obcházena, v některých případech může být pacientem přijata konzultační pomoc při řešení krizí. Nicméně zásady adekvátní lékařské péče o pacienta trpícího Münchhausenovým syndromem spočívají ve včasném rozpoznání uvedené poruchy, což pomůže vyhnout se riskantním postupům i přílišné medikaci. Pacienti s arteficiálně vyvolávanými chorobami by měli být vždy co nejdříve konfrontováni se skutečným stavem věcí, a to způsobem, který se vyhne tématu viny nebo vyčítání.
Je potřeba těmto jedincům zachovat postavení nemocného s tím, že lékař takovémuto pacientovi navrhne, že spolu mohou řešit základní problémy, které jsou podkladem současného jednání. V naprosté většině případů tento postup vyžaduje spolupráci dalšího člena rodiny. Lépe je ovšem diskutovat celý problém před příbuznými pacienta jako nemoc, nikoliv jako jeho podvody. To znamená, že příbuzní nejsou zpravidla seznámeni s podrobnými mechanizmy základního onemocnění.
Emailu
Zaregistrovat se
