Krev je nezbytná pro funkci lidského organizmu. Je pumpována srdcem po celém těle sítí tepen, vlásečnic a žil, od narození až do smrti. Dopravuje kyslík, živiny a jiné nezbytné látky do tkání, a naopak odstraňuje kysličník uhličitý a jiné odpadní látky, které by jinak mohly "otrávit" celé tělo. Krev také pomáhá zničit choroboplodné mikroorganizmy, a svou schopností se srážet působí jako důležitá část přirozeného obranného mechanizmu těla při poranění.
Krev není prostá tekutina. Její obecně známá hustota je způsobena milióny buněk, jejichž aktivita je stejně důležitá jako v ostatních tělesných tkáních, například v kosti nebo svalu. Skládá se z bezbarvé tekutiny zvané plazma, ve které plavou červené krvinky (erytrocyty), bílé krvinky (leukocyty) a velmi malé buňky zvané krevní destičky (trombocyty).
Tak jako mnoho ostatních tkání v lidském těle i plazma se skládá hlavně z vody. Protože to je tekutina, může difundovat skrze stěny malých krevních cév jako jsou vlásečnice (kapiláry). Je proto přímo spojena s mimobuněčnou (extracelulární) tekutinou, která ve skutečnosti omývá povrchy všech buněk těla. To znamená, že minerály a další látky mohou být tělem přenášeny plazmou od buňky k buňce.
Plazma je transportní prostředek pro důležitá tkáňová paliva – glukózu a tuky, a další důležité látky, například hormony předávající informace tkáním, železo nezbytné pro tvorbu hemoglobinu (pigmentu přenášejícího kyslík) a další látky. Plazma je tedy vodným roztokem minerálů, živin a dalších nezbytných látek, například hormonů. Nezbytnou součástí plazmy jsou také bílkoviny. Každý litr plazmy obsahuje 75 gramů (2,5 oz) bílkovin. Krevní bílkoviny rozdělujeme na dva hlavní typy: albuminy a globuliny. Albuminy jsou tvořeny v játrech. Jednak slouží jako zdroj výživy pro tkáně, jednak se podílí na vytváření osmotického tlaku, který udržuje tekutou část krve uvnitř krevních cév, a zabraňuje úniku tekutiny do tkání a dále do buněk. Albumin si můžeme představit jako druh cirkulující tekuté houby, která udržuje nezbytnou vodu v krevním oběhu, a tím brání tělu změnit se na mokrou rosolovitou hmotu. Pravděpodobně nejdůležitějšími globuliny jsou ty, které působí jako protilátky proti infekci. Jiné globuliny hrají důležitou roli v systému krevního srážení.
Krevní destičky (trombocyty) jsou nejmenšími buňkami v těle. Jeden mililitr krve obsahuje asi 250 miliónů krevních destiček, a každá krevní destička má průměr asi 3 mikrony (1 mikron je 1 tisícina milimetru). Základní funkcí krevních destiček je tvorba krevní sraženiny. V krvi je velké množství trombocytů, a jsou vždy v dostatečném množství přítomny v místě krvácení. V současnosti lékaři spekulují o způsobu účinku krevních destiček, protože jsou hromaděny důkazy, že mohou mít velký význam při vzniku "kornatění tepen" (arteriosklerózy), jedné z více tzv. civilizačních chorob.
Stěny krevních cév jsou normálně vystlány hladkými dlaždicovými buňkami zvanými epiteliální buňky. Jakmile je tato výstelka porušena (například při poranění), přichází součásti krve do kontaktu s ostatními částmi stěny krevní cévy. Tento kontakt stimuluje krevní destičky k nalepení se jednak na stěnu a jednak na sebe vzájemně, takže je utvořena ucpávka, která zastaví krvácení. Pak reagují jiné součásti krve, aby vytvořily fibrin, který se podílí na definitivním vytvoření krevní sraženiny.
Schopnost krve srážet se (koagulovat) a tak zabránit vykrvácení při přerušení cévy, je možná díky spolupráci krevních destiček a tuctu biochemických látek zvaných koagulační faktory. Jedním z těchto faktorů je látka zvaná protrombin. Tyto faktory se nacházejí v tekuté části krve – v plazmě.
Porucha procesu srážení krve je dvojího druhu – porucha tvorby sraženiny a naopak trombóza, při které jsou krevní sraženiny vytvářeny v cévách nevhodně, resp. nadměrně.
Červené krvinky (erytrocyty) fungují jako přenašeče kyslíku z plic do tkání. Po uvolnění kyslíku do tkání krvinky navážou zase jinou látku – kysličník uhličitý, odpadní produkt látkové přeměny buněk, a vezmou jej zpátky do plic, odkud je vydýchán. Vazba krevních plynů v červených krvinkách je možná díky obsahu látky zvané hemoglobin, a je zprostředkována enzymy (katalyzátory chemických reakcí).
V plicích se kyslík velmi rychle naváže na hemoglobin, který dává červeným krvinkám jasnou červenou barvu, od níž je odvozen jejich název. Okysličená krev proudí tepnami a vlásečnicemi až do periferních tkání. Návrat krvinek vázajících kysličník uhličitý do plic se děje cestou žilní krve.
Tvorba červených krvinek začíná za několik týdnů po početí a první tři měsíce probíhá v játrech. Již po šesti měsících vývoje plodu je tvorba červených krvinek přenesena do kostní dřeně, kde pokračuje po zbytek života. V období dětství a dospívání dřeň ve všech kostech tvoří červené krvinky, ale po dovršení asi 20 let věku zůstává tvorba červených krvinek omezena jen na kostní dřeň páteře, žeber a prsní kosti.
Červené krvinky vznikají z kmenových buněk kostní dřeně, které se dále diferencují v kulovité buňky s ohromným jádrem zvané proerytroblasty. Tyto buňky pak procházejí rychlou řadou dělení, během nichž se jádro stává mnohem menší, a pak se ztratí úplně. Pro tvorbu červených krvinek tělo potřebuje železo – to je hlavní součást látky hemoglobinu, dále vitamin B 12, kyselinu listovou a bílkoviny. Na své cestě krevním oběhem jsou červené krvinky vystaveny velkému opotřebení, takže je nutná jejich neustálá obnova. Každá červená krvinka má průměrný život asi 120 dní. Poté buňky vytvořené v kostní dřeni a ve slezině napadají tyto opotřebené krvinky. Některé ze stavebních součástí červených krvinek jsou vráceny okamžitě do plazmy k dalšímu použití, zatímco jiné, včetně hemoglobinu, jsou poslány do jater k dalšímu zpracování.
Tělo má značnou schopnost regulovat počet červených krvinek v krevním oběhu podle potřeb organizmu. Jestliže je ztraceno velké množství krve, nebo jestliže jsou zničeny části kostní dřeně, nebo jestliže se sníží množství kyslíku, který přichází do tkání, v důsledku selhání krevního oběhu nebo při pobytu ve velké nadmořské výšce, kostní dřeň okamžitě zvýší produkci červených krvinek. I pouhé usilovné každodenní tělesné cvičení stimuluje tvorbu červených krvinek, protože tělo má pravidelně vyšší spotřebu kyslíku. Počet krevních buněk ukazuje, že atleti mohou mít až dvakrát více červených krvinek než lidé žijící sedavým způsobem života.
Bílé krvinky (leukocyty) jsou velmi rozdílných tvarů a jsou větší než jejich červené krvinky. Bílé krvinky jsou schopny plazivého pohybu. Podílejí na obraně těla proti nemocem. Bílé krvinky nevypadají všechny stejně, rozdělujeme je na 3 hlavní skupiny známé jako polymorfonukleární leukocyty (neboli granulocyty), lymfocyty a monocyty.
Polymorfonukleární leukocyty tvoří 50 – 75 % bílých krvinek, dělí se dále na 3 druhy. Nejpočetnější jsou tak zvané neutrofily. Když je tělo napadeno choroboplodnými bakteriemi, zahajují neutrofily svou činnost. Přitahovány chemikáliemi uvolněnými bakteriemi "plavou" k místu infekce a začnou pohlcovat bakterie. Jakmile to začnou dělat, granule uvnitř neutrofilů zahájí tvorbu chemikálií, které ničí zachycené bakterie. Obvyklý hnis, který se hromadí v místě infekce, je výsledkem činnosti polymorfonukleárních leukocytů a je z velké části tvořen odumřelými bílými krvinkami.
Druhý typ polymorfonukleárů označujeme jako eozinofily, protože jejich granule se zbarví růžově, když je krev smíchána s barvivem eozinem. Eozinofily tvoří pouze 1 – 4 % všech bílých krvinek. Bojují také s útočícími bakteriemi, ale mají i jiné důležité funkce. Když se nějaké cizí bílkoviny nebo jiné cizorodé látky (antigeny) dostanou do krve, vytvoří se sloučeniny zvané protilátky, které se navážou na antigeny a neutralizují jejich účinek. Zatímco toto probíhá, je v tkáních uvolněna chemikálie histamin. Histamin rozšiřuje malé cévy a zvyšuje propustnost vlásečnic pro bílkoviny, za nimiž se do tkání "táhne" voda, takže vznikají otoky tkání. Dalšími účinky histaminu jsou zúžení průdušek vyvolávající poruchu dýchání a dráždění periferních nervových zakončení vyvolávající svědění. Eozinofily tlumí účinky histaminu. Jakmile se protilátky naváží na antigeny, eozinofily odstraní zbytky chemikálií.
Třetím typem polymorfonukleárů jsou bazofily. Tvoří méně než 1 % všech bílých krvinek, ale jsou nezbytné pro život, protože jejich granule tvoří a uvolňují heparin, který brání krvi, aby tvořila sraženiny uvnitř cév.
Lymfocyty tvoří až 25 % bílých krvinek v těle. Všechny lymfocyty mají husté, kulovité jádro. Lymfocyty hrají základní roli v přirozené obraně těla proti nemoci. Fungují tak, že tvoří látky zneškodňující účinky silných jedů (toxinů) nebo chemikálií produkovaných některými bakteriemi. Jiná důležitá úloha lymfocytů je tvořit protilátky neutralizující antigeny a dále látky, které pomáhají chránit tělesné buňky, aby nepodlehly invazi bakterií.
Posledním typem jsou monocyty, které tvoří až 8 % všech bílých krvinek. Monocyty jsou největší z bílých krvinek a mají velká jádra. Pohlcují bakterie a odstraňují buněčné zbytky vzniklé po útoku bakterií.
Činnost polymorfonukleárů a monocytů proti choroboplodným bakteriím se nazývá zánětlivá odpověď organizmu – zánět tkáně je odpovědí těla na přítomnost infekce, resp.na poranění na místní tkáňové úrovni. Činnost lymfocytů proti pronikajícím mikroorganizmům a jiným látkám je známa jako imunitní odpověď. (Toto je diskutováno podrobněji v kapitole 8). Obě odpovědi mohou být aktivovány současně.
Kostní dřeň je místem, kde se vytváří některé bílé krevní buňky. Všechny 3 typy polymorfonukleárů jsou zde tvořeny z buněk zvaných myelocyty, opět řadou dělení. V průměru žije polymorfonukleár jen 12 hodin a pouze 2 nebo 3 hodiny, když buňky bojují s bakteriální invazí. Za takových okolností tvorba bílých krvinek stoupá, aby se uspokojily požadavky těla. Lymfocyty, které žijí v průměru 200 dní, jsou tvořeny ve slezině a v oblastech jako jsou mandle a lymfatické žlázy roztroušené po těle.
Jak monocyty, tak i krevní destičky (trombocyty) jsou vytvářeny v kostní dřeni. Délka života monocytů je stále záhadou, zdá se, že stráví část svého života ve tkáních a část v plazmě. Trombocyty vznikají rozpadem (fragmentací) nitrobuněčné hmoty (cytoplazmy) buněk zvaných megakaryocyty v kostní dřeni. Nikdy nepřestávající tvorba destiček nahrazuje milióny těchto buněk v průměru 1x za každé 4 dny.
Ačkoliv krvácení, ať vnitřní nebo zevní, je vždy vážná situace, v těle zabudovaný mechanizmus přežití zabezpečuje, že zdravý člověk může ztratit až jednu čtvrtinu své krve, aniž by došlo k nějakým dlouhodobým zdravotním problémům, i když není podána transfúze krve. A protože krev přivádí a odvádí látky z tkání, není překvapivé, že tělesné poruchy a nemoci se ukáží změnami v krvi.
Kromě toho, že odráží zdravotní stav těla, může být sama krev místem celé řady poruch postihujících červené krvinky, bílé krvinky, krevní destičky a plazmu. Každá z těchto poruch vyžaduje vyšetření a léčbu.
Emailu
Zaregistrovat se