Celulitida je neohraničený, akutní zánět infekčního původu postihující pevné (solidní), tzn. nikoli duté orgány. Tento zánět je charakterizovaný překrvením, nahromaděním bílých krvinek a otokem bez současné přítomnosti hnisu nebo odúmrtě (nekrózy) tkáně. Nejčastěji postihuje kůži a podkožní struktury, ale může zasáhnout i hlubší oblasti.
Nejběžnějším původcem povrchové celulitidy je bakterie Streptococcus pyogenes (beta-hemolytický streptokok skupiny A); k difúznímu šíření infekce dochází, protože enzymy produkované mikrobem poruší buněčné struktury, které by jinak bránily dalšímu šíření zánětu. Méně častým vyvolavatelem celulitidy je mikrob Staphylococcus aureus, který se obvykle pojí s otevřenou ranou nebo ohraničeným hnisavým ložiskem (abscesem). Zřídka může být povrchová celulitida způsobena i jinými mikroorganismy, většinou pouze za zcela zvláštních okolností, např. při těžkém úbytku bílých krvinek, diabetických vředech dolních končetin, těžkém nedokrvení tkáně, po kousnutí zvířetem nebo při kontaktu poranění s teplou mořskou vodou.
Nejběžnějším místem infekce jsou dolní končetiny. Onemocnění často předcházejí kožní abnormality, např. úrazové poškození kůže, vředy, plísňové onemocnění nohou, nejčastěji mezi prsty, nebo ekzém. Zvláště vnímavé k infekci jsou oblasti postižené mízným otokem nebo otokem jiného původu. Celulitida vzniká často opakovaně, zvláště je-li přítomna plíseň na nohách, nebo v jizvách po žilních operacích na dolních končetinách. Často však není místo vstupu nebo rizikový faktor znám.
Celulitida se projeví především bolestí a pocitem napětí v místě infekce. Nejčastějšími nálezy na kůži jsou zarudnutí, zvýšení její teploty a prosáknutí, často se zatvrdlým povrchem, který se podobá pomerančové kůře (způsobeno prostoupením kůže zánětlivými buňkami). Okraje zánětu jsou obvykle nepřesně ohraničené, výjimku v tomto představuje tzv. růže (erysipel), jeden z druhů celulitidy. Běžné je tečkovité krvácení z kapilár (petechie). Mohou se tvořit drobné nebo větší puchýře, které praskají, výjimečně vznikne v zasažené kůži i odúmrť (nekróza).
Občas jsou přítomny celkové příznaky (horečka, třesavka, zrychlení pulsu, bolest hlavy, v pokročilých případech snížení krevního tlaku a zmatenost). Častými průvodními znaky celulitidy jsou zánět spádových mízních cév (lymfangoitida) a spádových mízních uzlin (lymfadenitida). Celkové příznaky mohou předcházet kožním nálezům, mnoho nemocných však žádné předběžné celkové příznaky (prodromy) nemá.
Klinické známky povrchové celulitidy obvykle ustoupí po několika dnech podávání antibiotik, i když se zpočátku klinický stav může zhoršit, což je dáno pravděpodobně náhlým rozpadem mikroorganismů a uvolněním jejich enzymů. Před érou antibiotik nejvíce případů celulitidy ustoupilo spontánně, opakující se infekce (tzv. recidivy) v téže oblasti byly ale běžné, někdy byly příčinou chronického uzávěru (obstrukce) mízních cév, vzniku otoku a vzácně tzv. elefantiázy (chorobné zduření kůže a podkoží při poruše mízního odtoku).
Občas se vyvine infekce ve formě ohraničeného hnisavého ložiska (abscesu), což vyžaduje rozříznutí ložiska (tzv. incizi) a zajištění trvalé možnosti odtoku hnisu z ložiska drenáží. Závažnými, ale řídkými komplikacemi jsou těžké podkožní infekce s odúmrtí tkáně (streptokoková gangréna nebo nekrotizující fasciitida, zánět povázek provázený odúmrtí tkání), dále pak přítomnost bakterií v krvi (bakteriémie) s tvorbou vzdálených (metastatických) ložisek infekce.
Diagnóza se obvykle stanoví na základě klinického obrazu. Mikrobiologický průkaz původce je často obtížný, s výjimkou případů, kdy je přítomno ložisko hnisu nebo otevřená rána. Někdy je možné diagnózu určit mikrobiologickým vyšetřením krve (tzv. hemokultura). Často lékaři při otoku dolních končetin váhají mezi diagnózou celulitidy a hlubokého žilního zánětu (žilní trombózy).
Hlavní rozdíly jsou:
Základem léčby celulitidy je podání antibiotika. Nejvhodnějším lékem pro celulitidu streptokokového původu je penicilin. Pro mírné ambulantní případy se užívá lék ve formě tablet, popřípadě nitrosvalových injekcí. Při těžkých infekcích vyžadujících hospitalizaci je penicilin podáván v nitrožilních infusích. U nemocných s přecitlivělostí na penicilin je podáván buď ústy erytromycin, u těžkých případů nitrožilně clindamycin. Ačkoli mikrob S. aureus není běžným vyvolavatelem celulitidy, řada lékařů dává přednost užití antibiotik působících jak na tohoto mikroba, tak na streptokoka. V tomto případě je obvykle podáván dicloxacilin, u těžkých infekcí nejčastěji oxacilin nebo nafcilin. Při hnisání nebo otevřené ráně je volba antibiotika dána mikrobiologickým vyšetřením.
Důležitým prvkem léčby je vedle antibiotik znehybnění končetiny a její uložení do zvýšené polohy s cílem zmenšit otok. Ochlazováním postižené části vlhkými zábaly se zmírní bolestivost. Nelze opomenout ani léčbu průvodního plísňového onemocnění nohou. Vyléčení plísně na nohách vede pak často k úplnému vymýcení streptokoků, obsažených v zánětlivě změněné tkáni. Tím se předchází opakování zánětu.
Emailu
Zaregistrovat se
