Cukrovka (diabetes mellitus) je chronické onemocnění látkové výměny, při které je zvýšena koncentrace krevního cukru (hroznový cukr = glukósa). Příčinou je nedostatek hormonu insulin, odpovědný za látkovou výměnu cukrů, který je produkován v ostrůvkách buněk (také beta-buňky) slinivky břišní (pankreasu). Insulin skládající se z 51 navzájem spojených aminokyselin vyvolává příjem glukósy z krve do každé buňky těla. Chybí-li tělu insulin, ukládá se cukr v krvi, což vede k život ohrožujícím akutním situacím (koma, šok) a pozdějším těžkým následkům (koronární srdeční nemoc s následným infarktem, onemocnění cév pojící tkáně s následným oslepnutím, periferní poruchy prokrvování s následnou amputací). Každé onemocnění cukrovkou je nutné léčit a nějakým způsobem ošetřovat.
Vzhledem k tomu, že v Čechách trpí touto nemocí veliké množství obyvatelstva, dá se mluvit i o lidové nemoci. Nemoc napadá hlavně společnost žijící v blahobytu. Obecně se dají rozlišovat dva typy cukrovky: méně častý typ 1 a světově rozšířený typ 2 (zhruba 90%). Kromě toho existuje ještě několik zvláštních typů cukrovky.
Diabetes typ-2 je s 90% typickým onemocněním středního věku (označována i jako cukrovka stařecká). U tohoto typu cukrovky dochází kvůli neustálému snižování novotvorby insulinu v slinivce břišní k nedostatku insulinu. Insulin má za úkol otevírat buňky ve svalech, ledvinách a tukových tkáních (= cílové orgány), aby bylo umožněno vstupu krevního cukru. V buňce je dále cukr používán buď pro záskání energie nebo pro uložení. Nedostatek insulinu vede krátkodobě nebo dlouhodobě k zvýšenému obrazu glukósy v krvi (hyperglykémie). Vysoký podíl cukru v krvi poškozuje malé i velké krevní cévy (mikro- a makroangiopathie).
Poruchy látkové výměny se často objevují u lidí s nadváhou s nedostatkem pohybu. Předstupněm vlastní cukrovky je dlouhá fáze, ve které hormon insulín ztrácí svou působnost ve svých hlavních působištích - ve svalech, játrech a tukové tkáni (insulinová rezistence, metabolický syndrom). V takovéto fázi může dokonce dojít k přebytku insulínu (hyperinsulinismus). Později je ovšem insulínová tvorba naprosto vyčerpána a objevuje se cukrovka.
U cukrovky typu 2 mají zcela jistě své nezastupitelné místo i genetické faktory. Jsou-li nemocní rodiče nebo příbuzní, vzniká vyšší riziko onemocnění i u dětí. Ovšem vedle těchto dědičných předpokladů je za vznik cukrovky odpovědný i nezdravý způsob života - nadmíra potravy, nadváha, nedostatek tělesné aktivity...)
U cukrovky méně časté, u typu 1 (značena také jako na insulinu nezávislá cukrovka), dokonce buňky tvořící insulin zcela vymřou. Tento typ se vyskytuje hlavně u dětí nebo v raném dospělém věku. Většinou je geneticky podmíněn a je málo závislý na životních podmínkách. Jsou prokázány změny (mutace) na některých chromozómech.
Pravděpodobně se cukrovka typu 1 projevuje i tvorbou protilátek (antitělíska) proti vlastnímu tělu (autoimunní nemoc), což může být i jedna z příčin jejího vzniku. Možná spuštěno virovým infektem, napadnou vlastní tělo vytvořená protitělíska (autoantitělíska) insulín produkující buňky štítné žlázy (pankerasu). Když je buňka zcela zničena, ustává i tvorba insulínu natrvalo. Nedostatek hormonu musí být vyrovnán podáváním insulínu v podobě léků.
Druhý typ cukrovky může postiženému zůstat mnoho let naprosto skrytý. Často vedou ke klopýtnutí regulace cukru v krvi stresové situace, infekce, operace. Prvním nápadným znakem nemoci je většinou silná žízeň (polydipsie) v kombinaci s častou potřebou močení (polyurie), občas se dostaví hlad. Slabá výkonnost, infekce kůže houbami nebo hnisavými bakteriemi (pyodermie) nebo také opakované záněty močových cest mohou vést příznakům, podle kterých se nemoc pozná.
Ne zřídka kdy je cukrovka diagnostikována až po vyskytnutí se škod na srdci, nervech, očí, ledvin a nohou (také viz. následky). Některé potrefené přivedou k lékaři také problémy s potencí.
Akutní známky nemoci se vyskytnou jak při silném nedostatku cukru (hypoglykémie), tak při silném přecukernatění (hyperglykémie) krve. Takzvaný hypoglykemický šok a hyperglykemické koma mohou být životu nebezpečnými situacemi.
S cukrovkou je často přímo spojen zvýšený krevní tlak a poruchy výměny tuků. Kombinace těchto tří onemocnění se často velice negativně projeví na oběhovém srdečním systému a cévách. Může dojít k infarktu nebo záchvatu mrtvice. Tyto tři onemocnění jsou hlavními příčinami snížené kvality života diabetiků.
Chorobopis typu 1 se od cukrovky typu 2 v mnohém odlišuje. Například byla u typu jedna oproti typu 2 pozorována vedle stavů snížené tvorby insulínu i snižování váhy. Typem 1 onemocní především děti a dospívající.
Diabetes mellitus vede v případě neléčení k těžkým akutním a chronickým projevům. Ovšem při včasném a přesném určení a nastavení hodnot krevního cukru může být nebezpečí pozdějších následků podstatným způsobem sníženo.
Typické následky cukrovky se vztahují na dlouhodobé změny cévního systému. Poškození všech malých a velkých cév (arteriosklerósa) vede k v celém organismu k celkovému zhoršení prokrvování. Njeznámějšími pozdějšími následky jsou:
Na noze/chodidle:
„Diabetická noha“ je kombinovanou poruchou látkové výměny. Špatná léčba ran ve spojení s oslabeným imunitním systémem a ztrátou citu vede již v případě malých zranění k špatně se hojícím ranám (diabetická gangréna). Do ran se mohou dostat infekce, které se občas nedají léčit ani žádnými léky. Bohužel je často nutná amputace prstů nohou, celého chodidla nebo celého bérce. Z tohoto důvodu je naprosto nutná dokonalá péče o nohy a preventivní návštěva lékaře.
Na oku:
Poškození sítnice oka (diabetická retinopathie) s možným následkem oslepnutí. Proto jsou diabetikům naléhavě doporučovány preventivní kontroly očního pozadí u očního lékaře
Na ledvinách:
Poškození ledvin (diabetická nephropathie) může mít za následek selhání ledvin (ledvinová insufficience) a potřebu výměny krve (dialýsa). První známkou něčeho špatného je vylučování bílkovin v moči (mikroalbuminurie). Také se může vyskytnout zúžení krevních vlásečnic, které vedou do ledvin (ledvinová arteriosklerósa), což může mít za následek ledvinami podmíněný (renální) vysoký tlak.
Na nervovém systému:
Diabetické polyneuropathie je onemocněním nervů, které se projevuje nejprve na nohou a bércích jako porucha citlivosti (poruchy sensibility). Často je spojena se stoupajícím vnímáním bolesti (hyperalgesie). Postihne-li poškození nervů i autonomní nervy (autonomní neuropathie), může to vést k celé řadě dalších symptomů, například v oblasti srdečního.
Na srdci a mozku:
Protože cukrovka zatahuje do problémů všechny cévy, jsou srteriosklerósou potrefeny i věnčité cévy srdce (koronárie) a veliké tepny, například tepna krční. Následkem toho je zvýšené riziko srdečního infarktu nebo záchvatu mrtvice. Snížená kvalita života pacientů se většinou vztahuje právě na vyšší úmrtnost na pozdější následky a komplikace. Jejich prevence a odměřená léčba má pro diabetika ten největší význam a důležitost.
Podstatné následky v denním životě se skládají hlavně v nutnosti přesné kontroly množství přijímaných potravin a metabolismu a přizpůsobení léků cukrovce. K tomuto účelu se potrava přepočítává v chlebových jednotkách.
Dále se musí neustále působit proti nebezpečným následkům změn cév. Diabetes je v tomto případě nejčastějším důvodem amputací. Diabetici trpí častěji infarkty a záchvaty mrtvice; ne zřídka dochází k oslepnutí.
Při zdravém vedení života a dobré léčbě může diabetik dnes vést dále normální život. Ani těhotenství není, kromě častějších lékařských kontrol a přesným určením krevního cukru, žádným problémem.
K včasnému rozpoznání cukrovky existují jednoduché Urinové testery, které mohou být použity samotným postiženým. Typické zabarvení (positivní výsledek) se dostaví ve chvíli, kdy se v moči nachází přespříliš krevního cukru, který je vylučován z těla skrz ledviny.
Diabetes se dá v principu velice jednoduše zjistit opakovaným měřením hodnot cukru v krvi (například odebíráním kapek krve z prstu a následné měření). U diabetes mellitu leží koncentrace krevní glukósy při střídmosti u hodnot (střídmá hodnota krevního cukru) více než 120mg/dl (6,7 mmol/l), po jídle stoupnou hodnoty až přes 180 mg/dl (10mmol/l). Krevní cukr si můžete nechat změřit u Vašeho lékaře nebo lékárníka.
Pohybují-li se hodnoty krevního cukru v oblasti mezi jednoznačným zvýšením a normální hodnotou (střídmě pod 100mg/dl, po jídle pod 140 mg/dl), jsou provedeny dodatková vyšetření. K těm patří mimo jiné i vyhotovení denního profilu krevního cukru a orální glukósotest tolerance.
Je-li cukrovka již stanovena, musí se dále zjistit, zda-li je možné ji vztáhnout na jiné nemoci nebo okolnosti. Příkladem toho jsou těhotenské cukrovky, onemocnění slinivky břišní (pankreasu), určité druhy léků a jiné příčiny.
Léčba cukrovky typu 2 má určitý daný plán:
Nejprve je zkoušeno přimět pacienta k aktivnímu tělesnému pohybu a snížení váhy. Ve spojení se speciální diabetickou dietou je v mnoha případech opravdu dosažení normalizace hladiny krevního cukru.
Nenechá-li se pacient motivovat nebo nepřináší-li z nějakého jiného důvodu tyto opatření plody, počne se s medikamentósní léčbou. Zpočátku jsou podávány léky orálně (orální antidiabetika). K těmto lékům patří takzvané resorpční zpožďovače, sulfonylové látky, biguanidy a insulinové senzicitery.
Nevede-li léčba těmito léky - případně doplněná o jiný typ léčby - k normalizaci obrazu krevního cukru, musí se přistoupit k podávání samotného insulínu nebo insulin obsahujících léků. Insulíny existují v mnoha podobách s různými délkami působení.
Konvencionální léčba insulínem
Denní příjem insulínu je obvykle prováděn doma ráno a večer v podobě dvou insulínových injekcí. Od toho se odvijí i tělesná aktivita a množství stravy.
Intensivní insulínová léčba
Intensivní insulínová léčba podle Basis-Bolusova konzeptu se skládá ze základní spotřeby na potravě nezávislé (Basalní insulín, často také dlouhodobý insulín) a dodatečné potřebné insulínové dávky (Bolusův insulín podávaný jako rychlý prostředek pro normalizaci), který je aplikován vždy před jídlem. Započítána je vždy plánovaná tělesná aktivita a přijaté množství potravy. Intensivní léčba vede k vylepšení obrazu krevního cukru, je ovšem pro pacienta více nákladná, protože cukr musí být měřen podstatně více a insulín musí být aplikován také více. Ne pro každého pacienta je tento druh léčby vhodný.
Insulínová pumpová terapie
Další formou léčby cukrovky insulínem je implantace malé pumpy pod kůži, která vždy potřebnou dávku insulínu automaticky odevzdá do krve. Alternativou je nošení pumpy na těle, insulín se do těla dostane pomocí zavedené trubičky (katetru).
Vedle domácí léčby insulínovými preparáty s různými délkami působení (normální insulín, zpomalovací insulín, dlouhoúčinný insulín a míchaný insulín) jsou používány i geneticky vyrobené léky podobné pravému insulínu (insulínová analoga). Působí stejně jako normální insulíny, ovšem jejich účinnost začíná podstatně dříve, takže jsou flexibilnější pro užívání.
Obecně platí, že insulínová léčba je spojena s lehkým přibýváním na váze. Nenebezpečnějším vedlejším účinkem je vyvolání těžkých stavů nízkého stavu cukru v krvi (hypoglykémie).
Pro kontrolu korektních rozloženích hodnot krevního cukru (kontrola krevního cukru) jsou vyšetřovány různé složky krve. K těm se počítá například i glukosový hemoglobin A1C (HbA1C).
Již po začátku léčby by mělo následovat školení pro diabetiky. Zde jsou předneseny všechny důležité informace o nemoci a její léčbě.
Jak již bylo napsáno, pro pacientův klid je nutné hlídat a případně léčit doprovodný vysoký krevní tlak nebo poruchy výměny tuků, čímž se může zabránit mnoha následným a pozdějším nepříjemnostem a následkům.
<span style="\"mso-ansi-language:" cs\"="">Samozřejmostí by měla být pro diabetika pravidelná návštěva očního lékaře. Zpočátku onemocnění nejprve dostačuje vyšetření jednou za rok, později by mělo být prováděno nejméně každých 6 měsíců. Dostavilo-li se již nějaké poškození sítnice, jsou další termíny návštěv určovány individuálně lékařem. Pozor: Samotným vyšetřením ostrosti zraku nemůže být diabetická retinopathie objevena. Zde je nutné vyšetření očního pozadí.
Emailu
Zaregistrovat se
