Klaustrofobie patří mezi skupinu nenormálních lidských reakcí, které se souhrnně označují jako fobické neurózy ( nebo také fobické poruchy či fobické reakce ). Jedná se o speciální případ ze skupiny neurotických poruch, které jsou charakterizovány přítomností iracionálního ( tj. vymykajícího se rozumu, tedy rozumem nepochopitelného ) vystupňovaného strachu před objekty, situacemi nebo tělesnými funkcemi, jež samy o sobě nejsou nebezpečné natolik, aby byly zdrojem úzkosti. Přitom úzkost, ať akutní nebo chronická, je hlavním příznakem. Ale na rozdíl od volné a těkající úzkosti ( která bývá běžně přítomná při postižení tzv. úzkostnou neurózou ) je u fobických neuróz úzkost vázána a spojována s vystavením určité specifické situaci v prostředí pacienta. Klaustrofobie označuje stav, kdy se u pacienta vyvine specifický neurotický strach z pobytu v uzavřeném prostoru.
Fobické poruchy se vyskytují u méně než 1 procenta populace a tvoří 5 procent všech neuróz u nemocných mladších než 18 let.. Častěji se objevují u žen. V mnoha ohledech je příčina vzniku podobná jako u postižení tzv. generalizovanou úzkostí, tzn. že se fobie vyskytuje ve spojitosti se zvýšeným výskytem úzkostných poruch v rodinné anamnéze pacientů. Úzkost sama je přitom častou strachovou reakcí na ohrožující stav, kdy se vynořují potlačené nevědomé pudy. Jedná se o reakci, která se projevuje nadměrnou aktivací nervového vegetativního systému ( autonomní nervová soustava nebo také vegetativní soustava je součástí periferního nervového systému, jehož úlohou je udržovat optimální vnitřní podmínky organismu tj. tzv. homeostázu ). Nicméně některé obranné reakce ( jako jsou projekce nebo přesunutí ) zaměřují úzkost na specifické zevní objekty nebo situace, které potom druhotně zastoupí základní neuvědomělý zdroj úzkosti. Přesunutí úzkosti a její spojení se zevním objektem = symbolem umožňuje jedinci další obranný manévr, a sice vyhýbání se tomuto konkrétnímu objektu, a tím kontrolu nabuzování bolestivé úzkosti. Výběr fobického symbolu je určován v naprosté většině případů náhodně, podle toho, jakému objektu byl jedinec vystaven v době, kdy se narůstající napětí z vnitřního impulzu poprvé objevilo. Jinými slovy, fobický objekt se stává podmíněným podnětem a fobická neuróza ve skutečnosti naučenou odpovědí.
Pouhé myšlenky na fobický objekt jsou u postiženého jedince dostatečným podnětem k vyvolání pocitu úzkosti, a čím více se pacient blíží reálnému fobickému podnětu, tím více se zvyšuje úzkost, a to až do intenzity paniky. Výsledkem toho je, že se nemocný snaží chránit expozici tohoto konkrétního objektu tím, že se mu vyhýbá. Takové chování ale u postiženého jedince v řadě případů vede až ke zneschopňujícímu zúžení každodenního programu a kapacity pro normální činnost. U některých fobických pacientů se vyvine tzv. kontrafobické jednání ( to znamená u takového jedince aktivní vyhledávání a vystavování se fobickým, většinou nebezpečným situacím: například jedinec se strachem z výšek se věnuje alpinismu ). Jestliže jednou klaustrofobie vznikne ( přitom jednoduché fobie se objevují jako přechodné fenomény během časného dětství – jako například strach ze tmy, ze zvířat, ovšem strach z uzavřených prostor se může vyvinout také v dospělosti ), následují u postiženého jedince anticipační obavy, že se budou podobné situace v budoucnu opakovat. To potom vede k tomu, že se pacient začne vyhýbat místu první ataky a omezuje se na domov a jeho bezprostřední okolí s cílem předejít znovuobjevení nesnesitelných pocitů. Jestliže příslušná situace nebo objekt jsou jenom zřídka se vyskytující a je snadné se jim vyhnout, neobjeví se ani závažnější neschopnost. Nicméně fobie mohou nemocnému vstupovat do života velmi zásadním způsobem. Fobické poruchy v naprosté většině případů začínají včasné dospělosti a mají chronický průběh s opětovnými vzplanutími a remisemi ( tedy obdobími bez příznaků ). Ovšem spontánní remise jsou velmi vzácné zejména u nemocných, u nichž příznaky trvají déle než rok Kromě klaustrofobie ( tj. strachu z pobytu v uzavřených prostorách ) existují další fobie, jako jsou agorafobie ( tj. strach z otevřených veřejných prostranství nebo z davu ), která je nejen těžce zneschopňující, ale má také nejmenší naději na spontánní ústup příznaků, dále akrofobie – tedy strach z výšek, fobie z objektu ( tzv. prosté fobie ), tedy iracionální strachy z nejrůznějších objektů a situací, funkční fobie ( jinak také sociální fobie ), u nichž je úzkost navozována přítomností jiných osob a iracionálním strachem z nepřístojnosti nebo ponížení nemocného na veřejnosti, a konečně nejčastějším projevem, který způsobuje, že postižený se vyhýbá sociálním situacím, je erytrofobie či ereutofobie ( tedy strach ze zčervenání ) nebo strach jíst na veřejnosti.
Rozpoznáni postižení jedince klaustrofobií spočívá v odhalení vyvinutého specifického lokalizovaného neurotického strachu z pobytu v uzavřených prostorách. Náhlý vznik těžkých fobií může ovšem u pacienta ohlašovat začátek psychiatrického onemocnění ( konkrétně schizofrenie ), nebo ojediněle se může vyskytovat u nemocných s chronickou schizofrenií. Další průběh choroby a přítomnost poruch myšlení a dalších psychotických projevů ( jako jsou halucinace nebo bludy ) naznačuje přítomnost psychózy ( tedy psychiatrického onemocnění ). Fobičtí pacienti také bývají v některých případech depresivní. Je to ale u nich ve většině případů reakce na selhání opakovaných pokusů překonat vyhýbavé chování. Avšak tato deprese je vždy druhotná a pravidelně mizí ihned po vyléčení neurózy.
Léčení pacienta postiženého klaustrofobií zahrnuje prostředky psychoterapie a psychofarmakoterapie. Z psychoterapeutických metod může být účinné léčení získáním náhledu. Nicméně navzdory významným změnám v pacientových psychologických funkcích a struktuře mohou fobické příznaky dále přetrvávat a jejich léčení pak ve většině případů vyžaduje použití aktivnějších technik zaměřených specificky na jejich odstranění, tedy tzv. behaviorální léčbu. Tyto techniky jsou zaměřeny na zrušení podmíněných reakcí ( metoda tzv. desenzitizace ) na fobické podněty tím, že pacient je konfrontován s podnětem při současném použití relaxačních technik ( včetně použití metody hypnózy ).Tento způsob léčby je zaměřen tak, aby se postižený jedinec naučil zvládat svoji úzkost vyvolávanou konkrétním podnětem ( tzv. metoda reciproční inhibice ). Léčebná technika tzv. zaplavení ( tj. flooding ) je krajní podobou bahaviorální desenzitizace a je založená na experimentálním zjištění, že strach vyvolaný u experimentálního zvířete se rozplývá v takovém případě, jestliže zvíře nemá možnost úniku. Klinická podoba zaplavení vyžaduje, aby si postižený jedinec představil situaci, která provokuje jeho úzkost, nebo s ní byl konfrontován reálně, a byl vystaven stále její expozici, a sice tak dlouho, dokud z ní vyplývající úzkost nezmizí. Tato metoda není ovšem běžně používána, protože se jedná o velice náročný a pro pacienta ne příliš příjemný postup, který navíc nepřináší o nic lepší výsledky, než ostatní desenzitizační metody. Psychofarmakoterapie znamená nasazení léků. Velmi užitečné mohou být například léky ze skupiny anxiolytik ( jako jsou benzodiazepiny nebo buspiron ), a sice zejména při snižování intenzity pacientovy anticipační úzkosti ( tedy úzkosti s očekávaného setkání s konkrétním vyvolávajícím podnětem klaustrofobie ). Také pomáhají postiženému jedinci čelit fobickým podnětům a pracovat na kompletní desenzitizaci. Panické ataky jsou zase účinně kontrolovány podáváním léků ze skupiny tricyklických antidepresiv nebo ze skupiny inhibitorů MAO ( tedy inhibitorů enzymu monoaminooxidázy ) nebo podáváním benzodiazepinů alprazolamu či klonazepamu.