Chondrosarkom je zhoubné nádorové onemocnění postihující chrupavky, které se zcela odlišuje svými klinickými projevy, prognózou i způsobem léčení od onemocnění osteogenním sarkomem.
Příčina vzniku onemocnění chondrosarkomem není doposud známa. Chondrosarkomy vznikají u více než 10 procent nemocných s mnohočetnými benigními osteochondromy (tedy nezhoubnými nádory, které postihují kosti i chrupavky). Nicméně v téměř 90 procentech případů jsou chondrosarkomy primární vznikající de novo.
Obvyklým manifestním klinickým příznakem onemocnění chondrosarkomem je bolest a hmatný útvar. Proto každá trvalá nebo zhoršující se bolest v oblasti trupu nebo končetin u pacienta, zejména jestliže lze nahmatat nějaký útvar, musí vzbudit podezření na kostní nádor, pokud se neprokáže jiná příčina. Chondrosarkom se může objevit také jako náhodný nález při rentgenovém vyšetření prováděném z jiného důvodu. Mnohé chondrosarkomy je možné histologicky zařadit do stupně 1 až 4 (tzv. grading). Chondrosarkomy 1. stupně rostou pomalu a mají dobrý výhled na úplné vyléčení. Naproti tomu chondrosarkomy 4. stupně rostou podstatně rychleji a mají větší pravděpodobnost vzniku druhotných nádorových ložisek (tj. metastáz). Bez ohledu na histologický stupeň chondrosarkomu je jejich výraznou vlastností schopnost se „vysévat“ nebo implantovat do okolních měkkých tkání.
Diagnózu onemocnění chondrosarkomem je možné stanovit jedině na základě biopsie (tedy na základě histologického vyšetření odebraného reprezentativního vzorku tkáně nádorového ložiska).
Léčení onemocnění chondrosarkomem spočívá v totální chirurgické resekci (tj. v úplném odstranění celého nádorového ložiska). Radioterapie (tedy ozařování) ani chemoterapie (tedy léčba cytostatickými léky) v rámci primární ani adjuvantní (tedy pooperační) léčby nejsou účinné. Vzhledem ke sklonu chondrosarkomů k vysévání do okolí by měla být biopsie uzavřeným a pečlivě provedeným ablačním výkonem. Chirurg při jeho provádění musí úzkostlivě dbát na to, aby v průběhu operace nepronikl do nádoru a neroznesl nádorové buňky do měkkých tkání v ráně, protože v takovém případě je recidiva zhoubného nádorového onemocnění neodvratná. Jestliže se během operačního odstraňování nádorového ložiska podaří zabránit rozšíření nádorových buněk do okolí, pak lze dosáhnout vyléčení ve více než 50 procentech případů (podle histologického stupně nádorového bujení). U těch pacientů, u nichž nelze chondrosarkom chirurgicky radikálně odstranit a zachovat přitom funkci postiženého orgánu (například končetiny), je chirurg povinen provést amputaci. (tedy úplné odstranění postiženého orgánu).