Mykoplazmová pneumonie (mykoplazmový zápal plic, primární atypická pneumonie, pneumonie vyvolaná Eatonovým agens) je akutní zánět plic infekčního původu, jehož vyvolavatelem je Mycoplasma pneumoniae, jednobuněčný mikrob, který nevytváří buněčnou stěnu. Jde o nejčastější plicní infekci u dětí a mladých dospělých od 5 do 35 let, v jiných věkových kategoriích se onemocnění objevuje zřídka. Může se vyskytnout epidemie onemocnění, které se však díky 10-14 denní inkubační době šíří pomalu. Často postihuje rodinné příslušníky nebo uzavřené populace ve školách a v armádě.
Mikrob Mycoplasma pneumoniae se přichycuje k buňkám řasinkové sliznice dýchacích cest a ničí je. Mikroskopicky je přítomna intersticiální pneumonie (zánět vmezeřené plicní tkáně), bronchitida (zánět průdušek) a bronchiolitida (zánět tzv. respiračních bronchiolů neboli průdušinek - malých dýchacích cest uložených na konci dýchacího stromu těsně před vyústěním v plicní sklípky). Tkáň v okolí průdušek i samotný průsvit dýchacích cest jsou zaplaveny patologickými buňkami zánětlivého původu (tzv. lymfocyty, makrofágy apod.).
Počáteční příznaky se podobají chřipce s nevolností, bolestmi v krku a suchým kašlem. S pokračováním onemocnění roste závažnost příznaků: mohou být záchvaty kašle s vykašláváním hlenovitého nebo i hnisavého sputa („chrchlů“) nebo sputa se žilkami krve. Na rozdíl od typického zápalu plic (tzv. pneumokokové pneumonie) se příznaky zhoršují postupně. Fyzikální vyšetření poslechem plic je často v mezích normy, což kontrastuje s výraznými obtížemi pacienta i změnami na rentgenovém snímku plic. Akutní příznaky přetrvávají obvykle 1 až 2 týdny. Následuje postupné uzdravování, mnozí pacienti však mají nadále celkové příznaky s únavou a nevolností, přetrvávající několik týdnů.
Mykoplazmová pneumonie mívá ve většině případů mírný průběh a spontánně ustupuje, méně často se rozvíjí těžký zápal plic vyvolávající někdy až dechovou nedostatečnost (s poklesem tlaku kyslíku v tepenné krvi).
U některých pacientů se v rámci mykoplazmové infekce objevují příznaky postižení jiných tělních systémů a orgánů: chudokrevnost z rozpadu červených krvinek (hemolytická anemie), trombembolická nemoc (viz. článek Plicní embolie), záněty kloubů, zánět mozku a mozkových blan (meningoencefalitida), postižení periferních nervů, kožní vyrážka a zánět ušního bubínku.
Mykoplazmovou infekci je možné prokázat mikrobiologickým vyšetřením - kultivací sputa nebo výtěru z krku na živné půdě (vyšetření trvá 7 až 10 dní), popř. mikroskopickým vyšetřením sputa. V praxi nejdůležitější pro časnou diagnózu je kromě příznaků a fyzikálního nálezu rentgenové vyšetření plic, kde nalézáme skvrnité zastínění v dolních plicních lalocích. Diagnózu mykoplazmové infekce potvrdí tzv. serologické vyšetření, prokazující protilátky proti mikrobu v krevním séru, prováděné nejlépe za 2 až 4 týdny po začátku onemocnění.
Mykoplazmata nemají buněčnou stěnu a proto nereagují na řadu běžných antibiotik. Přednostně se k léčbě užívá erytromycin, u dospělých je možné použít také tetracyklin. Léčbu zahajujeme ihned při podezření na onemocnění a nečekáme na mikrobiologické potvrzení choroby. Antibiotika podáváme po dobu 3 týdnů. Léčba urychluje ústup obtíží a zlepšuje rentgenový nález. Pacienti však ještě nadále po dobu několika týdnů zůstávají nosičem mikroba, který vymizí z dýchacích cest později.
Prognóza mykoplazmové pneumonie je ve většině případů příznivá, s léčbou (ale i bez léčby) se uzdraví téměř všichni pacienti.
Emailu
Zaregistrovat se
