Lymeská borrelióza je klíšťaty přenášené zánětlivé infekční onemocnění vyvolané bakterií ze skupiny spirochet, zvanou Borrelia burgdorferi. Původně se onemocnění označovalo jako „lymeská artritida“ (tj. zánět kloubů) a jako infekční onemocnění byla poznána v roce 1975 po epidemiologickém vyšetření několika sdružených případů kloubního zánětu u pacientů v městě Lyme ve státě Connecticut v USA. Společným znakem těchto případů bylo hmyzí kousnutí. Poté byl z klíštěte Ixodes izolován původce nákazy. Studie ukázaly, že se v USA onemocnění vyskytovalo endemicky (tj. v určitých oblastech trvale) již v roce1962. Příznaky onemocnění byly známy v Evropě již v prvním desetiletí 20. století. Lymeská borrelióza se vyskytuje také v Skandinávii, v bývalém Sovětském svazu, v Číně, Japonsku a Austrálii.
Onemocnění začíná kožními příznaky ( tzv. erythema chronicum migrans, tj. vleklé stěhující se zarudnutí kůže), po týdnech až měsících nemoci mohou následovat neurologické, srdeční a kloubní příznaky.
Přirozeným hostitelem Borrelia burgdorferi jsou volně žijící a domácí zvířata, myši a jiní hlodavci, vysoká zvěř, ovce, krávy, koně a psi. U nich se nákaza nemusí projevit, u psů, dobytka a koní však příznaky nemoci byly pozorovány.
Borrelia burgdorferi se přenáší na člověka klíšťaty Ixodes nakaženými při sání na infikovaných zvířatech. Vývoj těchto klíšťat prochází stadiem larvy, nymfy a dospělého hmyzu. Infekci mohou přenášet všechna stadia, nejčastěji nymfy. V endemické oblasti mohou být borelie přítomny u 2-50% klíšťat. Bakterie se množí ve střevě klíštěte a přenáší se zpětným tokem střevního obsahu ze střeva klíštěte při sání na hostiteli.
K onemocnění dochází obvykle v létě a časném podzimu, vyskytuje se v kterémkoli věku bez rozdílu pohlaví, ačkoli většina pacientů jsou děti a mladí dospělí žijící v hojně zalesněných oblastech. Tato choroba je v USA už po několik let hlášena jako nejčastější onemocnění přenášené klíšťaty. Zvláštní rizikovou skupinou jsou zemědělci, lesníci a lesní dělníci.
Lymeská borelióza je postupně se šířící onemocnění, probíhající ve třech stadiích. Příznaky onemocnění v USA a Evropě se liší. Lze to vysvětlit rozdíly mezi kmeny Borrelia burgdorferi a genetickými faktory obou populací.
První stadium lymeské borreliózy je charakterizováno šířícím se kruhovým zarudnutím kůže, tzv. „erythema chronicum migrans“ v místě kousnutí klíštětem, které se vyvíjí za 3-22 dní po nákaze (to je tzv. inkubační doba). Bakterie se šíří do rozmanitých orgánů. V USA je běžný další výsev sekundární kožní vyrážky. Objevuje se únava, nevolnost, bolest hlavy, třesavka a ztuhnutí šíje. Primární i sekundární kožní projevy zmizí za 3-4 týdny. Po týdnech až měsících se u části nemocných rozvinou srdeční nebo neurologické potíže a kloubní příznaky, které patří již do druhého stadia. Záněty kloubů jsou častější v USA než v Evropě, v Evropě jsou zase častější neurologické obtíže (záněty mozkových blan, postižení hlavových nervů). V rámci srdečních příznaků se rozvíjí např. poruchy srdečního rytmu při poruchách převodu vzruchů mezi srdečními síněmi a komorami, méně často vzniká zánět osrdečníku a srdečního svalu s následnou nedostatečnou srdeční funkcí. Pacienti ve třetím stadiu , opět o několik týdnů až měsíců později, mají postižení kůže, nervů a kloubů.
Vrozená (tj. během těhotenství vzniklá) nákaza borelií může mít pro novorozence smrtelné následky.
Kultivačním vyšetřením vhodného vzorku odebrané tkáně se stanoví definitivní diagnóza. Je k tomu zapotřebí užít specializovanou metodiku, která není běžně dostupná. Také průkaz borrelií mikroskopickým vyšetřením je obtížný. Proto se k potvrzení lymeské borreliózy rutinně používají serologická vyšetření (průkaz protilátek): Během 3-6 týdnů se objeví první protilátky, tzv. IgM . Později se tvoří tzv. IgG protilátky, nejvyšších hladin v krevním séru protilátky dosahují za měsíce až roky po nákaze. U pacientů, kteří mají subjektivní obtíže, je zvýšena sedimentace krve.
Serologickým vyšetřením se nákaza prokazuje u osob zdánlivě zdravých, bez zjevných příznaků onemocnění. Ačkoli uvedený jev není zcela vysvětlen, je možné, že se u těchto osob později vyvinou pozdní komplikace lymeské borreliózy.
V léčbě lymeské choroby se s úspěchem užívá penicilin, erytromycin a tetracykliny. Podle zkušeností se zdá, že po léčbě tetracyklinem je méně komplikací než po léčbě penicilinem.
Asi v 15% vzniká u pacientů po antibiotické léčbě nežádoucí celková reakce, zvaná „Jarischova-Herxheimerova reakce“. Je pro ni typický rychlý nástup horečky, zimnice, bolestí ve svalech, bušení srdce, zrychlené dýchání , roztažení krevních cév s následným poklesem krevního tlaku. Tato odpověď je způsobena uvolněním látky z těla původce.
I po antibiotické léčbě trpí někteří nemocní nepříliš významnými komplikacemi, které jsou podmíněny buď imunologicky, nebo mají příčinu v přetrvávání borrelií v organismu. Další komplikací léčby antibiotiky je snížení nebo vymizení imunitní odpovědi proti borreliím, což má nepříznivý vliv na serologické potvrzení infekce.
Prevence spočívá ve vystříhání se návštěvy endemických oblastí a v informování veřejnosti o těchto rizikách. Vyhubení přenašečů nemoci není možné.
Emailu
Zaregistrovat se
