Leptospiróza patří do skupiny infekčních onemocnění zvaných antropozoonózy (antropozoonózy jsou infekční onemocnění přenášená ze zvířat na člověka), která vyvolávají mikroorganizmy z rodu Leptospira (leptospiróza zahrnuje různá onemocnění, která vyvolávají všechny mikroorganizmy z rodu Leptospira bez ohledu na sérotyp; jeden sérotyp může být příčinou různých syndromů nebo naopak několik sérotypů může vést k jednomu stejnému syndromu). Také se pro leptospirózu používá název Weilova nemoc nebo syndrom, nebo také infekční spirochetová žloutenka nebo také psí horečka.
Leptospiróza je infekční onemocnění, které se vyskytuje u mnoha domácích i divokých zvířat a které může mít podobu onemocnění s různým průběhem, od průběhu zcela bez jakýchkoliv klinických příznaků až po těžký průběh onemocnění končící smrtí. Zdrojem nákazy jsou zvířata, která vylučují leptospiry svou močí, a to po dobu i měsíců. K infikování lidí může dojít buď přímým kontaktem s infikovanou zvířecí močí nebo tkáněmi, nebo také nepřímo při kontaktu s vodou nebo s půdou kontaminovanou leptospirami. Obvyklými branami vstupu infekce leptospirózou u lidí jsou kožní oděrky nebo eventuálně znečištěné slizniční membrány (jako jsou oční spojivky, nosní nebo ústní sliznice).
K zanesení a vzplanutí infekce může dojít v kterémkoliv věku, více než v 75 procentech jsou postiženými muži. Leptospiróza může být i nemocí z povolání (jako například u farmářů nebo dělníků pracujících v kanalizacích nebo na jatkách), ale většina nemocných získá infekci nahodile při odpočinku (například při plavání v kontaminované vodě). Infikovaní psi a krysy jsou dalším možným zdrojem nákazy leptospirózou.
Inkubační doba (tj. časový interval od vzniku nákazy do propuknutí nemoci) se pohybuje u leptospirózy od 2 do 20 dnů (obvykle 7 až 13 dnů). Pro onemocnění leptospirózou je charakteristický dvoufázový průběh. Tzv. leptospiremická fáze má rychlý začátek s bolestmi hlavy, silnými myalgiemi (tj. bolestmi svalů), třesavkou a horečkou. Charakteristické jsou spojivkové sufúze (tj. plošné krvácení do očních spojivek), které se objeví obvykle třetí nebo čtvrtý den. Většinou chybí zvětšení jater (tzv. hepatomegalie) a sleziny (tzv. splenomegalie). Tato fáze trvá 4 až 9 dnů, opakovaně se vyskytuje třesavka a horečka často přesahuje 39 stupňů Celsia. Poté klinické příznaky ustupují.
Následně 6. až 12. den onemocnění dochází k druhé tzv. imunní fázi, které odpovídá přítomnost protilátek v séru pacienta. Opět se dostaví příznaky první fáze onemocnění, navíc mohou být přítomny známky meningeálního dráždění (tj. známky dráždění mozkových obalů). Vyšetření mozkomíšního moku po 7. dnu onemocnění prokáže pleocytózu (tj. nález zvýšeného počtu buněčných elementů v mozkomíšním moku) nejméně u poloviny nemocných. V některých případech může dojít k iridocyklitidě (tj. k zánětu oční duhovky), k neuritidě (tj. k zánětu) očního nervu a k periferní neuropatii (tj. k poruše funkce periferních nervů). Jestliže dojde k nákaze leptospirózou v průběhu těhotenství, může být toto onemocnění příčinou potratu, a to dokonce i době rekonvalescence po prodělání nemoci. Tzv. Weilův syndrom je těžká forma leptospirózy se žloutenkou a obvykle s azotémií (tak se označuje zvýšené množství nebílkovinného dusíku v krvi zejména dusíku močoviny, která je odpadní látkou metabolismu bílkovin a vylučuje se močí), s hemoragií (tj. s krvácením), anémií (tj. chudokrevností), s poruchou vědomí a nepřetržitou horečkou.
Začátek se podobá méně těžkým formám, známky poruchy funkce jater a ledvin se objeví 3. až 6. den. Při postižení ledvin dochází k proteinurii (tj. ke ztrátě bílkoviny močí), pyurii (tj. k přítomnosti hnisu v moči), hematurii (tj. přítomnosti krve v moči) a azotémii (vysvětlení viz výše). Postižení krevních vlásečnic vede k tvorbě krvácení. Může se objevit trombocytopenie (tj. snížený počet krevních destiček). Postižení jater je minimální, posléze dochází ke kompletnímu uzdravení pacienta. Tzv. aseptickou meningitidu (tj. nebakteriální zánět mozkových blan) mohou vyvolat leptospiry různých sérotypů. V mozkomíšním moku se počet buněk pohybuje mezi 10 až 1000 v jednom mikrolitru s převahou mononukleárů.
Glykorachie (tj. koncentrace cukru v mozkomíšním moku) je normální, množství bílkoviny v mozkomíšním moku je méně než 100 miligramů v jednom decilitru. U většiny pacientů trpících leptospirovou aseptickou meningitidou není přítomno postižení jater a ledvin. Smrtnost na onemocnění leptospirózou je u pacientů bez přítomnosti žloutenky prakticky nulová, při výskytu žloutenky činí smrtnost 5 až 10 procent, vyšší je u pacientů nad 60 let.
Diagnóza postižení pacienta leptospirózou je potvrzena nálezem mikroorganizmu nebo nálezem pozitivních sérologických testů. Krev na mikrobiologickou kultivaci musí být odebrána od pacienta na začátku onemocnění a vyšetření krevního séra pacienta ( tj. sérologická vyšetření ) musí být provedena v akutním stádiu nemoci. Leptospiry mohou být v první fázi onemocnění izolovány z krve, moči nebo mozkomíšního moku. Po prvním týdnu mohou být leptospiry nalezeny v moči pacienta. Radiometrickou metodou je možno prokázat leptospiry v lidské krvi již po 2 až 5 dnech inkubace.
Vzorky krevního séra ve stádiu rekonvalescence musejí být odebrány na sérologické vyšetření v průběhu třetího nebo čtvrtého týdne. Počet bílých krvinek je u většiny pacientů trpících leptospirózou normální nebo lehce zvýšen, ale u těžkých forem se žloutenkou může dosáhnout jejich zvýšení až 50 000. Počet bílých krvinek nižší než 15 000 signalizuje postižení jater, přítomnost více než 70 procent neutrofilů (tj. určitého typu bílých krvinek) napomáhá odlišení leptospirózy od virových onemocnění. U pacientů se žloutenkou může rozklad krve uvnitř krevních cév (tzv. intravaskulární hemolýza) vyvolat významnou anémii (tj. snížený počet červených krvinek). Koncentrace bilirubinu v krevním séru je obvykle nižší než 20 miligramů na jeden decilitr, při těžkých infekcích může být až 40 miligramů na jeden decilitr. Zbytkový dusík urey (tj. močoviny) je obvykle nižší než 100 miligramů na jeden decilitr. Tyto nálezy potvrzují poškození jater. V diferenciální diagnóze musí být vyloučena meningitida (tj. zánět mozkových blan), chřipka, zánět jater, akutní zánět žlučníku a onemocnění ledvin. U enteroviróz (tj. u střevních virových onemocnění), které jsou běžnou příčinou aseptického zánětu mozkových blan, obvykle není dvoufázový průběh onemocnění. Pokud zjistíme onemocnění s tímto průběhem vede to k podezření na leptospirózu nebo cytomegalovirovou infekci. Onemocnění leptospirózou musí být zvažováno vždy u pacienta při každé horečce neznámého původu, která se vyskytne v oblasti ze zvýšeným výskytem leptospir.
Léčení pacienta trpícího leptospirózou spočívá v podávání antibiotik. Antibiotická léčba je účinná dokonce i v případech, jestliže se podá v průběhu onemocnění relativně pozdě. Při těžkých formách je doporučováno podávání antibiotika penicilinu G v dávce 6 až 12 miliónů jednotek na jeden den nitrožilně nebo ampicilinu v dávce 500 až 1000 miligramů po 6 hodinách nitrožilně. V méně těžkých případech se podává antibiotikum doxycyklin v dávce 100 miligramů 2krát denně, dále ampicilin v dávce 500 až 750 miligramů po 6 hodinách nebo amoxicilin v dávce 500 miligramů po 6 hodinách v tabletách ústy po dobu 5 až 7 dní. Při těžkých případech je důležitá podpůrná péče s podáváním tekutin a elektrolytů. Izolace pacienta není nutná, ale je potřeba opatrnost při manipulaci s močí pacienta. Osvědčilo se i preventivní podávání ohroženým jedincům antibiotika doxycyklinu v dávce 200 miligramů jednou týdně po celou dobu možné vystavení infekce leptospirami.