Kardiogenní šok definujeme jako šokový stav vzniklý relativním nebo absolutním snížením srdečního výdeje na podkladě jiných faktorů než nedostatečného objemu krve v cévním řečišti. Příčinou může být řada mechanismů:
mechanické stlačení srdečního svalu (při přítomnosti krve v dutině osrdečníku, vzduchu v pohrudniční dutině po úrazech hrudníku)
plicní embolie (zanesení krevní sraženiny do plicního oběhu)
chlopenní vady
špatná funkce chlopenní náhrady
zhoršená funkce srdečního svalu (při srdečním infarktu, zánětu srdečního svalu)
porucha srdečního rytmu (tzv. srdeční arytmie)
Hypovolemický šok lze definovat jako šokový stav vzniklý nedostatečným objemem krve obíhající v krevním řečišti (relativně nebo absolutně). Tento stav vede ke sníženému plnění komory krví a tím k poklesu objemu krve vypuzené ze srdce do krevního oběhu při jednom stažení srdečního svalu. Pokud stav není kompenzován zvýšenou tepovou frekvencí, má za následek pokles srdečního výdeje (množství krve přečerpané srdcem za jednotku času). Příčinou hypovolemického šoku mohou být:
akutní krvácení (při úraze, při preexistujícím často nerozeznaném onemocnění jako je vřed žaludku a dvanáctníku, výduť srdečnice, prasklé mimoděložní těhotenství)
zvýšené ztráty tělesných tekutin z tělesného povrchu po tepelném nebo chemickém poranění (popálení, poleptání)
ztráty tekutin do břišní dutiny při zánětu pobřišnice (například při prasknutí žaludečního vředu nebo akutním zánětu slinivky břišní)
hromadění tekutin v zažívací rouře při různých onemocněních (například při akutním uzávěru tenkého nebo tlustého střeva, při infekčních zánětech žaludku a střev)
nadměrné ztráty tekutin ledvinami (při cukrovce, nedostatečnosti nadledvin, vlivem močopudných léků - diuretik)
zvýšený průnik tekutin z cév do mimocévního prostoru v důsledku zvýšené propustnosti cévních stěn (při absolutním nedostatku kyslíku v těle, při srdeční zástavě, při akutní alergické reakci - tzv. anafylaktický šok)
nedostatečný příjem tekutin, často spojený s jejich zvýšenými ztrátami (u starých a invalidních osob, u neurologicky nemocných, u malých dětí)
Příznaky mohou nastat následkem samotného šokového stavu nebo základního patologického procesu. Nálezy u pacientů s hypovolemickým a kardiogenním šokem jsou podobné. Duševní činnost může být zachována, ale častá je duševní netečnost, zmatenost a spavost. Ruce a nohy jsou chladné, vlhké a často bledé, někdy i skvrnitě namodralé. Tep je obvykle slabý, a pokud není spojen se srdeční arytmií, také rychlý. Je přítomno zrychlené a prohloubené dýchání. Krevní tlak je nízký.
Projevy základního onemocnění mohou být důležitým vodítkem k diagnóze. Z prostého fyzikálního vyšetření může vyplynout podezření na akutní ztrátu krve z prasknutí srdečnice, sleziny nebo mimoděložního těhotenství a ztrátu tekutin při zánětu pobřišnice. Pro kardiogenní šok svědčí zvýšená náplň (viditelnost) žil na krku, fyzikální známky městnání krve v plicním oběhu. Šelest na srdci může být známkou prasknutí mezikomorové srdeční přepážky nebo nedomykavosti srdeční chlopně, což obojí může být příčinou šoku po akutním srdečním infarktu. Pro přítomnost krve v dutině osrdečníku (tzv. tamponádu perikardu) svědčí zvýšená náplň krčních žil, tiché srdeční ozvy a třecí šelest.
Diagnózu kardiogenního a hypovolemického šoku stanovíme z příznaků základního onemocnění a z příznaků šokového stavu (viz. výše). Většinou se za šok považuje stav, kdy u pacienta s predisponujícím onemocněním dojde k významnému poklesu krevního tlaku, poklesu tvorby moče pod 30 ml za 1 hodinu a progresivnímu vzestupu koncentrace kyselých látek (kyseliny mléčné) v tepenné krvi. Diagnózu podporují projevy nedostatečného prokrvení specifických orgánů (obluzení při nedokrvení mozku, změny na ekg při nedokrvení srdečního svalu atd.) nebo projevy související s kompenzačními mechanismy (zrychlený puls, zrychlené dýchání). V počátečních stadiích šoku mohou mnohé z výše uvedených projevů chybět nebo se nezjistí, pokud po nich nepátráme. Žádný z příznaků není sám o sobě specifický pro šok a každý je třeba posoudit v souvislostech s ostatními příznaky.
Neléčený šok končí obvykle smrtí. Prognóza závisí na příčině, již existujících nebo komplikujících chorobách, včasnosti stanovení diagnózy a dostatečnosti léčby. Například úmrtnost na kardiogenní šok po rozsáhlém srdečním infarktu je extrémně vysoká.
Jako první opatření by měl být pacient s hypovolemickým šokem uložen s DK zvednutými asi 15 ˚, aby se zvýšil žilní návrat do srdce. U kardiogenního šoku je naopak vhodná poloha v polosedě. Je třeba zastavit krvácení, zkontrolovat životně důležité funkce, a je-li to nutné, zajistit dýchací cesty zavedením rourky do průdušnice a převést pacienta na řízené dýchání. Pokud je spontánní dýchání dostatečné, je dobré podávat kyslík nosním katétrem. U hypovolemickéo šoku je nejdůležitějším léčeným opatřením promptní náhrada objemu ztracené krve, resp. tekutiny. K náhradě krevního objemu slouží jak krev a krevní deriváty ( při ztrátách nad 1,5 l nebo při hodnotě hemoglobinu pod 10 mg/dl), tak především tzv. náhradní roztoky (HAES, dextran, Ringer-laktát).
Kardiogenní šok vyžaduje léčbu podle povahy srdečního onemocnění (srdeční infarkt, srdeční arytmie ). Náhrada objemu obíhající krve musí probíhat opatrně, kvůli nebezpečí přetížení srdce. Kardiogenní šok se léčí zlepšením srdečního výkonu. Šok po akutním srdečním infarktu léčíme inhalací kyslíku. Morfium podané do žíly může zmírnit intenzivní bolest na hrudi a přispět k úpravě krevního tlaku. Atropin často odstraní pomalý srdeční rytmus a zvýší krevní tlak. K udržení krevního tlaku se užívá také noradrenalin nebo dopamin. Velký význam pro úspěšnost léčby může mít tzv. intraaortální balonková kontrapulsace.. Jde o invazivní kardiologickou metodu, kdy je zaveden přes kůži cestou krevního řečiště katetr s balonkem až do aorty, a střídavým nafukováním balonku synchronně se srdečním rytmem je zlepšen srdeční výdej.