Kašel (tussis)je reflexní řetězová svalová reakce na podráždění dolních dýchacích cest. Horní dýchací cesty zahrnují nosní dutinu a horní část hltanu, tzv. nosohltan. V ústní části hltanu se dýchací cesty potkávají s trávicím systémem, aby pak opět samostatně pokračovaly do dolních dýchacích cest, které zahrnují hrtan, průdušnici a průdušky, na jejichž konečné větve pak navazují plicní sklípky vlastního dýchacího orgánu - plic.
Kašel je běžný jev, jehož podstatou je však složitý reflex (tj. bezděčná odezva organizmu na vnější podnět zprostředkovaná nervy). Probíhá v několika fázích; po podráždění dýchacích cest následuje krátký nádech, uzávěr hlasové štěrbiny hrtanu a zvednutí měkkého patra hltanu, čímž vznikne v plicích značný přetlak, následuje zapojení výdechových svalů a otevření hlasové štěrbiny a prudkým poklesem odporu je nadechnutý a stlačený vzduch z plic vytlačen. Prudký proud vzduchu obvykle zároveň vypudí dráždící elementy z dýchacích cest. Za zmínku stojí, že na hlasivkách hrtanu je při kašli rychlost proudu vzduchu srovnatelná s rychlostí větru při orkánu.
Čidla kašle jsou roztroušena ve sliznici dýchacích cest a v nástěnné pohrudnici vystýlající pohrudniční dutinu. Jednotlivé úseky dýchacích cest jsou různě citlivé na dráždivé podněty, nejcitlivější jsou hrtan, větvení průdušnice a průdušky po odstupu z průdušnice a také v místě větvení (tzv. tussigenní zóny).
Nejčastějšími podněty vyvolávajícími kašel jsou mechanické podněty (hlen uvolňovaný sliznicí při zánětu, cizí tělesa, částečky potravy, kouř), zánětlivé faktory (překrvení a otok sliznice), chemické podněty (páry, plyny) a termické podněty (studený nebo horký vzduch).
„Biologickým smyslem“ kašle je odstranění nepatřičného obsahu z průsvitu dýchacích cest. Za normálních podmínek obstarává tento úkol výstelka dýchacích cest, vybavená k tomuto úkolu tzv. řasinkami. Kašel je tedy vždy známkou abnormální situace, kdy je přetížena čistící kapacita řasinkové výstelky..
Kašel je častým příznakem. Je velmi citlivým ukazatelem abnormálního stavu, ale zároveň má velmi nízkou rozlišovací hodnotu. Poznáme tedy snadno, že se něco děje, ale nezjistíme, proč pacient kašle. V konkrétním případě je důležité odhadnout míru závažnosti tohoto příznaku a stanovit potřebný rozsah vyšetření pacienta.
Časová analýza: Nejprve se musíme nemocného zeptat, od kdy kašle. Při akutním kašli, zejména objeví-li se ve spojení s jinými známkami onemocnění horních dýchacích cest, můžeme vyčkat a sledovat, zda v dalším průběhu bude kašel ustupovat, zůstane stejně intenzivní nebo se naopak bude zhoršovat. Neustoupí-li po třech týdnech, musíme nemocného vyšetřit podrobněji.
Při chronickém kašli se ptáme, objevuje-li se sezónně. Nemocní s chronickým zánětem průdušek kašlou v zimě, v jarních a podzimních přechodných měsících a v létě je jejich kašel mírnější. O chronickém zánětu průdušek můžeme hovořit u pacienta, který během posledních 2 let kašlal a vykašlával alespoň 3 měsíce.
Dále se ptáme, ve kterou denní dobu se kašel objevuje. Ranní kašel a vykašlávání jsou typické pro chronický zánět průdušek (chronickou bronchitidu) a trvalé rozšíření průdušek (bronchiektázie). Noční kašel spojený s vykašláváním zpěněného, často lehce krvavě zbarveného obsahu je charakteristický pro pokročilé srdeční selhávání (tzv. plicní otok); tomuto stavu často předchází suchý dráždivý kašel. Na noční záchvaty kašle si často stěžují také nemocní s průduškovým astmatem.
Typ kašle: Z hlediska zdravotního stavu nezávažné je suché pokašlávání, tzv. tikový kašel, objevující se jako stereotyp u neurotiků ve více méně pravidelných intervalech. Záchvaty kašle jsou charakteristické např. pro infekční onemocnění „černý kašel“ - pertusi; bývají sdruženy s chrčením či hvizdem během nádechu (inspiračním stridorem), namodralým zbarvením kůže a sliznic (cyanózou), zejm. na obličeji, závratěmi, tmou před očima až krátkou mdlobou (synkopou). Záchvaty kašle se objevují také při vdechnutí některých plynů (chlor, fosgen a další) nebo při vdechnutí cizích těles, dále při zakuckání se „zaskočením“ jídla nebo vdechnutím nápoje. Zaskočení potravy do dýchacích cest může být podmíněno také onemocněním hltanu, hrtanu či jícnu neurologického nebo jiného původu Trvalý suchý kašel je nespecifickým příznakem s velkou řadou možných příčin - od bezvýznamné rýmy a zánětu průdušnice a průdušek až k závažných plicním onemocněním, např. plicní fibróze (chorobě s přestavbou plicní tkáně ve vazivo), pneumokonióze (zaprášení plic), plicní tuberkulóze a rakovině plic. Neustoupí-li suchý kašel po 3 týdnech, musí být pokračováno ve vyšetřování, aby bylo možno bezpečně vyloučit výše uvedené závažné příčiny kašle.
V dýchacích cestách, zejm. v průduškách a průdušnici, se za normálních okolností u zdravé osoby tvoří asi 100 ml obsahu denně, podílí se na zvlhčování a čištění dýchacích cest a není navenek vykašláván. Vykašlává-li pacient „chrchle“ z dýchacích cest spontánně navenek, nazýváme tento obsah jako sputum a kašel jako produktivní. Množství sputa zvyšují místní dráždění sliznice škodlivinami, zánět dýchacích cest, dráždění bloudivého nervu a některé léky; naopak uvolňování obsahu sliznicí dýchacích cest se snižuje u nedostatečně zavodněných (dehydratovaných) osob. U sputa hodnotíme množství, vzhled, zápach, viskozitu, vyšetřujeme jej mikroskopicky (průkaz patologických buněk, mikrobů), kultivačně (průkaz infekčního původu - bakterií, hub, popř. virů) i chemicky.
Trvalý produktivní kašel je klasickým příznakem chronického hnisavého zánětu průdušek a bronchiektázií (viz. výše). Velké množství sputa vykašlávají tito nemocní hlavně ráno. Náhlé množství hnisu ve sputu svědčí pro provalení hnisavého ložiska plicní tkáně nebo pohrudniční dutiny do dýchacích cest a je velmi závažným příznakem.
Průvodní jevy: Současné onemocnění ostatních členů rodiny, spolužáků a kolegů v zaměstnání ukazuje na bakteriální, virovou nebo houbovou infekci dýchacích cest. Dlouhodobý pobyt v prašném prostředí budí podezření na pneumokoniózu (viz. výše). Kuřáctví přispívá k rozvoji chronické bronchitidy a delší expozice zplodinám kouření významně zvyšuje riziko vzniku plicní rakoviny.
Sdružené příznaky: Kýchání a bolest v krku současně s kašlem svědčí pro banální infekci horních dýchacích cest, horečka a dušnost pro infekci dolních dýchacích cest. Kašel sdružený s bodavou, na dýchání závislou bolestí na hrudi ukazuje na zánět pohrudnice (pleuritidu) nebo na plicní infarkt (odúmrť plicní tkáně při poruše prokrvení, např. při plicní embolii). Vdechnutí cizího tělesa je důležité předpokládat u dušných kašlajících osob s poruchou vědomí a u malých dětí, zejména pokud předcházelo zvracení nebo pokud trpí poruchou polykání. Noční pocení spolu s kašlem nutí myslet na plicní tuberkulózu nebo jiné chronické infekce. Při úbytku hmotnosti musíme uvažovat o rakovině plic nebo o tuberkulóze.
Léčba kašle spočívá především v léčbě vyvolávající příčiny. Produktivní kašel s výjimkou zvláštních situací (např. vyčerpává-li pacienta nebo brání-li odpočinku a spánku) netlumíme. K tlumení je vhodný především suchý (neproduktivní) kašel, který pacienta zatěžuje a je-li zjištěna příčina kašle.
Většina léků na kašel patří do skupiny antitusik a expektorancií (viz. níže).
Antitusika jsou látky tlumící kašel. Mechanizmus jejich účinku je různý. Některé látky působí centrálně tím, že tlumí reflexy v mozkovém centru kašle (např. kodein). Periferně působící antitusika zklidňují podrážděnou sliznici dýchacích cest, např. pastilky a sirupy z akácie, lékořice, glycerinu, medu a višňového sirupu, nebo zvlhčující aerosoly (inhalace vody, někdy s příměsí solí, eukalyptového oleje a dalších látek).
Expektorancia jsou léky napomáhající odstraňování obsahu z dýchacích cest snížením jeho vazkosti (viskozity), což usnadňuje vykašlávání, a zvýšením tvorby výměšků (sekretů) sliznicí dýchacích cest, které na ni mají uklidňující účinek. Použití a výběr expektorancií je často založen na tradici a představě o jejich předpokládané účinnosti. Nejdůležitějším opatřením ke zlepšení vykašlávání je dostatečné zavodnění (hydratace) organizmu. Z léků se nejčastěji používají jodidy (např. jodid draselný), u přecitlivělosti na jód je vhodný ipecacuannový sirup. Guaifenesin je často používanou látkou obsaženou ve volně prodejných lécích na kašel (např. Coldrex). Ke zkapalnění velmi hustého, vazkého hlenu je užíván acetylcystein (např. ACC, Broncholysin, Solmucol). Při kašli komplikovaném zúžením průdušek (napři. při astmatu) se doporučují bronchodilatancia (látky roztahující průdušky), např. theofylin (Afonilum, Spophyllin), pokud možno v kombinaci s expektorancii.
Tzv. antihistaminika (léky blokující projevy alergických reakcí potlačením uvolňování histaminu z tzv. žírných buněk) mají při léčbě samotného kašle minimální účinek. Díky vysušujícímu účinku na sliznici mohou být přínosná v ranné fázi akutní rýmy, avšak při ztíženém odkašlávání velmi vazkého sekretu z dolních dýchacích cest mohou mít naopak škodlivý účinek.
Jitka25. 3. 2012 18:21:19
Emailu
Zaregistrovat se
