Hemoptýza je vykašlávání krve z dýchacích cest, buď samotné krve nebo častěji jako příměsi ve vykašlaném obsahu (tzv. sputum - „chrchle“). Jako hemoptoe se označuje chrlení většího množství krve z dýchacích cest.
Při stanovení diagnózy je nutné vyloučit, zda krev nepochází z dutiny ústní, nosu, hltanu či jícnu, odkud se dostala do dolních dýchacích cest a následně z nich byla vykašlána (tzv. pseudohemoptýza), popř. z jícnu, žaludku nebo dvanáctníku, kdy je součástí zvratků (tzv. hematemeza).
Příčinou hemoptýzy mohou být různá onemocnění dýchacích cest, srdeční onemocnění nebo celková porucha krevní srážlivosti. Zdrojem hemoptýzy může být dvojí krevní oběh: (1) „bronchiální oběh“ (krevní oběh dýchacích cest, nejčastěji průdušek), který je součástí vysokotlakého tělního - velkého krevního oběhu plněného okysličenou krví z levé srdeční komory a (2) plicní oběh, jinak nazývaný malý krevní oběh, který je nízkotlaký, je udržován činností pravé srdeční komory a slouží k okysličování krve v plicích..
Ačkoli 95 % krve obsažené v plicích patří do malého krevního oběhu zásobovaného z plicní (pulmonální) tepny vystupující z pravé srdeční komory, a jen 5 % krve v plicích pochází z bronchiálního oběhu pocházejícího ze srdečnice (aorty) vystupující z levé srdeční komory, krvácení s následným vykašláváním krve z dýchacích cest vzniká obvykle z bronchiálního oběhu.
Krvácení při plicní tuberkulóze závisí na stadiu onemocnění. V akutním stadiu může krvácení vzniknout v důsledku odúmrtě drobných větví plicní tepny nebo žíly; zpravidla jde o malé krvácení. Naopak masivní krvácení, které je dnes již vzácné, vzniká při prasknutí cévy ve stěně tzv. kaverny (rozpadové dutiny vzniklé v rámci tuberkulózního procesu). Ke krvácení dochází rovněž při provalení tuberkulózní uzliny do průdušky, komunikuje-li uzlina s cévou.
Při netuberkulózních onemocněních jde vzácně o krvácení z hrtanu nebo průdušnice, častěji o krvácení z průdušek a plicní tkáně.
80 až 90 % případů hemoptýzy vzniká ze zánětlivých příčin. Nejčastější příčinou je akutní nebo chronický zánět průdušek (bronchitida), často je přítomno trvalé rozšíření průdušek (tzv. bronchiektázie). Krvácení se může objevit také u zánětu plic (pneumonie).
Asi 20 % případů hemoptýzy je spojeno s plicními nádory, zejména s tzv. bronchogenním karcinomem (rakovinou vycházející z výstelky průdušek); cévní zásobení tohoto nádoru pochází z bronchiálních tepen (viz. výše). Silné podezření na bronchogenní karcinom máme u kuřáků starších 40 let. Rakovinné metastázy (tj. dceřinná nádorová ložiska) zavlečené do plic z primárních nádorů vzdálených orgánů způsobují hemoptýzu vzácně. Málo častým, avšak závažným zdrojem hemoptýzy může být nezhoubný nádor z výstelky průdušek (bronchiální adenom).
Hemoptýza obvykle provází plicní embolizaci; jde o vmetnutí krevní sraženiny do větví plicní tepny, projevující se typicky dušností a bolestí na hrudi. Doprovodné příznaky však mohou chybět. Je vhodné vyšetření dolních končetin, kde pátráme po možných příznacích zánětu hlubokých žil (flebotrombóze). Následně vzniká odúmrť plicní tkáně v místě výpadku cévního zásobení - tzv. plicní infarkt, který se projeví vykašláváním krve tmavě červené barvy. Objeví se obvykle za několik hodin až dnů po embolii.
Plicní městnání (městnání krve v plicním oběhu před levou srdeční komorou, plicní otok) při levostranném srdečním selhání nebo vadách dvojcípé (mitrální) chlopně se může projevovat především vykašláváním řídkého pěnovitého narůžovělého sputa. Při chronickém plicním městnání někdy pozorujeme rezavé sputum, které je známkou přeměny krevního barviva hemoglobinu na rezavý hemosiderin.
Často se setkáváme s vykašláváním sputa zbarveného nitkami krve při námaze a horečkách.
Hemoptýza může být také důsledkem poruchy krevní srážlivosti, buď vrozené nebo získané, např. při předávkování protisrážlivé (antikoagulační) léčby, např. warfarinem.
Nejdůležitějšími diagnostickými kroky jsou informace z předchorobí (anamnéza), fyzikální vyšetření (pohled, poklep, poslech, pohmat), prosté rentgenové vyšetření hrudníku (srdce a plic) a endoskopické vyšetření průsvitu průdušek optickým přístrojem (bronchoskopie). Doplňujícími metodami mohou být počítačová tomografie, rentgenové vyšetření plicních cév (angiografie) nebo vyšetření krevního oběhu či vzdušnosti plicní tkáně pomocí radioizotopů (scintigrafie). K odlišení hemoptýzy od hematemeze slouží endoskopické vyšetření průsvitu horní části trávicí roury - jícnu, žaludku a dvanáctníku - optickým přístrojem (ezofagastroskopie).
Navzdory soustavnému pátrání se příčina hemoptýzy u 30 až 40 % pacientů nezjistí; prognóza nemocných s nejasným původem hemoptýzy je zpravidla příznivá a krvácení obvykle ustává do několika týdnů až měsíců.
Cílem léčby je především zabránit krvácení a udušení krví v dýchacích cestách.
Zástava krvácení: Způsob léčby závisí na příčině krvácení. Krvácení z malých cév obvykle ustává spontánně. Krvácení z velké cévy je velmi závažné, bývá řešeno buď chirurgicky - odstraněním části plicní tkáně, popř. cíleným podvázáním cévy, nebo uzávěrem krvácející tepny tzv. embolizací (radiologická léčebná metoda, která po zobrazení průběhu cév rentgenovým vyšetřením s použitím kontrastní látky uzavře porušenou cévu pomocí cíleně zavedeného embolu - vmetku).
Příčinou krvácení z bronchiektázií je obvykle infekce, proto je nutná léčba infekce vhodnými antibiotiky a polohovou drenáží (svěšením horní poloviny těla hlavou směrem dolů), usnadňující vykašlávání.
Pokud ke krvácení přispívají poruchy srážlivosti, je vhodná specifická léčba - náhrada chybějících srážlivých faktorů, čerstvě zmražené krevní plazmy nebo transfúze krevních destiček.
Krvácející nádor průdušek, resp. plic je řešen operací; její načasování závisí na intenzitě krvácení.
Krvácení při srdečním selhání či chlopenní srdeční vadě reaguje na specifickou (kardiologickou) léčbu. Krvácení při plicním infarktu v rámci plicní embolie bývá jen vzácně masivní a téměř vždy ustává spontánně. Pokud se embolie do plic opakují a trvá krvácení, je nutné vysadit protisrážlivou léčbu a onemocnění řešit zavedením filtru do dolní duté žíly, popř. podvazem této žíly.
Prevence udušení, uzávěru dýchacích cest a zatékání krve do nepostižené plíce: Podstatou léčby je odstranění krve již přítomné v dýchacích cestách. Nejúčinnější metodou je kašel. K tomu, aby pacient účinně kašlal, přispívá nácvik kašle, především prodloužení uzávěru hlasové štěrbiny před zakašláním. Důležité je opakované uklidňování pacienta. Vhodná je inhalace teplé vodní páry. Při silném krvácení může být účinná polohová drenáž. Pokud je krevní sraženinou ucpána větší průduška a část plicní tkáně je nevzdušná nebo naopak nadměrně rozepjatá vzduchem (ventilový účinek sraženiny), je třeba okamžitě zprůchodnit dýchací cesty odstraněním sraženiny bronchoskopicky.
Prevence infekce: Platí zejména pro tuberkulózu. Při podezření na TBC je třeba ihned zahájit léčbu účinnými antituberkulotiky, obvykle kombinací více léků (např. izoniazid, rifampicin). Také při podezření na plicní absces (ohraničené hnisavé ložisko) následkem vdechnutí krve je třeba ihned podat antibiotika (např. penicilin, klindamycin).
Důležitý je správný psychologický přístup k pacientovi ze strany ošetřujícího personálu, především snaha o maximální uklidnění pacienta. Zklidňující léky (sedativa) raději nepodáváme, protože tlumí dýchání a zhoršují spolupráci pacienta při aktivním vykašlávání.