Hrdlo je sevřené, vzduchu nedostatek, nohy hrozí vypovědět službu a srdce bije jako blázen. To je strach. Obava, že se příteli nebo rodině přihodí něco strašného. Obava, že jsem sám nevyléčitelně nemocný a musím brzy zemřít. Nebo se neodvažovat opustit dům. Také to je strach. Strach je užitečným průvodcem lidského bytí již od počátku. Pomáhá vyvarovat se nebezpečných situací a dává podnět k odstraňování ohrožujících podmínek. Bez varujících pocitů strachu by lidstvo až do dneška nepřežilo. Jako chorobně přehnaný strach (úzkostná porucha), například před vstupem na určité místo nebo do supermarketu, zaměstnává ale dnes na celém světě zástupy psychiatrů a psychologů. Úzkostné poruchy patří vedle depresí k nejčastějším psychickým poruchám. Novější odhady ukazují, že je jimi někdy v životě postižena možná až jedna čtvrtina obyvatelstva - ženy častěji než muži. Říká se, že úzkost se stala symbolem 20. století.
Úzkostné poruchy většinou začínají krátce před překročením poloviny života. Jsou často sdružovány s dalšími psychickými poruchami, zejména s depresí. Názory na jejich příčinu jsou různé.
Vedle známých psychologických faktorů jsou dnes v centru výzkumu strachu hlavně biologické faktory. Za jeden z hlavních se považuje zvýšená citlivost vegetativního nervového systému, který příliš rychle vyvolává tělesné známky strachu. Dále je za vznik onemocnění strachem zodpovědná porušená rovnováha chemických látek, které přenášejí signály mezi nerovými buňkami v mozku (neurotransmitery serotonin a noradrenalin).
I genetické faktory mají určitý vliv, neboť úzkostné poruchy se vyskytují velmi často mezi příbuznými prvního stupně. Doposud však nebyl identifikován žádný konkrétní odpovědný gen.
Akutní strach je pocit úzkosti, který roste od lehké nevolnosti k prudkému smrtelnému strachu a v extrémním případě spěje k bezhlavé panice. Akutní strach je často doprovázen tělesnými pocity. Jejich seznam je dlouhý, sahá od obecného pocitu úzkosti, zrychleného tepu nebo bušení srdce , bolesti na prsou, dušnosti nebo pocitu dušení se, závratí, pocení, chvění, nutkání k močení či stolici až k nechtěnému pomočení nebo průjmu, případně až k mdlobě. Kromě toho se mohou u pacienta dostavit hrozivé pocity odcizení (depersonalizace nebo derealizace). Tento stav není kontrolovatelný vůlí. Často je spojen s obavou před smrtí, před zešílením nebo ztrátou kontroly nad sebou samým.
Pacienti s akutním strachem často sami přicházejí na pohotovostní lékařskou službu, neboť mají obavu z vážného onemocnění, velmi často ze srdečního infarktu. V mnoha případech uklidní pacienta již samotná přítomnost lékaře, tělesné symptomy ustoupí a napětí povolí. Jiní nemocní naproti tomu sice vědí, že jejich strach je nesmyslný a přehnaný, nemohou se mu ale ubránit.
Záchvat paniky je stav těžšího akutního strachu, který vzniká u postiženého náhle a překvapivě a není vázán na žádnou vnější podmínku. Nedá se potlačit silou vůle a může trvat od několika minut až k několika hodinám.
Vedle tělesných příznaků se strach projevuje také v psychice, jako trvající a abnormálně zvýšená úzkostlivost. Postižení trpí nedostatečnou vírou ve vlastní sílu a pocitem odevzdanosti. Důvodem strachu je často osamělost, nemoc, smrt a neznalost budoucnosti. Strach projevuje také jako změna chování s výraznou tendencí k útěku a vyhýbání se určitým místům a situacím. Vyhýbavé chování má tendenci se šířit stále dál a může mít neblahý vliv na sociální existenci postiženého s nebezpečím úplné izolace.
Za hlavní úzkostné poruchy se dnes považují:
- agorafobie, „strach z tržiště“, přeneseně strach z velkých otevřených nebo naopak z uzavřených prostor, strach z opuštění domova, strach z toho být sám v situacích, kde je obtížně dosažitelná pomoc atd.
- sociální fobie, strach z kontaktu s jinými lidmi
- tzv. specifické fobie: strach ze zvířat, situační fobie (strach z létání, výšek, blesků atd.), fobie z poranění (strach z injekce, ze zubního ošetření, z pohledu na krev)
- panická porucha: náhle vznikající, nepředvítelné, opakující se záchvaty masivní úzkosti (paniky), které nejsou omezeny na žádnou specifickou situaci
- generalizovaní úzkostná porucha. Nemocní žijí dlouhodobě (alespoň šest měsíců) v neustálém úzkostném očekávání špatných věcí, mají problémy s nejjednoduššími běžnými záležitostmi, jsou plačtiví, nedokáží se soustředit ani relaxovat, trpí nespavostí, bolestmi hlavy, nadměrně se potí, trpí třesem atd.
Různé formy a stupně projevů úzkostných poruch pacienty různě vážně poškozují.
Lehké specifické fóbie jako strach ze zvířat, z řízení auta, z létání aj. se dají ovládnout poměrně lehce a bez dalekosáhlých důsledků tím, že se člověk vyvaruje situací, které potíže vyvolávají. Psychoterapie je často úspěšná. Proti strachu z létání jsou již např. v některých zemích nabízeny semináře a kurzy. Sociální fóbie naproti tomu nevynechává prakticky žádnou oblast života a může vést ke katastrofálním následkům pro mezilidské vztahy v životě osobním i pracovním. Mnozí pacienti se sociální fóbií vedou život v téměř úplném ústraní. Také generalizované úzkostné poruchy s jejich dlouhodobě zvýšenou „strachovou pohotovostí“ mohou silně narušit kvalitu života a vyvolat konflikty v partnerských vztazích. Vyskytne-li se zároveň silná deprese, která vyžaduje léčbu, je zvýšeno i nebezpečí sebevraždy. Mnozí pacienti chodí od lékaře k lékaři, neboť jsou přesvědčeni, že jsou vážně tělesně nemocní (např. že mají srdeční onemocnění). Takové chování, které se překrývá s dalšími psychickými poruchami, např. s hypochondrií, je pro společnost velmi nákladným problémem.
Jako i u ostatních psychických poruch, vychází lékař z příznaků, které mu sdělí pacient nebo jeho okolí. Nezřídka se pacienti s úzkostnými poruchami ale také nechávají vyšetřit na pohotovostní službě nebo v nemocnici na ambulancích akutní medicíny kvůli domnělým život ohrožujícím srdečním obtížím. Po vyloučení tělesných příčin potíží jsou pak obvykle posláni s podezřením na úzkostnou poruchu zpět ke svému domácímu lékaři.
Mnohé „strachy“ se ale vyskytují i u zdravých lidí. Onemocnění úzkostnou poruchou je diagnostikováno, až když míra a četnost stavů strachu narušují normální život, omezují sociální aktivity nebo jsou příčinou silných duševních strastí. Podle celkového obrazu a charakteristických projevů je pak diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha, panická porucha, sociální fobie atd. (viz Průběh onemocnění).
Vzhledem k mimořádné závažnosti některých souvislostí je pacient také vyšetřen na přítomnost deprese a závislosti na alkoholu nebo některých lécích. Konečně, neboť mnozí pacienti uvádějí i četné tělesné chorobné příznaky, musí být odpovídajícími vyšetřeními vyloučena organická onemocnění. K nejčastěji uváděným příznakům patří bušení a nepravidelná činnost srdce. Jsou-li uváděny příznaky jako je bezvědomí nebo závrati, je nutno vyloučit nervové onemocnění atd.
Při léčbě úzkostných poruch se užívá několik různých léčebných postupů, nichž je třeba u každého stavu vybrat nejvhodnější. Patří k nim podávání léků, psychoterapie a relaxační techniky.
Pro každého pacienta je prospěšné naučit se nějaké relaxační technice (např. autogennímu tréninku, progresivní relaxaci svalů podle Jacobsona, metodě biologické zpětné vazby aj.). Biofeedback (biologická zpětná vazba) je metoda, při které se člověk učívědomě ovlivňovat své vegetativní tělesné funkce. Mezi psychoterapeutickými metodami se osvědčila tzv. kognitivně-behaviorální terapie, která je také známá pod názvem terapie chování, a hloubkové psychologické metody jako psychoanalýza. Při kognitivně-behaviorální terapii pacient nejprve dostane co nejvíce informací o svém onemocnění. Pak ho terapeut učí poznávat, hodnotit, ovládat a měnit automatické myšlenky, vztahující se k úzkosti a obávaným situacím. Pak je pacient ( v doprovodu terapeuta) postupně ve zvyšující se míře vystavován situacím, kterých se obává. Při dalších sezeních je pak pacient vysílán do těchto situací již sám, dokud jeho strach není překonán. Kognitivně-behaviorální terapie bývá velmi úspěšná a její výsledky jsou dlouhodobé.
Podle obtížnosti jednotlivých případů bývá potřeba asi 160 až 240 hodin terapie.
Další složkou léčby může být socioterapie, která slouží k překonání sociální izolace a pomáhá pacientovi znovu se začlenit do společnosti.
Z léků jsou užívány především anxiolytika, léky odstraňující duševní napětí, úzkost a strach, např. benzodiazepiny klonazepam nebo alprazolam, nebo novější hydroxyzin a buspiron. Benzodiazepiny jsou sice účinné, ale jejich užívání je spojeno s nebezpečím vzniku obtížně léčitelné závislosti.
Další možnosti léčby nabízejí léky proti depresi (antidepresiva), jako např. imipramin, moklobemid nebo nefazodon. Působí příznivě na náladu a zbavují strachu, je ale třeba vědět i o nežádoucích účincích jednotlivých přípravků. Vzhledem k často udávaným poruchám srdeční činnosti mohou být podány také léky upravující srdeční činnost, betablokátory. Podpůrný význam mohou mít i některé rostlinné léky jako preparáty kavainu, meduňka, chmel, kozlík lékařský (baldrián).
Protože byla poznána úloha nedostatku neurotransmiterů při vzniku úzkostných poruch, jsou v poslední době stále častěji k jejich léčbě užívány také nové léky vyvinuté pro léčbu deprese, tzv. inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SNRI) - paroxetin, fluoxetin aj., které mají i méně nežádoucích účinků a nevyvolávají závislost.
Mnoho pacientů s poruchami strachu přichází k lékaři až po dlouhá léta trvajícím a utajovaném onemocnění. Během této dlouhé doby se nemoc rozvíjí, pevně se „usazuje“ a stává se chronickou. Z toho nevyplývají jen zbytečná utrpení postiženého, ale také výhledy na léčení jsou s délkou onemocnění stále horší.
Mnozí lidé s poruchami strachu mají sklon uchylovat se k alkoholu nebo drogám, a často dochází k tomu, že strach, deprese a závislosti se vyskytují společně. V těchto případech musí být léčena všechna onemocnění, samotné podávání uklidňujících prostředků nestačí.
Mám velký strach před létáním, ačkoli jsem ještě nikdy neseděl v žádném letadle. Do Ameriky jezdím jen lodí. Můžete mi pomoci?
Svůj strach z létání můžete překonat pomocí specielní léčby, konkrétně zaměřené na vaše potíže.. Promluvte si o tom se svým lékařem. On si na základě vašeho vylíčení problému udělá představu o vašem onemocnění strachem z létání a ověří, zda případně nesouvisí s některou jinou vaší chorobou, o níž sám nevíte. Jakmile si váš lékař udělá souhrnný obrázek o vaší nemoci, stanoví pro vás plán léčby.
Můj syn (4 roky) má strach před bouřkou. Musím ho nechat vyšetřit?
Děti mají v tomto věku strach před situacemi, které nemohou správně posoudit. Jejich strach má důležitou ochrannou funkci a za normálních okolností nevyžaduje léčby. Chápavá přítomnost blízké osoby (rodičů) může takové dítě velmi uklidnit.
Již léta beru léky k léčbě mého stálého strachu. Může být psychoterapie smysluplným doplňkem k této léčbě?
To je možné. Promluvte si o tom s vašim lékařem. Ten vám může poradit i s výběrem vhodné terapie.