Vedle označení impetigo (přesněji impetigo contagiosa), což označuje postižení pacienta povrchovou vezikopustulózní kožní infekcí (tedy infekcí, která se projevuje na kůži nemocného tvorbou tzv. vezik – tj. drobných puchýřků a pustul – tedy neštoviček, což jsou drobné kožní pupínky, které jsou vyplněny hnisem), se používá označení ektyma pro ulcerózní formu impetiga (tedy infekci., která způsobuje na kůži tvorbu vřídků).
Onemocnění zvané impetigo patří mezi tzv. pyodermie, tedy hnisavé kožní infekce, což jsou bakteriální infekce kůže, vyvolané pyogenními koky. Nejčastější příčinou pyodermií je bakterie Staphylococcus aureus (způsobuje především povrchové kožní infekce). Je to mnohem častější vyvolávající infekční agens než jsou bakterie ze skupiny beta – hemolytických streptokoků skupiny A. Bakterie Staphylococcus aureus je primárním vyvolávajícím patogenem bulózního impetiga (tedy infekce, která vyvolává na kůži pacienta tvorbu velkých puchýřů), vyskytujícího se kdekoliv na těle a v krustách (tedy strupech) impetiga na obličeji.
Úloha bakterie Staphylococcus aureus při vzniku onemocnění ektymatu je v různých zemích světa různá. V poslední době byl pozorován vzestup incidence furunklů (furunkl je hnisavé onemocnění kůže spojené se zánětem vlasového nebo mazového míšku a jeho nejbližšího okolí) a některých těžkých kožních infekcí vyvolaných stafylokoky. Purulentní (tedy hnisavé) infekce uší a nosu mohou být zdrojem stafylokoků, ale kožní stafylokoky se jenom v ojedinělých případech vyskytují v nose a v krku. Šíření neléčené infekce na další jedince se často pokládá za možné, ale cílené experimentální přenosy infekce se velmi obtížně indukují.
Paže, nohy a obličej pacienta jsou na postižení onemocněním impetigo nebo ektyma citlivější než jiné neexponované části těla. Obě formy onemocnění, tj. jak impetigo tak i ektyma, mohou provázet různá povrchová zranění, při kterých dojde k poškození kůže. V některých případech také mohou druhotně nasedat na jiná onemocnění, jako jsou pedikulóza (tj. zavšivení – tedy napadení dětskou vší), skabies (tedy infekce kůže, která je vyvolávaná roztočem zákožkou svrabovou), různé plísňové infekce, některé další dermatitidy (tedy záněty kůže) nebo hmyzí štípnutí. Postižení impetigem se může objevit i na normální kůži, obzvláště na nohou u dětí. Velikost jednotlivých postižení je velmi variabilní – rozsahem kolísá od vezikopustuly velikosti hrachu až k postižení většímu, velmi bizarnímu, které se tvarem velmi podobá kruhovité trichofycii (trichofycie je kožní plísňové onemocnění –mykóza, které je způsobené houbou druhu Trichophyton).
Impetiginózní postižení způsobené bakterií Staphylococcus aureus (tedy zlatým stafylokokem) ve většině případů rychle progredují od makulopapulózních k vezikopustulózním nebo až k bulózním, exsudativním kruhovým postižením, které se dále medově zabarvují a tvoří krusty. Onemocnění ektyma je charakterizováno malým, purulentním (tj. hnisavým), měkkým vystouplým vředem s tlustou hnědočernou krustou a okolním erytémem (tj. zarudnutím kůže v okolí). Svědění je běžné a pacient si pak škrábáním může infekci dále rozšířit. Zanedbaná infekce u dospělých pacientů může mít za následek celulitidu (celulitida je porucha podkožního vaziva, kde dochází ke ztrátě pružnosti a kvality kůže a dále zde dochází ke zvýšenému ukládání tuku do podkoží), lymfangitidu (což je zánět mízních cév, které odvádějí tkáňový mok) nebo furunkulózu (tj. vředovitost, což je mnohočetný výskyt nežitů neboli vředů). Pokud se impetiginózní postižení se zarudnutím kůže v okolí neléčí, mohou u dětských pacientů přetrvávat i celou řadu měsíců. Následně se potom u těchto pacientů mohou vyvinout pigmentace (tj. výrazná lokální zabarvení kůže, která jsou vyvolána kožním barvivem –melaninem - nebo krevním barvivem - hemosiderinem) společně se zjizvením nebo i bez něho. V případě, že proběhne odpovídající léčení onemocnění, následuje zpravidla většinou rychlé uzdravení pacienta.
Ovšem v některých případech se u dětských pacientů trpících kožní infekcí vyvolanou beta – hemolytickými streptokoky ze skupiny A může vyvinout onemocnění akutní glomerulonefritidou (což je zánětlivé onemocnění ledvinových glomerulů, tedy klubíček krevních kapilár v ledvinách). Nikdy ale u těchto pacientů nevzniká akutní revmatická horečka. Nefritida (tj. zánět ledvin) bývá však zpravidla méně častá, protože nefrogenní kmeny streptokoků jsou vzácnější. Ektyma penetruje u pacienta mnohem hlouběji do kůže než impetigo, což vede ve většině případů k ulceraci (tedy k tvorbě vředů) s následným zajizvením.
Stanovení správné diagnózy obou forem onemocnění : ať se již jedná o impetigo nebo o ektyma, je založeno na pečlivém klinickém fyzikálním vyšetření postiženého pacienta a pátrání po projevech typických klinických nálezů (jak jsou výše uvedeny).
Léčení obou forem onemocnění (impetigo i ektyma) je konzervativní a spočívá v aplikaci antibiotik. Až donedávna byl způsob léčby spočívající v systémovém (tj. celkovém) podávaní antibiotik považován za výrazně lepší než místní aplikace antimikrobních látek. Avšak aplikace mupirocinové masti 3krát denně byla účinná v léčení impetiga vyvolaného bakteriemi Staphylococcus aureus a Streptococcus pyogenes, i když v ojedinělých případech došlo ke vzniku rezistence některých bakteriálních kmenů. Ovšem všichni pacienti, u kterých se během 3 až 5 dnů nedostaví pozitivní odpověď na léčbu, by v každém případě měli být převedeni na celkovou terapii (tedy měla by jim být antibiotika podávána celkově). Protože většina případů onemocnění je způsobována stafylokoky, kteří produkují enzym penicilinázu, je prvotním lékem volby antibiotikum kloxacilin nebo některé antibiotikum ze skupiny cefalosporinů první generace.
Ti pacienti, kteří trpí přecitlivělostí na penicilin, by měli dostávat antibiotikum cefalexin po dobu 10 dnů (a to sice děti v dávce 50 miligramů na jeden kilogram tělesné hmotnosti a na 24 hodin podávané rozděleně ve 4 dílčích dávkách vždy po 6 hodinách, u dospělých je podávána zpravidla dávka 250 miligramů 4krát denně). Antibiotikum cefalexin je ve většině případů účinnější než erythromycin, protože zvýšený výskyt stafylokoků, kteří jsou rezistentní na erythromycin (je jich asi 10 až 40 procent) snižuje účinnost tohoto léku. Většina streptokoků je citlivá na erythromycin, ale jenom zřídka mají citlivost na tetracyklin. Při čisté stafylokokové pyodermii by měly být podávány peniciliny rezistentní na penicilinázu (jako je například kloxacilin – u dětí v dávce 50 miligramů na jeden kilogram tělesné hmotnosti a na 24 hodin podávaný ve 4 dílčích dávkách vždy po 6 hodinách, u dospělých pak v dávce 250 miligramů 4krát denně). Při postižení pacienta onemocněním sekundárním impetigem je třeba vždy léčit nejprve primární příčinu.
Emailu
Zaregistrovat se
