Z našich pěti smyslů je vnímání čichu pravděpodobně nejstarší a nejméně prozkoumané. Během vývoje si čich udržel své spojení s částí mozku, která se stala řídícím centrem pro naše emocionální odpovědi, těsně spojující vůně s našimi emocemi. Vnímání čichových vjemů hraje důležitou roli v sexuální přitažlivosti, ačkoliv během evolučního vývoje člověka došlo k podstatné změně tohoto jevu. Nejdůležitějším úkolem čichového ústrojí je informovat o okolním zevním světě a varovat před nebezpečím.
Těsné spojení mezi vnímáním chuti a čichu je něco, o čem zatím mnoho nevíme. Jen když jsme nachlazeni, zjišťujeme, že nejen necítíme vůně, ale také nevnímáme chuť jídla.
Stejně jako mnoho orgánů v těle je také čichový aparát zdvojen, a obě části fungují nezávisle. Smyslové čichové buňky se nacházejí ve stropě nosní dutiny těsně pod čelním lalokem mozku. Tato oblast se nazývá čichová zóna a je vyplněna milióny malých čichových buněk. Každá čichová buňka má asi tucet jemných chloupků – řasinek – které ční do vrstvy hlenu. Hlen udržuje řasinky vlhké a funguje jako past pro vonící látky, zatímco řasinky velmi rozšiřují účinnou oblast každé čichové buňky, a tak zvyšují citlivost našeho čichu.
Není přesně vysvětleno, jak nepatrné množství chemických látek, které nám voní, uvede do činnosti čichové buňky. Ale předpokládáme, že se tyto látky rozpustí v hlenovité tekutině, nalepí se na řasinky, a pak podnítí čichové smyslové buňky k vyslání elektrických signálů do mozku. Výběžky (axony) čichových buněk vedou tyto signály skrze kanálky čichové kosti (tzv. lamina cribrosa) z nosní dutiny do nitrolebního prostoru, a sice do párové struktury mozku zvané bulbus olfactorius. Zde jsou informace shromažďovány, zpracovávány, a pak předány složitými nervovými drahami do mozkové kůry. Zde je informace vyhodnocena a čich se stává vědomým faktem.
Přesný mechanizmus vnímání čichu na molekulární úrovni je stále velmi nejasný. Jak mohou smyslové buňky určit tisíce různých vůní a rozlišit nepatrné rozdíly mezi nimi, zůstává zcela záhadou.
Abychom cítili nějakou chemickou látku, musí tato látka uvolnit částice, ze kterých je složena. Tato látka musí být obecně složitá chemická látka. Jednoduché chemické látky, například sůl, nejsou cítit vůbec nebo pouze slabě. Částice látky musí zůstat ve vzduchu ve formě plynu, aby se zachytily v nosních dírkách a v hlenu obklopujícím řasinky. Jakmile se zachytí, musí být schopny se rozpustit v hlenu, aby je mohl rozeznat čichový aparát. Látky, které uvolňují plyn snadněji, jako je benzín, jsou obvykle velmi silně cítit, protože vysoká koncentrace chemikálií dosáhne až k čichovým buňkám.
Vlhkost také zvyšuje vůni nebo zápach. Při odpařování vody jsou částice chemické látky přenášeny do vzduchu.
Na tomto principu jsou vyráběny parfémy; jedná se o složité chemické sloučeniny, které uvolňují snadno plyn.
Část mozku, která analyzuje zprávy přicházející ze smyslových čichových buněk v nose, je těsně spojena s tzv.limbickým systémem, což je část mozku pracující s emocemi, náladou a pamětí. Nazývá se primitivní mozek, někdy také "čichový mozek". Spojení vysvětluje, proč zápach či vůně mají výrazný emocionální význam. Vůně čerstvého deště v letním dni obvykle způsobí, že se lidé cítí šťastní a silnější; může také navodit příjemné vzpomínky. Vůně čerstvě upečeného chleba okamžitě přináší silný pocit hladu, zatímco vůně parfému může přinést představu sexuální rozkoše. Naopak nepříjemné pachy, například zápach zkaženého vejce, přináší náhlý odpor nebo dokonce nevolnost. Existují ale výjimky. Extrémně nepříjemný zápach uleželého sýra (typ Gorgonzola) přitahuje náruživé příznivce; čím více sýr zapáchá, tím příjemnější vjemy vyvolá. Některé vůně přinesou vzpomínky na dlouho zapomenuté události. Je to proto, že máme tendenci si pamatovat události, které mají zvláštní emocionální význam, protože oblasti mozku zpracovávající vzpomínky a mající základní význam pro jejich opětovné vyvolání jsou těsně spojeny s limbickým systémem, a ten je spojen s mozkovými centry pro vnímání čichu.
Vnímání chuti je nejméně dokonalým smyslem. Ze všech smyslů nám chuť přináší nejméně informací o okolním světě.Výsadní roli má chuť při výběru a hodnocení jídej a nápojů; i v této roli ale chuti velmi pomáhá mnohem citlivější čich. Čich zabarvuje čtyři základní chutě, které naše chuťové pohárky mohou rozeznat. Proto ztráta vnímání chuti z jakéhokoliv důvodu je menším problémem než ztráta čichu.
Stejně jako u čichu je mechanizmus vnímání chuti spuštěn chemickým složením látek v potravě a nápojích. Chemické částice jsou zachyceny v ústech a přeměněny na nervové impulsy, které jsou přenášeny nervy do mozku, kde jsou později vyhodnoceny.
Základní strukturou orgánu chuti jsou tzv. chuťové pohárky. Na povrchu jazyka se nalézají hojné malé výčnělky zvané papily. Uvnitř papil jsou chuťové pohárky. Dospělý člověk má asi 9000 chuťových pohárků, hlavně na horní ploše jazyka, ale některé jsou také na patře a dokonce i v hltanu.
Každý chuťový pohárek se skládá ze skupiny smyslových buněk, a každá smyslová buňka má jemné vlasové výběžky zvané mikroklky, vyčnívající na povrch jazyka malými póry papily. Na opačném konci se smyslové buňky napojují na složitou síť nervových vláken. Impulsy o chuťových kvalitách potravy jsou předávány do mozku prostřednictvím dvou hlavových nervů – lícního nervu (nervus facialis) a jazykohltanového nervu (nervus glosofaryngeus).
Chuťové buňky rozlišují čtyři základní chutě: sladkou, kyselou, slanou a hořkou. Chuťové pohárky pro jednotlivé chutě jsou rozmístěny v různých částech jazyka. Chuťové pohárky, které reagují na sladké, jsou na špičce jazyka, zatímco ty, které reagují na slané, kyselé a hořké, jsou umístěny na jazyku postupně směrem dozadu.
Jak chuťové pohárky reagují na chemikálie v potravě a vysílají nervové signály do mozku, není plně objasněno, jisté ale je, že chceme-li vnímat jejich chuť, musí být tyto látky v kapalné formě. Suchá strava dává velmi malý okamžitý vjem chuti a její chuť je zvýrazněna až po rozpuštění ve slinách. V současnosti předpokládáme, že chemikálie v potravě mění elektrický potenciál na povrchu smyslových buněk, které pak způsobí vytvoření nervových impulsů v nervových vláknech.
Nervy přenášející chuťové impulsy z jazyka (faciální a glosofaryngeální nerv) jdou nejdříve do specializovaných buněk mozkového kmene. Oblast mozkového kmene funguje jako první zastávka také pro jiné vjemy přicházející z úst. Po počátečním zpracování v centru v mozkovém kmeni jsou chuťové impulsy přenášeny dalšími nervovými vlákny napříč na druhou stranu mozkového kmene a dále vzestupně do talamu. Zde je opět místo další analýzy chuťových impulsů a přepojení na další neuron chuťové drány, kde je provedena další analýza chuťových impulsů, dříve než je předána do chuťového korového centra, které se podílí na aktuálním vědomém vnímání chuti.
Mozková kůra získává i jiné vjemy z jazyka, například strukturu a teplotu. Tyto vjemy jsou pravděpodobně smíchány se základními chuťovými vjemy z jazyka, a tak se vytvoří jemné čití, které běžně vnímáme při jídle.
Analýza, která probíhá v chuťovém korovém centru dolní části temenního laloku mozkové kůry, je dále ovlivněna čichovými informacemi, které jsou analyzovány v blízkosti spánkového laloku. Chuťové vjemy jsou většinou vytříbeny působením čichových vjemů. Při srovnání s ostatními vjemy (obzvláště čichovými) není naše chuťové vnímání tak citlivé. Odhaduje se, že člověk potřebuje 25 000 krát více látky v ústech, aby pocítil její chuť, než je třeba pro vnímání čichem. Avšak, nehledě na toto, kombinace 4 typů chuťových pohárků reagujících na základní chuti – slanou, kyselou, hořkou nebo sladkou umožňuje široký rozsah rozpoznaných vjemů, poněvadž mozek analyzuje relativně silné základní příchutě. Některé ze silnějších chutí, jako je ostrá příchuť kořeněného jídla, jsou zprostředkovány drážděním nervových zakončení v jazyce citlivých na bolest.
Nervy přenášející chuťové impulsy z jazyka (faciální a glosofaryngeální nerv) jdou nejdříve do specializovaných buněk mozkového kmene. Oblast mozkového kmene funguje jako první zastávka také pro jiné vjemy přicházející z úst. Po počátečním zpracování v centru v mozkovém kmeni jsou chuťové impulsy přenášeny dalšími nervovými vlákny napříč na druhou stranu mozkového kmene a dále vzestupně do talamu. Zde je opět místo další analýzy chuťových impulsů a přepojení na další neuron chuťové drány, kde je provedena další analýza chuťových impulsů, dříve než je předána do chuťového korového centra, které se podílí na aktuálním vědomém vnímání chuti.
Mozková kůra získává i jiné vjemy z jazyka, například strukturu a teplotu. Tyto vjemy jsou pravděpodobně smíchány se základními chuťovými vjemy z jazyka, a tak se vytvoří jemné čití, které běžně vnímáme při jídle.
Analýza, která probíhá v chuťovém korovém centru dolní části temenního laloku mozkové kůry, je dále ovlivněna čichovými informacemi, které jsou analyzovány v blízkosti spánkového laloku. Chuťové vjemy jsou většinou vytříbeny působením čichových vjemů. Při srovnání s ostatními vjemy (obzvláště čichovými) není naše chuťové vnímání tak citlivé. Odhaduje se, že člověk potřebuje 25 000 krát více látky v ústech, aby pocítil její chuť, než je třeba pro vnímání čichem. Avšak, nehledě na toto, kombinace 4 typů chuťových pohárků reagujících na základní chuti – slanou, kyselou, hořkou nebo sladkou umožňuje široký rozsah rozpoznaných vjemů, poněvadž mozek analyzuje relativně silné základní příchutě. Některé ze silnějších chutí, jako je ostrá příchuť kořeněného jídla, jsou zprostředkovány drážděním nervových zakončení v jazyce citlivých na bolest.
Emailu
Zaregistrovat se