Delirium

třesoucí šílenství

Jedná se o přechodný stav, který je charakterizovaný výraznou kvalitativní poruchou vědomí, pozornosti, orientace, percepce ( tj. vnímání ), afektivity ( což znamená citovosti, emotivní stránky člověka ) a intelektu, často s projevem strachu a agitace. U pacientů s organickým poškozením mozku může akutní delirantní stav postupně přejít do chronické demence.

Kapitoly

Příčiny / rizikové faktory

Delirium nejčastěji provází akutní poškození mozku, které jsou difúzního charakteru a toxického nebo metabolického původu. Delirantní stav bývá v popředí příznaků abstinenčního syndromu u chronických alkoholiků nebo po nadměrné konzumaci léků ze skupiny barbiturátů. Dále se také v některých případech objevuje při onemocnění akutními neuroinfekcemi ( jako jsou encefalitidy – tj. záněty mozku ), meningoencefalitidy –  ( tj. záněty mozku a jeho obalů ). A příležitostně se delirium projeví i u starších jedinců po prodělaných cévních mozkových chorobách, zejména u nemocných s akutními cévními uzávěry v talamoparietální oblasti  ( tj. v zadní části mezimozku ) pravé mozkové hemisféry ( tj. pravé poloviny mozku ). Akutní delirium může být také způsobeno požitím některých toxických látek ( například alkoholu ), dále předávkováním normálně užívaných léků ( především léků ze skupiny anticholinergik ), metabolickými poruchami ( tedy poruchami látkové výměny v organizmu včetně poruch elektrolytových ), různými infekcemi, poraněními hlavy, také epileptickými záchvaty. Akutní delirium může vzniknout navíc i jako idiosynkratická reakce ( tj. abnormální prudká reakce ) na podání normální dávky léku a v některých případech i v situacích intenzivního stresu. Častěji k němu dochází u nemocných ve vyšším věku.

Chorobopis

Typickým klinickým příznakem deliria je náhle vzniklá dezorientace pacienta, která bývá v některých případech úplná ( pak zahrnuje také narušenou identifikaci vlastní osoby ).  Dalšími charakteristickými příznaky bývá stav agitovanosti ( tj. stav hyperaktivity, tedy stav bezúčelné psychomotorické, neklidné aktivity ), který je často střídán intervaly letargie ( tj. časovými úseky, kdy je pacient naopak abnormálně netečný,  má chorobnou spavost nebo lhostejnost  ), strach, percepční iluze, zrakové halucinace a v některých případech pacienti trpí trvalou insomnií ( tedy nespavostí, což je porucha spánku, při níž postižený jedinec nemůže usnout nebo se v průběhu spánku často probouzí ). U většiny nemocných se příznaky zhoršují navečer anebo v průběhu noci. Mnoho pacientů mívá zvýšenou tělesnou teplotu a třes. V případě abstinenčního polékového nebo alkoholového syndromu se mohou dostavit také epileptické záchvaty. Klinický obraz výrazné agitace, dezorientace a v některých případech převažujících sluchových halucinací může falešně imponovat jako akutní psychóza ( tedy jako akutní psychiatrické onemocnění ). Zmatenost při deliriu bývá častým problémem v nemocničních lůžkových zařízeních, a to zejména v chirurgických oborech. Problémy nastávají, jestliže se zmatený pacient aktivně začne bránit poskytované lékařské nebo ošetřovatelské péči nebo ( a to je ten horší případ ), když je nemocný paranoidní ( což je stav charakterizovaný extrémní úrovní nedůvěry a podezíráním druhých, pocitem, že se proti pacientovi okolí spiklo nebo že ho někdo pronásleduje ). Pacient v takovém stavu mívá bludy či halucinace, začne být neklidný a agresivní, v některých případech dokonce napadá zdravotnický personál a ničí přístroje a zařízení nemocnice. Někteří nemocní v deliriu mohou být v elaci ( tj. v jakési povznesené náladě ) a mohou obtěžovat ošetřující zdravotnický personál i ostatní pacienty hlasitým pokřikováním a zpěvem. Jiní jsou zase naopak zachváceni panikou a mohou se pak zranit či ohrozit sebe i okolí při pokusech uniknout imaginárním pronásledovatelům. Nemocné s výraznějšími paranoidními projevy je nezbytné ošetřovat tak, aby nemohli ublížit sobě ani svému okolí.

Rozpoznání / vyšetření

Pro stanovení diagnózy stavu deliria postačuje pečlivé vyšetření pacienta, při němž jsou zpravidla jasně patrné charakteristické klinické projevy. Nejpodstatnější je ovšem odlišení organických nebo akutních reakcí nejasného původu od funkčních poruch charakteru  psychózy. Pro organický původ zjištěné poruchy vědomí svědčí pacientova narušená orientace a recentní paměť( tj. narušené pamatování si čerstvých událostí ), dále neschopnost provádět jednoduché početní a jiné intelektuální výkony. Typické průvodní jevy delirantních stavů, jako jsou horečka, pozitivní léková anamnéza nebo přítomnost závažné celkové choroby,  naopak u psychóz chybějí. Zásadní význam pro odlišení delirantních stavů od psychóz mají anamnestické údaje o předchozích epizodách nekontrolovaného emočního chování, maniodepresivních rysech v chování pacienta nebo o eventuálních v minulosti proběhlých schizofrenních reakcích. U nemocného, u něhož pozorujeme opakované intervaly agitovanosti a jehož slovní projev je sice plynulý, ale chaotický a obsahově defektní, musíme myslet na organickou poruchu typu Wernickeho afázie ( tento typ onemocnění je charakterizován především špatným chápáním řeči, řeč pacienta je přitom sice plynulá, ale postrádá smysluplnost, jelikož nemůže být vnitřně kontrolována ).

Léčba

 

Delirantní stav je nebezpečný a může pacienta, a to zejména ve vyšším věku a trpícího chorobou v pokročilém stadiu, vážně ohrozit i na životě. Léčení se zaměřuje samozřejmě především na zvládnutí samotného delirantního stavu, ovšem nejen na to, ale také i na terapii základního onemocnění. Důležité je doplnění případného nedostatku tekutin a sledování a úprava koncentrace elektrolytů v těle pacienta. Do nitrožilně podávaných infúzí se preventivně přidává thiamin a další vitaminy ze skupiny vitamínů  B – komplexu. Tělesnou teplotu u nemocného se snažíme snižovat pod 39°C. Výraznou neúčelnou psychomotorickou aktivitu pacienta a případný tělesný třes, což jsou velmi časté manifestní klinické příznaky při deliriu tremens ( jedná se o život ohrožující stav, který vzniká u alkoholiků po přerušení užívání alkoholu, je nejtěžším stádiem abstinenčního syndromu, který má 5–15% úmrtnost ) lze zvládnout pomalou nitrožilní aplikací léku diazepamu v dávce 5 až 10 miligramů každých 10 až 15 minut. Tuto dávku diazepamu je nezbytné opakovaně podávat až do té doby, dokud se pacient neuklidní nebo neusne. Podaná dávka léku diazepamu potřebná k uklidnění pacienta ve stavu delirium tremens tak může být nakonec dosti vysoká – v řadě případů vyšší než 100 miligramů v průběhu 24 hodin.  Nemocného, který je ve stavu menší neúčelné psychomotorické aktivity, se někdy podaří uklidnit slovně, případně podáním léku haloperidolu ústy, a to v dávce 5 až 10 miligramů opakovaně 3 až 4 krát v průběhu 24 hodin. Eventuální epileptické záchvaty jsou indikací k okamžitému podání léku diazepamu v dostatečných dávkách. Silný třes, který se může v některých případech u pacienta dostavit po odejmutí jinak pravidelně používaných léků ze skupiny barbiturátů a který trvá déle než 72 hodin, můžeme příznivě ovlivnit podáním léku pentobarbitalu. Následně se po odeznění klinických obtíží dávka podávaného pentobarbitalu postupně pomalu v průběhu několika dní snižuje až do jeho vysazení. V léčbě pacienta ve stavu deliria je kromě kauzální ( tedy příčinné ) léčby deliria nutná také dobrá ošetřovatelská péče a dále některá nenáročná opatření pro zajištění pohodlí a bezpečnosti nemocného. Účinným zklidňujícím postupem je například ponechání rozsvíceného světla v průběhu celé noci nebo přítomnost blízce známé osoby u pacientova lůžka.

Přesto, že přípravě informací v našich článcích věnujeme maximální pozornost, všechny zde uvedené informace je nutno považovat za informativní. Při silných potížích, nápadných tělesných změnách nebo před užitím léků se bezpodmínečně ptejte svého lékaře nebo lékárníka. Především těhotné ženy a chronicky nemocní si musí před užitím každého léku vyžádat poučení o jeho vhodnosti a bezpečnosti.


Komentujte, hodnoťte, ptejte se!
Přihlašte se pomocí

nebo zadejte své jméno
Odběr novinek

Poradny

Kalkulačky

Poslední události