Život pod černým mrakem, zatímco okolo svítí slunce. A žádná naděje, že se to jednou změní. Tak se dá popsat prožitek člověka, který trpí depresí.
Beznaděj, zoufalství a bezvládnost jsou v Česku stálými průvodci tisíců lidí. Po celém světě se odhaduje počet nemocných depresí na více než 100 milionů lidí. Nejen že si vždy nemusí vědět rady se stálou sklíčeností a ztrcenou radostí ze života, ale trpí také četnými tělesnými symtpomy, které sahají od nespavosti přes ztrátu chuti až ke stavům bolesti.
Přitom je situace všechno jiné než beznadějná, neboť správnou terapií se dá pomoci více než 80% nemocných. Odborně léčených je ale v současnosti méně než polovina postižených.
Typická deprese patří podle zařazení medicíny k okruhu forem citových onemocnění (afektivní poruchy) a je označována jako „unipolární deprese“. Začíná většinou mezi 40. a 50. rokem života, ženy a muži onemocnění v poměru 2:1.
Vyskytují-li se kromě symtpomů sklíčenosti, ztráty energie a zájmu také fáze bezdůvodné a příliš nadnesené náladovosti (mánie), zní diagnóza „bipolární porucha“. Čistá mánie („přehnaně zvýšená nálada“) bez depresivní fáze se vyskytuje jen zřídka.
Pravá deprese vzniká většinou spolupůsobením více faktorů. K tomu se počítají také dipozice, zkušenosti z dětství a vnější životně historické faktory. Jako spouštěče depresivní epizody - jen v málo četných případech jako její příčina - působí většinou psychicky přitěžující události nebo zátěžové situace.
Právě tyto zřídka se vyskytující případy, v nichž vzniká deprese bezprostředně po rozhodující životní události, jako je smrt partnera nebo dítěte, jsou nazývány „reaktivní“. Stísněnost přesáhne přitom míru a dobu „normálně“ platné reakce smutku nebo ovládání.
Jako reaktivní jsou označovány také deprese, jejichž spouštěč je zrealizované psychické přetížení kvůli konfliktům v rodině a zaměstnání nebo kvůli finančním problémům. Reaktivní deprese mají stejně jako lehké depresivní stavy nálady poměrně dobré šance na uzdravení.
Deprese vznikají také často v důsledku těžkého onemocnění. Zvlášť ohroženi jsou pacienti s chronickými bolestmi, s Parkinsonovým syndromem, s diabetes mellitus a demencí, stejně tak i pacienti s rakovinou a nemocemi srdečního oběhu.
Nejobávanější forma deprese je ta, která se vyskytuje zdánlivě bez vnějších pohnutek a rychle vede k závažnému omezení tělesné a duševní schopnosti výkonu. Tento typ onemocnění je většinou označován jako deprese přicházející z nitra (endogenní) a často se opakuje (recidivuje). Více než u ostatních depresivních forem je předpokládána porucha látkové výměny v mozku, totiž nedostatek neuropřevodníků Noradrenalinu a Serotoninu.
Jako u mnohých jiných psychických onemocnění se také zde jeví riziko onemocnění depresí, její částečné zdědění. To naznačují vyšetření, v nichž byly mezi rodinnými příslušníky pacientů nalezeny časté deprese a jiná citová onemocnění (afektivní poruchy).
Vedle vylíčených forem depresí se dají rozlišit ještě některé zvláštní formy:
Takzvaná zimní deprese (deprese závislá na sezóně = DZS) je spojována s chybnou regulací určitého hormonu (melatoninu) rytmu spánku a bdělosti a reaguje většinou pozitivně na léčbu světlem.
Deprese po porodu (deprese v šestinedělí = postpartální deprese = „baby blues“) pochází pravděpodobně z hormonální změny. Ačkoliv často zmizí sama, platí pro některé pacientky nutnost léčby.
Pod souhrnné označení „organicky podmíněná deprese“ se sdružují depresivní poruchy, které se spouští tělesnámi změnami, většinou onemocněním centrálního nervového systému. Jedná se především o epilepsii, parkinsonův syndrom, chorea huntington, roztroušenou sklerózu a demenci.
Ve vzácných případech jsou příčinami nemoci hormonální onemocnění jako podfunkce štítné žlázy (hypotyreóza) nebo období přechodu žen.
Také léky mohou vést k depresím. Pod ně spadají různé prostředky proti onemocnění srdečního oběhu jako např. betablokátor (Propranolol). Také Kortison a antibiotika mohou příležitostně produkovat depresivní symptomy. Pro ně je typické, že se deprese po vysazení léků zřetelně omezí nebo zmizí.
Hlavní symptomy deprese jsou trvalá sklíčenost s pocitem beznaděje, zjevné oslabení podnětů a schopnosti rozhodování, stejně jako ztráta zájmu o všechny věci života. Postižení líčí stav mysli většinou jako vnitřní prázdno, tiché zoufalství, rezignaci a apatii. Přitom informují spíše o neschopnosti prožívat pocity, než o nekonečně se vlnícím smutku. Vnitřním neklidem a napětím působí nemocní ve svých pochybech a emocionálním výrazu zpomaleně a neflexibilně.
Příležitostně jsou pacienti neklidní navenek a hektičtí. Tato forma projevu je označována jako agitivní deprese. Připojí-li se stálé žaloby, zní drastické označení „žalostná deprese“.
Často jsou symptomy na začátku depresivní fáze velmi necharakteristické (únava, poruchy soustředění, špatná nálada, atd.)
Prvním typickým znakem deprese může být stálé hloubání a pochybování a pocity bezvědomí. Nemocní depresemi trpí k tomu rychlým unavením se, zvyšujícími se poruchami koncentrace a vědomí. Často se vyskytuje také ztráta chuti s úbytkem hmotnosti, nebo protiklad, excesivní (nemírný) příjem potravy (jídlo z frustrace) s nabíráním hmotnosti. Při téměř každé depresi jsou zastiženy poruchy spánku, často pomíjí i zájem o sex (libido). Dalšími tělesnými symptomy mohou být mimo jiné i bolesti a pocity tlaku na prsou, každý druh zvláštních bolestí nebo dýchacích obtíží. Zvláštní ukázkový obraz nabízí „larvová“ nebo „maskovaná“ deprese. Zde se skrývá psychická porucha za tělesné symptomy.
Velmi často trpí nemocní pocity méněcennosti, pochybami o sobě samém a těžkými, většinou neopodstatněnými pocity viny. Skrývají často myšlenky na sebevraždu, které se někdy utají, většinou se ale naznačí přátelům nebo vysloví.
Depresivní epizoda trvá od několika dní nebo týdnů až k více měsícům. Zpravidla se protáhne bez ošetření na více než půl rok. S výjimkou reaktivních depresí a několika dalších zvláštních forem je deprese většinou onemocněním, které se vyskytuje s několikanásobnými recidivami (návraty nemoci).
Stálou sklíčeností, neschopností prožitku a apatií se izolují lidé s depresí často od svých přátel a známých. Také v partnerství, rodině a v zaměstnání dochází často k problémům. Nemocní depresí se mohou takto ocitnout v sociálním ústraní, které zesiluje depresi.
Neléčené nebo nesprávně léčené deprese jsou náchylné k tomu, aby se upevnily (chronifikovaly) a přetrvávaly po desetiletí.
Konečně deprese je nejčastější příčinou pokusů o sebevraždu a dovršených sebevražd. Vykazuje míru úmrtnosti od 10 -15 %.
Ne každá potlačená nálada je deprese a tedy vyžadující léčbu. Proto musí být každý depresivní chorobopis oddělen od přechodných „normálních“ stavů špatných nálad a od skutečného smutku. Neboť přechody mezi sklíčeností a depresí jsou nestálé, jsou ze strany lékaře stanovena určitá kritéria k identifikaci poruch vyžadujících léčbu. Znaky skutečné deprese jsou vysloveně silně zjevné „dno nálady“ nebo více než dva týdny trvající sklíčenost. Vedle citové polohy se posuzuje také síla ztráty výkonnosti, strachu a dalších obtíží jako poruchy spánku, ztráta chuti, bolesti hlavy, atd.
Podle vzoru a závažnosti symptomů se deprese označují jako velké (majoritní) a malé (minoritní). Leží-li známky nemoci pod prahem „skutečné“ deprese, přichází v úvahu diagnóza stavu depresivní nálady nebo trvalé poruchy nálady (dystymie).
Dodatečně se zjistí, o jaký typ deprese se jedná, zvláště jestli se vyskytovali v mladším minulosti vnější faktory jako odloučení, onemocnění, případy úmrtí a zvláštní konfliktní situace, které by byli zodpovědné za reaktivní depresi. Oddělena musí být depresivní porucha také od depresivních symptomů po zdrcujících zážitcích jako dopravních nehod, katastrof a válečných situací, jež se vyskytují při posttraumatické zátěžové reakci.
Každý desátý onemocní depresí jednou za život. Je-li choroba rozeznána včas, může být úspěšně vyléčeno 70 až 80 procent postižených. Obečně se usiluje o aktivaci pacienta. Když se nechá postižený motivovat nebo zavede sebedisciplínu, dá se prokázat tělesný pohyb (běh, jízda na kole, chození na procházky, plavání, ) - nejlépe dohromady s ostatními - jako velmi prospěšný. Při lehčích formách depresivní poruchy je většinou prováděna ambulantní psychoterapie. V tomto rámci se může pátrat nejen po příčině depresivních reakčních důkazů, ale také mohou být vypracovány jednotné možnosti jednání pro nadcházející problémové situace. V úvahu přichází kognitivní terapie, terapie chování, rozhovoru a hloubkově psychologické metody jako psychoanalýza. Také dodatečná výměna s ostatními pacienty ve svépomocných skupinách podporuje překonání nemoci.
Při těžších depresivních poruchách je prováděna téměř vždy medikamentózní terapie Antidepresivy, někdy za pevných podmínek. Léčba se dělí přitom na asi 6-8 týdenní fázy akutní léčby, při níž se symptomy pomocí antidepresivní léčby pomalu zmenšují. K tomu se připojuje víceměsíční udržovací terapie, která slouží stabilizaci úspěchu léčby a zabránění recidivy. Na konec je připojena v některých případech dlouholetá až celoživotní prevence před opětovným onemocněním (recidivní profylaxe). Psychoterapie a medikamentózní léčba mohou být také vzájemně kombinovány.
Vedle těchto možností léčby popř. navíc k nim se může vyzkoušet terapeutický pokus s kontrolovaným omezováním spánku. Ve velmi těžkých, běžné léčbě neodpovídajícím, (terapeutickyresistentních) případech dochází příležitostně k užití elektrokřečové terapie.
Existuje-li akutní nebezpečí sebevraždy, je přijetí do nemocnice nevyhnutelné.
Dobrá rada přátel a rodiny, ovládat se, je naprosto na tomto místě mylná: pro depresivní lidi je typický zrovna právě nedostatek podnětů a vůle. Skutečná deprese musí být léčena!
Naznačí-li depresivní lidé přání, „všechno nechat za sebou“ prostřednictvím sebevraždy, mělo by se to brát velmi vážně. V téměř všech případech sebevražd byly tyto více či méně zřetelně ohlášeny známým a přátelům.
Jak se posuzují vyhlídky na úspěch při léčbě depresí?
Jsou mezitím velmi dobré, dokonce i u těžkých onemocnění. Obecně platí: neotálet dlouho s návštěvou lékaře.
Co může postižený sám dělat?
Pokusit se, otevřeně hovořit o svých pocitech s přáteli a příslušníky. Rovněž zajít k odbornému lékaři (neurologovi nebo psychiatrovi), aby si ušetřil bloudění od lékaře k lékaři.
Co mohou udělat přátelé a příbuzní?
To nejlepší, co můžete udělat: Můžete postiženému naslouchat. Důležité je, mít dostatek trpělivosti, naslouchat dlouho a trpělivě, i když se budou výpovědi opakovat. Držte se co nejvíce nazpátek s tipy a komentáři jako: „Hlavu vzhůru, to přejde.“ Nebo „Tak seber se přece“. Berte postiženého vážně. Depresivní je nemocný, on sám za nic nemůže, i když se nezainteresovanému zdá, jako by se mohl své situace jednoduše zbavit. Že to sám nedokáže, je právě jeho nemoc.
Dobře naslouchejte, pokud se postiženu vyjadřuje o myšlenkách na sebevraždu. Zajděte s ním co nejdříve k lékaři. Nabídněte mu, že půjdete s ním.