Jedná se o onemocnění neznámé etiologie, která se projevuje výskytem typických změn především žaludeční sliznice, a sice obrovskými, silnými žaludečními řasami. Žlázky normálně přítomné v žaludeční sliznici jsou veliké, cysticky dilatované ( jsou tedy rozšířené ), přitom známky zánětu ve sliznici žaludku bývají slabé, ovšem v některých případech zánětlivé změny přesahují do submukózy ( tedy do podslizniční vrstvy stěny žaludku ). Na žaludku jsou známky zánětu ve většině případů omezeny pouze na oblast těla a fundu žaludku ( jako fundus se označuje tzv. žaludeční klenba, tedy část žaludku uložená pod bránicí ), to znamená, že oblast antra žaludku ( tedy část žaludku před pylorem – tj. před výtokovou konečnou částí žaludku ) je zpravidla ušetřená zánětlivých změn.
Příčina vzniku postižení pacienta Ménétrierovou chorobou je doposud neznámá. Ve většině případů se toto onemocnění vyskytuje u dospělých lidí ve věkovém rozmezí od 30 do 60 let.
Postižení pacienta Ménétrierovou chorobou může v některých případech probíhat bez větších klinických obtíží. Klinická manifestace symptomů se liší podle stupně a rozsahu probíhajících zánětlivých změn žaludku. V charakteristickém případě bývá snížena sekrece kyseliny a pepsinu v žaludeční sliznici. Obsah bílkovin v krevním séru nemocného může být často snížen natolik, že vzniká hypoalbuminemický edém ( tedy otok vyvolaný výrazně sníženou koncentrací albuminu v krevním séru pacienta ). Tento edém společně s anorexií ( tedy s nechutenstvím ) a bolestí v epigastriu ( tedy s bolestí ve střední horní části břicha ) může představovat vedoucí klinický příznak onemocnění pacienta Ménétrierovou chorobou.
Tato choroba mívá zpravidla chronický průběh, ale v některých případech se může i zcela spontánně vyhojit. Postižení žaludeční sliznice při tomto onemocnění ovšem může progredovat až do vývinu metaplazií ( jako metaplazie se označují patologické změny tkání, při kterých dochází k přeměnám jednoho plně diferencovaného buněčného typu v typ jiný rovněž diferencovaný ) a do naprosté ztráty parietálních buněk žaludeční sliznice ( tzv. parietální buňky jsou normálně přítomny ve žlázkách v žaludeční sliznici a produkují kyselinu chlorovodíkovou ). Nejzávažnější komplikací změn žaludeční sliznice při postižení pacienta Ménétrierovou chorobou je ovšem vyvinutí adenokarcinomu ( tedy zhoubného nádorového onemocnění ), a to sice až v 10 procentech případů.
Stanovení správné diagnózy postižení pacienta Ménétrierovou chorobou napomůže buďto rentgenové vyšetření žaludku s pomocí podání rentgen kontrastní látky nebo endoskopické vyšetření žaludku ( tedy užití vyšetřovací metody využívající speciální ohebný optický přístroj - endoskop, který je zaváděn do tělesných dutin a kterým je možno je přímo zrakem vyšetřovat, případně přenášet jejich obraz na externí zobrazovací jednotku – monitor, případně na záznamové zařízení ). Těmito vyšetřovacími metodami zpravidla prokážeme mohutné slizniční řasy v žaludku, které téměř nikdy nepřesahují výtokovou část žaludku ( tedy pylorus ), na rozdíl od podobného postižení žaludeční sliznice při onemocnění lymfomem, kde mohou být mohutné slizniční řasy prokazatelné v celém rozsahu žaludku. Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit u pacienta od postižení Ménétrierovou chorobou onemocnění lymfomem, kdy se objevují mnohočetné žaludeční vředy, dále onemocnění tzv. pseudolymfomem s rozsáhlým infiltrátem lymfocytů ( tedy určitým typem bílých krvinek ), nebo karcinomem ( tj. maligním nádorem pocházejícím z epitelové tkáně, konkrétně typem tzv. linitis plastica ), dále hypertrofickou gastropatií provázenou nadměrnou sekrecí kyseliny chlorovodíkové ( se Zollingerovým – Ellisonovým syndromem anebo bez hypergastrinemie ), a nakonec i postižení pacienta syndromem Cronkhiteův a Canadové, postihující také střevo, které je charakterizováno vznikem slizničních polypů a také ztrátami bílkovin, a je provázené atelektázami ( tj. okrsky nevzdušnosti plicní tkáně ) a průjmem.
Biopsie ( tedy odběry vzorků tkání odeslané na histologické vyšetření ) – vzorky tkáně musí být odebrány z plné tloušťky postižené sliznice nebo z hloubky tkáně pomocí odběrové kličky – pak společně s výše uvedenými klinickými obtížemi pacienta pomohou určit správnou diagnózu postižení pacienta Ménétrierovou chorobou.
Onemocnění Ménétrierovou chorobou může v některých případech u pacienta i zcela spontánně vymizet. Je však bohužel třeba poznamenat, že žádná konzervativní léčba pacienta trpícího Ménétrierovou chorobou spočívající v podávání léků nijak nepomůže.
Někdy je však pro rozvoj těžké hypoalbuminémie ( tj. pro výrazně klesající hladinu albuminu v krvi pacienta ) nutné u nemocného provést operační zákrok, a sice resekci žaludku. Stejně tak prevence vzniku slizničních změn ve smyslu metaplázií, ztráty parietálních buněk či dokonce vzniku karcinomu je možná u nemocných postižených touto chorobou pouze chirurgickým řešením – tedy resekcí postižené části žaludku.